ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2360.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2360/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P. proti žalovaným 1) J. J. a 2) P. J., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 243/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.7.2002, č.j. 21 Co 240/2002-36, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 30.11.2001, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v petitu a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je vlastníkem domu, v němž žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Byt původně užívala paní M. D., která zemřela dne 6.7.1998. Žalovaní uzavřeli s žalobkyní dne 27.10.1999 dohodu o užívání předmětného bytu, a to na dobu určitou do 31.10.2001. Do dnešního dne však předmětný byt nevyklidili a nepředali.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.4.2002, č.j. 20 C 243/2001-23, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že o původní nájemkyni bytu M. D. se od roku 1995 do roku 1997 staraly střídavě J. K. a druhá žalovaná, teprve od roku 1997 se o ni začala starat pouze druhá žalovaná. Tehdy se k ní odstěhovala a začala s ní vést společnou domácnost. Vzal za prokázáno, že druhá žalovaná se do předmětného bytu přihlásila dne 11.8.1997. Přípisem žalobkyně ze dne 13.8.1999 rovněž vzal za prokázáno, že druhá žalovaná byla upozorněna na možnost domáhat se přechodu nájemního práva bytu soudní cestou a přípisem ze dne 8.9.1999 uznala druhá žalovaná neprokázání doby tříletého soužití se svou pratetou. Dále vyšel ze zjištění, že dne 27.10.1999 byla mezi účastníky sporu uzavřena dohoda, jejímž předmětem byla povinnost žalovaných platit měsíční úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to do 31.10.2001. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně hodnotil podle §706 odst. 1 o.z. a dospěl k závěru, že druhá žalovaná neprokázala soužití ve společné domácnosti po dobu tří let, tj. od roku 1995 s původní nájemkyní bytu. Uzavřel, že druhá žalovaná nesplnila podmínky nutné pro přechod nájmu bytu, žalovaní tedy bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu. Dále vyslovil závěr, že není třeba se zabývat otázkou existence či neexistence vlastního bytu žalovaných. Věc posoudil podle §126 o.z s tím, že žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva. Lhůtu ke splnění povinnosti žalovaným stanovil na čtyři měsíce a to s ohledem na skutečnost, že předmětný byt užívají společně s nezletilým dítětem.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.7.2002, č.j. 21 Co 240/2002-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Dospěl závěru, že na druhou žalovanou nepřešlo podle §706 odst. 1 o.z. právo nájmu předmětného bytu, neboť neprokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro přechod tohoto práva.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 2.10.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatelů smrtí původní nájemkyně bytu nájemní vztah nezanikl, nýbrž přešel na druhou žalovanou, která s ní od roku 1995 žila ve společné domácnosti. Poukazovali na skutečnost, že řešení právní otázky přechodu nájmu bytu na druhou žalovanou je v rozporu s hmotným právem (potažmo skutkovými zjištěními provedenými soudem prvního stupně ). Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatel domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalovaných, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství ( být příslušníkem více domácností ). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení §706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení §871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány (po stanovenou dobu), rozhodně však ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalobkyni pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu