ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.3.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 3/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání M. F., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20.9.2001, sp. zn. 1 Co 160/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 29 C 29/2000 (žalobkyně Marie Fořtové, jež byla v odvolacím řízení zastupována D. D., proti žalované J. K., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 18.3.2000 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované bylo uloženo uveřejnit v deníku L. d. omluvu žalobkyni ve znění: „J. K. se omlouvá M. F. za to, že ji křivě obvinila z toho, že v lednu 1997 převzala důchod M. F. a podepsala jeho převzetí, a za to, že tuto nepravdivou informaci sdělila dalším osobám“. Dále se žalobkyně domáhala vůči žalované náhrady nemajetkové újmy částkou 25.000,- Kč a požadovala i náhradu škody 10.000,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se jako poštovní doručovatelka v souvislosti s žalobkyní uváděnou okolností nedopustila žádného neoprávněného zásahu do práva žalobkyně na ochranu osobnosti, nikdy nesdělila nikomu nepravdivé informace o převzetí důchodu M. F. a o podepsání potvrzení o převzetí důchodové poukázky uvedené osoby žalobkyní.
Soud prvního stupně vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, konstatoval obsah spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 13 C 993/97 o sporu mezi Českou poštou a M. F. o 4.160,- Kč, jakož i vyšetřovacího spisu Policie České republiky – obvodní oddělení Český Dub, čj. ORLI-15/Cd-š-97, vyslechl svědkyně D. D., H. H., H. B. a svědka G. T. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 22.3.2001, čj. 29 C 29/2000-37, byla žaloba žalobkyně zamítnuta; žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované na nákladech řízení 4.725,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o náhradě škody částkou 10.000,- Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v řízení nebylo prokázáno, že by o žalobkyni na veřejnosti tvrdila, že záměrně podepsala převzetí důchodu M. F. a že by si tento důchod ponechala. O záležitosti hovořila s vedoucí pošty B., se svými kolegyněmi na pracovišti, svěřila se také členům své rodiny, popřípadě odpovídala na dotazy svých známých, kteří se o věci doslechli. Podle názoru soudu prvního stupně nelze spatřovat prvky protiprávnosti či rozporu s dobrými mravy v počínání žalované. Soud prvního stupně vycházel i z výsledků dokazování, provedeného v řízení u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 993/97, v němž bylo konstatováno, že grafologická expertíza nevyloučila, že podpis na stvrzence o přijetí důchodu pro M. F. je podpisem žalobkyně; soud prvního stupně rovněž nepokládal za doloženo, že by žalobkyně v době doručování důchodu žalovanou pro důchodkyni M. F. (v lednu 1997) nebyla v Domě seniorů v Č. D., nýbrž údajně na návštěvě u své dcery D. D.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 20.9.2001, sp. zn. 1 Co 160/2001. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé byl potvrzen. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyně má zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.150,- Kč a státu 370,50 Kč; jinak byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.499,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje se skutkovým i právním závěrem učiněným soudu prvního stupně, že totiž nebyl v řízení prokázán základní předpoklad odpovědnosti žalované, a to neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně; nebylo totiž prokázáno, že by žalovaná na veřejnosti uváděla údaje týkající se podpisu na poštovní stvrzence jako dokladu o převzetí důchodu M. F. „Jestliže o věci hovořila, jak bylo v řízení prokázáno, pak to bylo se svou nadřízenou – vedoucí pošty, což bylo zapotřebí k objasnění věci a žalovaná tím plnila svoji pracovní povinnost. Pokud žalovaná o věci hovořila se svými kolegy, je třeba poukázat na to, že všichni zaměstnanci pošty jsou v souvislosti s výkonem své práce vázáníi povinností mlčenlivosti.“ Odvolací soud ještě uváděl, že považuje za důkaz revizním znaleckým posudkem k posouzení pravosti podpisu na dokladu o převzetí důchodu, určeného v lednu 1997 pro adresátku M. F., za nadbytečný, když předmětem řízení je tu právo na ochranu osobnosti v souvislosti s tvrzením žalobkyně , že žalovaná údajně obvinila žalobkyni z převzetí důchodu M. F. a jeho ponechání si a že tuto nepravdivou informaci šířila dalším osobám.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a změnil pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně s použitím ustanovení §220 a §150 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 15.10.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 17.10.2001 (s doplněním a upřesněním z 22.11.2001, sepsaným advokátkou na základě plné moci udělené jí žalobkyní) u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má věci samé po právní stránce zásadní význam a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka měla za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá „v nesprávném právním hodnocení věci, konkrétně neoprávněného zásahu do osobnostních práv ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku“. Podle názoru dovolatelky takový neoprávněný zásah nemusí být učiněn veřejně či zvláštními prostředky, ale postačuje samotný fakt, že jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv jiné osoby. „Chování žalované, směřující k vydání údajně neoprávněně vyplaceného důchodu, směrem k osobě žalobkyně, prezentovaný před třetími osobami, v důsledku čehož byla žalobkyně veřejně označena za zloděje a podvodníka a byla za něj považována spolubydlícími, ošetřovatelkami, je neoprávněným zásahem do práva žalobkyně.“ Žalobkyni však bylo její právo na zjednání nápravy či spíše na veřejnou očistu soudem odepřeno. Přitom měla žalobkyně nepochybně nárok na požadovanou prostou omluvu v regionálním tisku.
Odvolací soud v daném případě posoudil odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení občanského o soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.; výslovně uvedl v písemném vyhotovení svého rozsudku, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání „do jednoho měsíce od právní moci rozsudku z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu ve znění do 31.12.2000“. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení ve smyslu ustanovení bodu 15 přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud tedy při posuzování dovolání dovolatelky vycházel z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Podle ustanovení §236 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouštěl. Dovolání bylo přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které byly uvedeny v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu bylo dále přípustné dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu mohl odvolací soud připustit dovolání proti svému rozsudku nebo proti usnesení, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, měl-li za to, že jeho rozhodnutí je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu; nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením jeho potvrzujícího rozhodnutí, bylo dovolání, podané tímto účastníkem, přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V daném případě nebyly dovolacím soudem shledány důvody přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a dovolatelka také žádný z těchto důvodů ve svém dovolání neuváděla. Nešlo v daném případě o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu v již citovaném znění), ani o potvrzující rozsudek vydaný za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b) téhož právního předpisu.
Odvolací soud nepřipustil výrokem svého rozsudku dovolání proti svému rozsudku, potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Ze strany žalobkyně nebyl v jejím odvolání z 22.4.1998, ani v jejím podání ze 7.5.2001, v němž vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně, ani ve svém doplnění odvolání z 30.5.2001 a posléze ani ve svých vyjádřeních u odvolacího jednání dne 20.9.2001 učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to, jak stanovil zákon, nejpozději před vyhlášením takového potvrzujícího rozsudku.
Z uvedených důvodů nemohl dovolací soud přisvědčit dovolání dovolatelky, jež měla za to, že tu jsou dány důvody přípustnosti jejího dovolání z některého důvodu přípustnosti dovolání, stanovených v občanském soudním řádu (zákoně č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky odmítnout jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu