ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2262.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2262/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání K. E., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23.2.2000 sp. zn. 30 Co 644/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 227/95 (žalobkyně K. E., zastoupené advokátem, proti 1. Z. K. a 2. D. K., zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 1.12.1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 89 s pozemky parc. č. 259 a parc. č. 197/2 ve S.. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly státu na základě rozsudku soudu vydaného v trestním řízení pro tehdy trestný čin nedovoleného opuštění republiky; žalobkyně byla pak rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb. Podle názoru žalobkyně nabyli žalovaní uvedené nemovitosti, získané od státu za cenu, která neodpovídala cenovým předpisům a i jinak byli protiprávně zvýhodněni.. Žalobkyně vyzvala k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly žalovanými získány kupní smlouvou z 18.10.1976 (spolu ještě s dalším kupujícím J. S.), uzavřenou s Čs. státem - Okresním národním výborem P., a tato smlouva byla uzavřena v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Spoluvlastnický podíl J. S. získali pak žalovaní od něho kupní smlouvou z 8.12.1977. Pozemky parc. č. 259 a parc. č. 197/2 ve S. byly žalovanými získány do dříve v občanském zákoníku upraveného osobního užívání pozemků.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalované jako účastníky řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadu cen nemovitostí, vyslechl svědka Z. V. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 29.1.1998, čj. 3 C 227/95-143, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.700,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která také podala řádnou výzvu o vydání nemovitostí, jež přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě výsledků provedeného dokazování, zejména provedeného znaleckého posudku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní nabyli dvě třetiny v žalobě žalobkyně uvedených nemovitostí od státu bez cenového zvýhodnění i bez jiného protiprávního zvýhodnění. Proto soud prvního stupně neshledal na straně žalovaných povinnost k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a žalobu žalobkyně zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 občanského soudního řádu. Doplňujícím rozsudkem z 10.11.1998, čj. 3 C 227/95-164, rozhodl soud prvního stupně ještě tak, že nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, které byly zálohově placeny na znalečné a svědečné.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 22.3.2000, sp. zn. 30 Co 644/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, že povinnost žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení byla stanovena částkou 7.940,- Kč a žalobkyni bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu Praha-východ na úhradu placených nákladů řízení 5.892,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně shledal správným a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud uváděl, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která také řádně a včas vyzvala písemně žalované k vydání nemovitostí, uvedených v její žalobě. Šlo o nemovitosti, které přešly na stát způsobem předpokládaným ustanoveními zákona č.l 87/1991 Sb. Žalovaní však získali od státu jen dvě ideální třetiny domu čp. 89 ve S. a zbylou ideální třetinu nabyli koupí od J. S.
Pokud se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zabýval tvrzením žalobkyně, že žalovaní nabyli uvedené spoluvlastnické díly na nemovitostech od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, dospěl odvolací soud k závěru, že tu nejsou zákonné předpoklady k vydání nemovitosti podle ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně žalobkyní tvrzeného rozporu kupní ceny ve smlouvě z 18.10.1976 s cenovými předpisy, který však podle znaleckého posudku provedeného v tomto řízení činil jen 3.442,- Kč, tedy jen 6 %, nebylo možné tento malý rozdíl podle názoru odvolacího soudu pokládat za takový rozpor s cenovými předpisy, který by zakládal povinnost žalovaných věc vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. Tehdy platné právní předpisy (občanský zákoník /zákon č. 40/1964 Sb./, ani zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) nesankcionovali také neplatností smluvní nabytí rodinného domku nabyvateli, který již svůj byt v jiném domě měli. Obcházení zákona nebylo možné spatřovat ani v tom, že žalovaní domek koupili společně s osobou (spolukupujícím J. S.), která již v kupovaném domku bydlela. Okolnost, že nemovitosti byly prodány bývalým okresním národním výborem bez předchozího převedení do správy příslušného tehdejšího místního národního výboru, nebylo rovněž možné, podle názoru odvolacího soudu, pokládat za rozpor s tehdejšími právními předpisy o správě národního majetku; totéž se týkalo i okolností nepodání písemné žádosti žalovanými o koupi domu čp. 89 ve S. a spokojení se jen s žádostí ústní ze strany prodávajícího národního výboru; podle názoru odvolacího soudu bylo také nutno vycházet i z toho, že v realizačním spise bývalého okresního národního výboru o prodeji uvedeného domku je založeno 5 žádostí o jeho koupi a že tedy veřejnosti v obci S. bylo známo, že je dům na prodej; v domě bydlící J. S. v lednu 1976 žádost o koupi domku podal a bývalý okresní národní výbor s ním jako s kupujícím jednal. Odvolací soud poukazoval i na to, že žalobkyni se nepodařilo prokázat ani to, že by došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při zřizování dříve v zákoně upraveného práva osobního užívání pozemků.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 22.5.2000, tímto dnem nebyl tento rozsudek právní moci a dovolání ze strany žalobkyně bylo Okresnímu soudu Praha-východ podáno telefaxem 21.6.2000 a pak bylo na poště předáno k doručení uvedenému soudu dne 22.6.2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) s přihlédnutím i k ustanovením §57 odst. 2 a §42 odst. 3 téhož právního předpisu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen (stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že tu bylo odvolacím soudem rozhodováno o zásadní právní otázce. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka to, že odvolací soud nezjistil dostatečně, řádně a úplně skutkový stav věci a na tomto nedostatečném základě pak došel k nesprávným právním závěrům.
Dovolatelka vyslovovala svůj názor, že odvolací soud nevzal v úvahu závažná porušení dříve platných právních předpisů ze strany tehdejších státních orgánů i žalovaných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z 18.10.1976 (zejména to, že žalovaní nepožádali písemně o odprodej domu čp. 89 ve S. a že nabídka k odprodeji tohoto domu nebyla zveřejněna). Podle názoru dovolatelky byli žalovaní při koupi domu čp. 89 ve S. protiprávně zvýhodněni zejména proto, že patřili k exponentům bývalého režimu před rokem 1989 (původně žalovaný Z. K., který zemřel v průběhu soudního řízení dne 5.8.1998, působil jako vojenský zmocněnec čs. státu v Číně). Dovolatelka poukazovala i na to, že odvolací soud odmítl vyslechnout svědky navržené žalobkyní, přičemž šlo o osoby, které figurují na všech písemných dokumentech a rozhodnutích i na korespondenci, týkajících se konfiskace majetku žalobkyně a prodeje nemovitostí žalovaným, a odvolací soud nepřípustně předjímal, že by tito svědci nemohli k věci nic bližšího uvést.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.
Co do přípustnosti dovolání dovolatelka ve svém dovolání poukazovala na to, že podle jejího názoru byla v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu řešena otázka zásadního právního významu.
Podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V tomto případě odvolací soud nevyslovil výrokem svého rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Ze strany žalobkyně K. E. nebyl učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a to v době nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Nic jiného nevyplývá z obsahu odvolání této žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo žalobkyní podáno 28.4.1998 (založené na č.l. 147 spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 3 C 227/95), ani z dalších podání žalobkyně, zaslaných dále k uvedenému spisu dne 8.8.1998 a 12.11.1998, a ani z vyjádření žalobkyně (její právní zástupkyně) při odvolacích jednáních dne 6.10.1999 a 22.3.2000 u Krajského soudu v Praze.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že jsou tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) z hlediska právní úpravy přípustnosti dovolání ve vztahu k řešení otázky zásadního významu po právní stránce.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným náklady řízení v dovolacím řízení nevznikly.
V Brně dne 15. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu