ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2281.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2281/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva S., zastoupeného advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 39 C 51/2000, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2001, č.j. Ncd 219/2001-27, takto:
I. Řízení o dovolání žalované se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 28. 2. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal se žalobce vydání rozsudku ukládajícího žalované povinnost vyklizení bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Tvrdil, že žalovaná neplatila úhrady za užívání předmětného bytu po dobu delší než tři měsíce, a proto byla vyloučena z družstva ve smyslu článku 28 odst. 1 písm. b) Stanov družstva. Zánikem členství žalované v družstvu zanikl její nájem bytu. Podáním došlým témuž soudu dne 17. 3. 2000 žalovaná navrhla přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 5. 2000, č.j. 39 C 51/2000-15, přiznal žalované osvobození od soudních poplatků a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 300,- Kč žalované, a to po právní moci tohoto usnesení. Ve vyjádření, došlém témuž soudu dne 27. 9. 2000, žalobce nesouhlasil s přikázáním věci mimopražskému soudu. Sdělením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2001, sp.zn. 14 Nc 764/2000, bylo uloženo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vyzvat žalovanou, aby určila soud, jemuž má být věc delegována. Na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2001 žalovaná navrhla Okresní soud v Ústí nad Labem. Poté Městský soud v Praze dne 30. 5. 2001 věc vrátil s Obvodnímu soudu pro Prahu 4 s tím, že o věci má rozhodovat společně nejblíže nadřízený soud.
Vrchní soud v Praze nato usnesením ze dne 17. 8. 2001, č.j. Ncd 219/2001-27, rozhodl tak, že věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 39 C 51/2000 se nepřikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Toto usnesení nabylo právní moci 21. 9. 2001.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dne 10. 10. 2001 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky soud patřičně nezhodnotil důvody na straně žalované, pro něž by bylo nutné věc delegovat jinému soudu. Navrhla proto přikázání věci jinému soudu podle původního návrhu a současně požádala o osvobození od placení soudního poplatku ze sociálních důvodů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. O takový případ jde v posuzované věci, v níž řízení bylo zahájeno dne 28. 2. 2000. Proto je třeba aplikovat ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.”), jak jsou rovněž uváděna dále v tomto rozhodnutí.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě rozhodování o návrhu na přikázání věci jinému soudu, a to rozhodnutím soudu (jako v této věci) společně nadřízenému procesnímu soudu a soudu, jemuž se přikázání věci navrhuje, jde o řízení ve smyslu ustanovení §12 odst. 3 o.s.ř. K rozhodnutí o tomto návrhu byl v tomto případě povolán Vrchní soud v Praze jako soud společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. V tomto směru nejde o soud odvolací ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. V důsledku toho není dána ani funkční příslušnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího k projednání podání označeného jako „dovolání“, jímž účastnice brojí proti rozhodnutí soudu příslušného podle §12 odst. 3 o.s.ř. Schází tak základní podmínka řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 věty první o.s.ř., které je vzhledem k ustanovení §243c o.s.ř. použitelné i pro dovolací řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací proto musel řízení zastavit.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 b) odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř.. Dovolatelka sice v dovolacím řízení úspěšná, soud však bral do úvahy osobní poměry dovolatelky, která požívá právě z těchto důvodů osvobození od soudních poplatků, důvody, pro které došlo k zastavení řízení o dovolání nesoucí se zřejmě k nedostatečné znalosti opatrovnice žalované z oblasti procesního práva omluvitelné zřejmě legitimní snahou opatrovnice žalované využít v maximální míře zákonných prostředků k ochraně zájmů opatrovankyně. V souhrnu se tak jedná o situaci podřaditelnou pod hypotézu ustanovení §150 o.s.ř., čímž je nákladový výrok dostatečně odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Josef Rakovský , v.r.
předseda senátu