ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.284.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 284/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobců A) J. L. a B) H. L., zastoupených advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2001, sp. zn. 8 Co 1898/2001 (v právní věci žalobců a) J. L. a b) H. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. G. a 2) N. G., o změně podmínek vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 329/2001) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil svým rozsudkem ze dne 9. října 2001, č.j. 8 Co 1898/2001 rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. července 2001, č.j. 6 C 329/2001-24, kterým byl zamítnut návrh, aby bylo určeno, že povinnost žalovaných vyklidit byt specifikovaný ve výroku tohoto rozhodnutí a vyklizený jej žalobcům odevzdat do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt, jak bylo stanoveno rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 31. července 1998, č.j. 6 C 249/98-7, má být změněna tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobci tak u soudů obou instancí neuspěli s návrhem na změnu podmínek vyklizení předmětného bytu, která spočívala v tom, že by oproti původnímu rozhodnutí soudu ze dne 31.7.1999, č.j. 6 C 249/98-7 vyklizení bytu žalovanými nebylo vázáno na bytovou náhradu.
Odvolací soud – ve shodě se soudem nalézacím – uzavřel, že určité nedoplatky na nájemném a na službách (ze kterého žalobci dovozovali hrubé porušování povinností při užívání bytu) sice byly prokázány, avšak nikoliv v takové výši, aby bylo možné učinit závěr o tom, že toto chování žalovaných dosáhlo takové intenzity, že by tato skutečnost byla oním důvodem, pro který by bylo možno měnit předchozí pravomocné rozhodnutí soudu.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle dovolatelů žalovaní dlouhodobým neplacením úhrad za užívání bytu, které ve svém úhrnu představuje dluh přesahující trojnásobek měsíčního nájemného (ke dni 31. 3. 2001 činila dlužná částka bez příslušenství 18.970,- Kč), hrubě porušují povinnosti z nájmu dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Žalovaní tak zneužívají situace, kdy již došlo ke zrušení nájemní smlouvy a nejsou proto dostatečně nuceni plnit řádně a včas své povinnosti v rozsahu uvedeném v §712a obč. zákoníku, který upravuje tzv. právo na bydlení obdobně k právu nájemnímu. Důvodem pro změnu původního rozhodnutí může být i chování (bývalých) nájemců po vydání soudního rozsudku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o jeho vyklizení, neboť v opačném případě by mohli žalovaní svévolně porušovat povinnosti stanovené v ustanoveních §§687 až 699 obč. zákoníku ve spojení s §712a obč. zákoníku, aniž by se proti tomu mohli pronajímatelé účinně bránit. Žalovaní navíc porušují dobré mravy v domě tím, že se chovají hlučně, poškozují vnitřní vybavení domu a brání ostatním osobám, které v domě bydlí, nerušeně užívat jejich bytové jednotky. Právní významnost uvedených otázek by měla být dovozena i s ohledem na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2482/2000 a 20 Cdo 1827/99.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 17.5.2001, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237 o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzeném případě rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí soudu prvního stupně, po právní stránce zásadní význam nemá. Odvolací soud správně konstatoval, že žalovaní částečným nesplacením nájemného a služeb s bytem spojených sice porušili své povinnosti spojené s užíváním bytu, ke kterým jsou zavázáni ustanoveními §§687 až 699 ve spojení s ustanovením §712a obč. zákoníku, že ovšem intenzita tohoto chování žalovaných neposkytuje podklad pro rozhodnutí o odepření bytové náhrady. Jak bylo konstatováno již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.3.2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000 (na který dovolatelé poukazují), pro posuzování změny poměrů nemůže mít sama o sobě vliv ta okolnost, že pronajímateli později svědčí (nové) výpovědní důvody, s nimiž zákon spojuje nižší nároky na bytovou náhradu, resp. nespojuje nároky žádné. Rozhodným argumentem totiž musí být úvaha vycházející z ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku. Tento princip byl zachován, když odvolací soud v dané věci zvážil rozsah deliktního chování žalovaných a neshledal na základě nového skutkového stavu, který byl založen po pravomocném rozhodnutí o vyklizení předmětného bytu důvod pro neposkytnutí výše uvedené právní ochrany.
Pokud dovolatelé uvádějí další důvody chování žalovaných kolidující s dobrými mravy v domě (hlučnost, poškozování vnitřního vybavení domu, ….), jde o skutečnosti, které nebyly uplatněny na půdě soudu prvního a druhého stupně, a jako takovými se jimi dovolací soud zabývat nemůže (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s dovolateli rovněž zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, jehož podstatou je vyslovení pojmové přípustnosti změnitelnosti pravomocně uložených podmínek vyklizení bytu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu