ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2158.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2158/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce Města B., proti žalovaným 1) A. H., a 2) M. H., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 10/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.3.2002, č.j. 42 Co 78/2002-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 11.1.2001, se domáhal žalobce uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.6.2001, č.j. 16 C 10/2001-29, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.3.2002, č.j. 42 Co 78/2002-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaní uzavřeli s žalobcem nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu na dobu určitou od 13.6.2000 do 13.12.2000.
Při těchto zjištěních se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahují do vlastnického práva žalobce podle §126 o.z. Uzavřel, že povinnost vyklizení bytu nebyla vázána na poskytnutí bytové náhrady podle §712 odst. 5 o.z. a to s ohledem na skutečnost, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu byl sjednán na dobu určitou a skončil uplynutím sjednané doby. Podle odvolacího soudu rovněž nelze aplikovat ustanovení §3 o.z. V tomto směru odkazuje na Ústavní nález č. 87 (svazek 4), kdy na základě §3 odst. 1 o.z., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat neexistující povinnosti vlastníka. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3.5.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 11.6.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazovali na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 486/2000, kde odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a vázal povinnost žalované vyklidit předmětný byt na zajištění náhradního ubytování, ačkoliv žalovaná obývala vyklizovaný byt bez právního důvodu. Vytýkali odvolacímu soudu, že pochybil, pokud neaplikoval na základě výše uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu ustanovení §3 odst. 1 o.z. na projednávanou věc. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 28.6.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tedy svou pozornost soustředil na otázku, zda při rozhodování o žalobě na vyklizení bytu žalovanými, jimž nesvědčí žádný titul k jeho užívání, lze prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 o.z. povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady.
Podle ustanovení §3 odst. 1 o.z. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. lze jen omezit stávající právo, nikoli založit nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle právního názoru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový akt vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod.
Pokud tedy v projednávané věci žalovaným k předmětnému bytu nesvědčí žádný právní důvod, nelze jim přiznat právo na poskytnutí bytové náhrady ani na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. Právě v důsledku takového rozhodnutí by došlo k nepřípustnému založení nového dosud neexistujícího práva.
Jestliže oproti tomu soudní praxe v obdobných vztazích vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodným na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. připouští odepření práva na vyklizení bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí (viz rozhodnutí č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), spojuje realizaci práva na vyklizení se splněním určité podmínky. Důsledkem takové aplikace citovaného ustanovení není založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva žalobce, jež vyplývá z ustanovení §126 odst. 1 o.z., na vyklizení žalovaných ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení §712 odst. 5 o.z. a to s ohledem na skutečnost, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu byl sjednán na dobu určitou a skončil uplynutím sjednané doby. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti neumožňují na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt na zajištění bytové náhrady.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelů na jimi uváděný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Co 486/2000, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu