ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2269.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2269/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání I. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2001, sp. zn. 30 Co 283/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 2/99 (žalobkyně Ing. M. V., zastoupené advokátem, proti žalované I. B., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 3 C 2/99-43, bylo žalované uloženo vyklidit rodinný domek čp. 230 s pozemkem parc. č. 248 a pozemek parc. č. 324/3 – zahradu, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 446 u Katastrálního úřadu v B. pro obec K. D a katastrální území P., a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaná byla zavázána nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 8.108,- Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni nárok na ochranu jejího vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaná v roce 1997, po smrti svého manžela, pozbyla odvozený právní důvod užívání nemovitostí, závislý na manželově souhlasu. Nabídnutou nájemní smlouvu odmítla uzavřít, s poukazem na své investice vložené do domu.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 30 Co 283/2001, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o lhůtě k vyklizení nemovitostí; tu stanovil v délce dvanácti měsíců. Jinak byl uvedený rozsudek ve věci samé potvrzen a žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právnímu posouzení věci. Na straně žalované nedovodil žádný neodvozený titul užívání či nájmu bytu. V úvaze o možnosti bytové náhrady se zabýval dopadem ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (o dobrých mravech) na daný případ. Dospěl k závěru, že žalované nelze přiznat právo, které nemá oporu v zákoně, a ustanovení o dobrých mravech zohlednil při délce užívání bytu žalovanou (déle než třicet let) tak, že prodloužil lhůtu k vyklizení nemovitostí ze tří na dvanáct měsíců.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zdůvodňovala ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění platném před 1. 1. 2001 (popřípadě o ustanovení §239 odst. 2 téhož předpisu). Otázka použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku má podle dovolatelky ve věci pro rozhodnutí zásadní právní význam; dán je tak i dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je toho názoru, že v souvislosti s vyklizením nemovitostí byly splněny předpoklady pro přiznání bytové náhrady. Ty spatřovala v okolnostech užívání nemovitostí po celou dobu spolu s manželem, zejména v opravách a dalších investicích, vložených do nemovitostí. Při výčtu důvodů pro přiznání bytové náhrady poukazovala na rozhodnutí uveřejněná pod č. 39/1986 a č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhla, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání. V řízení nebyl prokázán jiný než odvozený důvod užívání nemovitostí žalovanou a skutečnosti, rozhodné pro aplikaci ustanovení o dobrých mravech, nejsou dány. Upozornila na převod vlastnictví k nemovitostem v mezidobí po vydání rozsudku odvolacího soudu; žalobkyně je prodala a vklad vlastnického práva pro nabyvatele byl povolen dne 30. 4. 2002.
Dovolání není přípustné.
Podle bodu 17 hlavy první, části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád) ve znění pozdějších předpisů, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Podle bodu 15 hlavy první těchto ustanovení se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14. 6. 2000, tj. před datem 1. 1. 2001, kdy zákon nabyl účinnost.
Dovolací soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení upravujících řízení o dovolání, která byla účinná do 31. 12. 2000.
Dovolací soud zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 občanského soudního řádu v citovaném znění), a že dovolatelka je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 téhož předpisu).
Rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé, ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem potvrzujícím. Změna délky lhůty k vyklizení nemovitostí, jak ji stanovil odvolací soud, je změnou lhůty k plnění (§160 odst. 1 občanského řádu) a nemá povahu měnícího meritorního rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je dovolání přípustné (nejde-li o některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu) jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, nebo podle ustanovení §239 odst. 1, 2 občanského soudního řádu.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu nepřipadá v úvahu. V posuzované věci nejde o případ, v němž by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co tento soud rozhodl jinak než v předchozím rozsudku, vzhledem k vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Ustanovení §239 odst. 1, 2 občanského soudního řádu připouštělo dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže odvolací soud v jeho výroku vyslovil, že dovolání je přípustné pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce. Nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, bylo dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Žalovaná v odvolacím řízení nenavrhla, aby byla odvolacím soudem vyslovena přípustnost dovolání. Neučinila-li žalovaná tento návrh, pak ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před 1. 1. 2001) neumožňovalo dovolacímu soudu, aby dospěl k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.
Z obsahu spisu v daném případě nevyplývá, že by byl dán některý z důvodů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (obsahujícího zásadní procesní vady řízení), a žalovaná také v dovolání žádný takový důvod nenamítla.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná. Žalobkyně vynaložila v tomto řízení náklady, spočívající v odměně právního zástupce za podané vyjádření k dovolání. Dovolací soud však použil ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující výjimečně pro důvody hodné zvláštního zřetele nepřiznat zcela nebo zčásti náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení. Zmíněné důvody spatřuje dovolací soud v povaze projednávané věci a zejména v obsahu vyjádření žalobkyně, které se v něm zabývá (převážně ve shodě se svými předchozími tvrzeními) hmotněprávní stránkou věci, zatímco posouzení věci dovolacím soudem se muselo zaměřit na procesní otázku přípustnosti dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. prosince 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu