ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.320.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 320/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání M. O., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.4.2001, sp. zn. 18 Co 55/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 209/91 (žalobkyně M. O., zastoupené advokátem, proti žalované Obci město P., zastoupené advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 20.4.2001, sp. zn. 18 Co 55/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.6.2000, čj. 25 C 209/91-127.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 27.7.1991, aby žalovanému městu P. bylo uloženo vydat žalobkyni jednu ideální pětinu domu čp. 548, pozemku parc. č. 539, domu čp. 549 a pozemku parc. č. 540 v P. – S. V žalobě se uvádělo, že tyto nemovitosti patřily ze tří pětin původnímu vlastníku Dr. E. B., který byl za války a okupace popraven 20.10.1944. Žalobkyně je jedinou závětní dědičkou tohoto původního vlastníka, jehož majetek byl neoprávněně konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. Z uvedené konfoskace měl být majetek Dr. E. B. vyňat ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb., protože Dr. B. byl zapojen do protinacistického odboje, a to i do atentátu na Adolfa Hitlera v roce 1944.
Žalovaná Obec město P. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že konfiskace majetku Dr. B. byla provedena v souladu s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb,, jímž je stanoveno, že „jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, které nespadají pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb., a činí-li jejich spoluvlastnický podíl více než jednu polovinu, podléhá konfiskaci majetek celý“. Ke konfiskaci tu došlo na základě uvedeného konfiskačního dekretu, a to už ke dni 30.10.1945; nejde tu proto, podle názoru žalované obce, o nárok podle zákona č., 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení, seznámil se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. D 321/95, o dědictví po zůstaviteli Dr. E. B., a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.3.1998, čj. 25 C 209/91-78, bylo žalovanému městu P. uloženo vydat žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku „jednu ideální pětinu domu čp. 548 na stavební parcele č. 539 a jednu ideální pětinu domu čp. 549 na stavební parcele 540 v katastrálním území P.-S.“. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 20.184 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že soud prvního stupně shledal žalobu žalobkyně důvodnou. Soud prvního stupně při posuzování otázky dědického vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem Dr. E. B. vycházel z ustanovení platných v době smrti tohoto zůstavitele v roce 1944, tedy zejména z ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811. Podle této právní úpravy se v období od smrti zůstavitele do odevzdání dědictví dědicům hledělo na majetek zůstavitele, jako by byl dosud v držbě zemřelého, což bylo označováno pojmem ležící pozůstalost, která byla v omezené míře nadána samostatnou právní subjektivitou. V této souvislosti dospěl soud prvního stupně k názoru, že v tomto případě, v němž původní vlastník zemřel v roce 1944, došlo ke konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. a k právnímu dořešení přechodu jeho majetku na žalobkyni až v roce 1997; soud prvního stupně dospěl proto k právnímu závěru, že ležící pozůstalost po Dr. E. B. nemohla být objektem konfiskace, v konfiskačním řízení nemohla být účastníkem zemřelá osoba a správní rozhodnutí vydané v takovém řízení je „nutno považovat za nicotný akt“. Jestliže tedy otec žalobkyně zemřel před tím, než došlo ke konfiskačnímu řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb., nemohl být majetek zemřelého dotčen touto konfiskací; to vše se mělo týkat tzv. ležící pozůstalosti. Ke konfiskaci majetku původního vlastníka nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, tu tedy, podle názoru soudu prvního stupně, platně nedošlo a majetek zůstavitele byl odevzdán v řízení o dědictví po Dr. E. B. žalobkyni jako dědičce původního vlastníka nemovitostí, takže je jeho vlastnicí co do jedné ideální pětiny nemovitostí a tento ideální díl nemovitostí na ni přešel děděním. Soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 2.9.1997 pod sp. zn. D 321/95 odevzdací listinu v dědické věci po Dr. E. B., zemřelém 20.10.1944; podle této odevzdací listiny byla dceři uvedeného zůstavitele M. O., narozené 5.7.1939, na základě závěti z 24.3.1941 vydána nemovitá část pozůstalosti, která je na území České republiky, a to 1/5 domu čp. 548 a pozemku parc. č. 539 v katastrálním území S., obec P., a 1/5 domu čp 549 a pozemku parc. č. 539 v katastrálním území S., obec P.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku z 23.3.1998 ještě poukazoval na to, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly v držení státu a poté přešly na žalovanou obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalobkyně vyzvala žalovanou obec, aby jí byly vydány podíly na nemovitostech, uváděných v její žalobě, ale její žádosti nebylo vyhověno. Proto tuto povinnost uložil žalované obci soud k žalobě žalobkyně. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného města P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze 6.11.1998, sp. zn. 18 Co 389/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se v řízení důsledně nezabýval námitkami žalované obce, že je oprávněnou držitelkou a vlastníkem spoluvlastnických podílů na nemovitostech, sporných mezi účastníky tohoto řízení. Vytýkal mu rovněž, že se nezabýval úvahou, zda dědické nároky žalobkyně po původním vlastníku Dr. E. B. a vypořádání dědictví po tomto zůstaviteli, zemřelém v roce 1944, který byl občanem bývalé Německé říše, měly být postoupeny podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 anebo podle právních předpisů platných tehdy na území Německa. Odvolací soud vyslovoval i právní názor, že z hlediska vyřešení otázky, zda a s kterou osobou probíhalo konfiskační řízení a které osoby se týkalo rozhodnutí vydané podle dekretu č. 108/1945 Sb., je důležitý okamžik podání dědické přihlášky a přijetí dědictví ve smyslu ustanovení §547 obecného zákoníku občanského z roku 1811, což v dosavadním průběhu řízení v této právní věci nebylo dosud objasněno. Odvolací soud také ukládal soudu prvního stupně zvážit, zda i v případě, který má na zřeteli ustanovení §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. (týkající se konfiskace spoluvlastnických podílu na majetku), bylo třeba vydání správního rozhodnutí a v kladném případě, zda takové vydané správní rozhodnutí splňovalo náležitosti rozhodnutí podle tehdy platného správního řádu (zákona č. 8/1928 Sb.). Posléze odvolací soud ukládal soudu prvního stupně zabývat se i tím, zda tu ze strany státu nemohlo dojít k nabytí vlastnictví v důsledku opuštění věci jejím vlastníkem.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 27.6.2000, čj. 25 C 209/91-127, jímž zamítl žalobní návrh žalobkyně, aby žalované obci bylo uloženo vydat jí ideální jednu pětinu domu čp. 548 na stavební parcele č. 539 a ideální pětinu domu čp. 549 na stavební parcele č. 540 v katastrálním území P. – S. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 3.225 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně „neprokázala, že předmětná část nemovitostí, o nichž je veden spor, byla skutečně zkonfiskována neplatně podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť vůbec neprokázala, kdy byla podána původní dědická přihláška k dědictví po jejím otci a vůbec není zřejmé, zda a kterou sobu postihlo konfiskační rozhodnutí, vydané podle dekretu č. 108/1945 Sb., tedy zda toto rozhodnutí skutečně směřovalo proti osobě, která v té době byla skutečným právním vlastníkem předmětných částí nemovitostí, a za daného stavu tedy nelze dovodit, zda v daném případě bylo třeba aktu aplikace práva správním rozhodnutím či nikoli. Vzhledem k tomu, že existence správního rozhodnutí nebyla tvrzena, ani prokázána, nelze pak dovodit, zda takové rozhodnutí bylo platné“.
Dále byl soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyně “vůbec neprokázala dědické právo, jímž se po smrti jejího otce spravoval předmětný majetek; stejně tak jako neprokázala další právní osud majetku“, který je tu mezi účastníky řízení sporný. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že žalobkyně neprokázala, z jakého důvodu se o majetek, který považuje za své vlastnictví, nezajímala již dříve a neuplatňovala své vlastnické právo a nežádala vydání majetku. Soud prvního stupně vyslovoval posléze názor, že tu majetek přešel do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku v jeho dříve platném znění, vyhlášeném pod č. 70/1983 Sb.; stát se tak stal, podle názoru soudu prvního stupně, „legálním vlastníkem majetku, který později v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví žalované obce“.
Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.6.2000, čj. 25 C 209//91-127, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20.4.2001, sp. zn. 18 Co 55/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn jen tak, že tyto náklady činí 4.990 Kč (jinak byl tento výrok rovněž potvrzen). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně přes výzvu soudu prvního stupně neprokázala své dědické právo, když pouhá závěť tu k prokázání jejího dědického nároku nepostačuje.
Odvolací soud shodně s právním názorem soudu prvního stupně byl také toho názoru, že žalobkyně neprokázala, že by v daném případě stát převzal neoprávněně podíly na nemovitostech uváděných v žalobě žalobkyně. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že v řízení o dědictví po Dr. E. B. zástupce žalobkyně uváděl, že majetek po otci žalobkyně připadl bývalé Německé říši; bylo-li tedy vydáno rozhodnutí o konfiskaci majetku, bylo vydáno v souladu s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb. Podíly na předmětných nemovitostech byly zahrnuty, uváděl odvolací soud, do výměru o konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. a tento výměr byl doručen ve formě veřejné vyhlášky; podle názoru odvolacího soudu „došlo ke zcela legálnímu nabytí předmětného majetku jako majetku Německé říše ve prospěch českého státu“.
Odvolací soud pokládal za správný právní názor, že předmětný majetek by jinak připadl státu jako věc opuštěná konkludentním jednáním žalobkyně, a to v důsledku ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění vyhlášeném pod č. 70/1983 Sb.“
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Změněn byl podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to s ohledem na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 270/1990 Sb. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 21.6.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 20.7.2001 u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na to, že v daném případě byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukazovala na to, že původní vlastník nemovitostí – Dr. E. B. – otec žalobkyně byl za války v Německu, kde žil, popraven dne 20.10.1944 a že žalobkyně se stala jeho jedinou závětní dědičkou. Dovolatelka poukazovala i na to, že vlastnictví konfiskovaného majetku přechází na stát dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., ale rozhodnutí o konfiskaci majetku konkrétní fyzické osoby nebo právnické osoby je podmínkou konfiskace; bez tohoto rozhodnutí nelze říci, která osoba spadala pod působnost dekretu č. 108/1945 Sb, a která nikoli. V daném případě byl konfiskován majetek Dr. E. B., který byl popraven 20.10.1944, a proto je konfiskační výměr podle dekretu č. 108/1945 Sb. vůči žalobkyni neúčinný, když vůči ní nebyl vydán; subjektem konfiskace nemohla být ani nebyla tzv. ležící pozůstalost po Dr. E. B. Majetek tu nebyl konfiskován jako majetek Německé říše; pokud však byl jeho majetek Německou říší zabrán v rámci trestního řízení, vztahoval by se, podle názoru dovolatelky, na takový zákrok zákon č. 128/1946 Sb. Dovolatelka nepokládala za správný také názor, že by tu předmětný majetek připadl i jinak státu jako věc opuštěná v důsledku včasného neuplatnění vlastnického práva žalobkyní.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům, aby projednaly odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodly o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
V daném případě bylo žalobě žalobkyně vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.3.1998, čj. 25 C 209/91-78, který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 6.11.1998, sp. zn. 18 Co 389/98. V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 27.6.2000, čj. 25 C 209/91-127, jímž žalobu žalobkyně zamítl. Tento rozsudek, v němž soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 20.4.2001, sp. zn. 18 Co 53/2001, proti němuž bylo podáno dovolání dovolatelky.
V žalobě žalobkyně, jíž bylo dne 27.7.1991 zahájeno občanské soudní řízení v této právní věci, žalobkyně uváděla, že se vydání nemovitostí, uvedených v její žalobě, domáhá „nikoli podle restitučních zákonů, ani podle privatizačních předpisů, nýbrž z titulu vlastnického práva“.
Právní posouzení věci, vyjadřující podřadění zjištěného skutkového děje pod určitý právní předpis, náleží výlučně soudu;, soud není vázán právním posouzením věci účastníky řízení (viz k tomu např. již Sborník I Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 100).
Podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Základním předpokladem úspěchu žaloby, jíž se fyzická osoba domáhá ochrany vlastnického práva, je to, aby bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem věci, který není omezen ve svém právu s nemovitostí nakládat. Je nutno provádět v soudním řízení vedle doložení zápisu v pozemkové knize a v evidenci nemovitostí (nyní v katastru nemovitostí) i další důkazy, zejména listinami (např. smlouvami), spisy (soudními nebo i notářskými) a výslechem svědků i účastníků řízení (srov. č. 53/1973, str. 195, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdy mu ji neprávem zadržuje.
Podle ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, český soud projedná dědictví po cizinci vždy, jde-li o nemovitosti ležící na území České republiky.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu může soud posoudit sám otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle ustanovení §873 občanského zákoníku se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
Podle ustanovení článku III, bodu 10b zákona č. 519/1991 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) se pro řízení po těch, který zemřeli před účinností citovaného zákona, užije dosavadních předpisů.
V ustanovení §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo stanoveno: „Jakmile soud na základě podané dědické přihlášky uzná, kdo je po právu dědicem, a jakmile jím povinnosti budou splněny, odevzdá se mu dědictví a projednání dědictví se skončí“.
Citovaná ustanovení právních předpisů i citované právní závěry ze soudní judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, měl dovolací soud na zřeteli při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky v daném případě.
Vzhledem k povaze projednávané právní věci bylo nutné učinit především jednoznačný závěr o tom, zda tu je či není na místě použít zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť jak již shora uvedeno, soudy tu nebyly vázány právním posouzením řešeného právního vztahu, obsaženém zejména v žalobě žalobkyně, ani ve vyjádření účastníků řízení, učiněném v tomto řízení.
Pokud by dospěly soudy k jednoznačnému závěru, že tu nedopadají na projednávanou právní věc ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy je nutno posoudit žalobu žalobkyně podle ustanovení občanského zákoníku o právu vlastníka na ochranu proti neoprávněným zásahem do vlastnického práva, jak to uváděla žalobkyně, potom nebylo možné opomenout skutečnost, že tu byla Obvodním soudem pro Prahu 1 vydána v řízení o dědictví (po právním předchůdci žalobkyně) dne 2.9.1997 odevzdací listina. Tato odevzdací listina byla vydána v tomto znění: „Vydává se 1/5 domu čp. 548 a pozemku parc. č. 540 v katastrálním území S., obec P., pozůstalé dceři Dr. E. B. M. O.“ Nelze proto souhlasit zatím bez dalšího s právním závěrem odvolacího soudu, že „z výsledků dokazování nevyplývá aktivní legitimace žalobkyně v daném sporu“ (tento závěr je uveden na str. 4 rozsudku z 20.4.2001, sp. zn. 18 Co 55/2001 Městského soudu v Praze). Bylo naopak nezbytné zabývat se zevrubně tím, zda přes obsah uváděné listiny, dokládající, že konkrétně v ní uvedené spoluvlastnické díly na nemovitostech byly žalobkyni jako dědičce odevzdány do vlastnictví, jsou tu případně právní skutečnosti vylučující, bránící nebo omezující žalobkyni, aby se ohledně nabytých nemovitostí mohla domáhat ochrany svých odevzdací listinou dokládaných vlastnických práv.
Při posuzování zmíněných právních skutečností, které by vylučovaly, bránily nebo omezovaly žalobkyni, aby se mohla domáhat ochrany svých uvedených práv, je nutno vycházet z námitek žalované obce, uplatněných zejména v jejích vyjádřeních k žalobě žalobkyně, v odvolání žalované obce proti rozsudku soudu prvního stupně z 23.3.1998 (čj. 25 C 209/91-78 Obvodního soudu pro Prahu 1) i ve vyjádření k dovolání dovolatelky (viz č.l. 159 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 209/91). Při posuzování těchto námitek ze strany žalované obce je nutno vedle vlastních úvah a výkladových závěrů soudů obou stupňů brát v úvahu již uveřejněné výkladové závěry k aplikaci dekretu č. 108/1945 Sb. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3 pod č. 14, ve svazku 13 pod č. 7, ve svazku 14 pod č. 76 nebo ve svazku 16 pod č. 152), dále výkladový závěr k ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku (viz č. 1/1979, str. 13, odst. 3, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), výkladové závěry k otázkám vydržení (srov. např. č. 50/1985, str. 240, odst. 3, a str. 242, odst. 3, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 45/1986, str. 192-193, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a č. 89/1991 téže Sbírky), jakož i výkladový závěr k otázce tzv. ležící pozůstalosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud, ani soud prvního stupně však v řízení takto nepostupovaly, a tak dovolací soud, který v dovolacím řízení vycházel z názorů shora uvedených, musel přisvědčit názoru dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje její dovolání, vychází ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude vydáno i rozhodnutí o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. září 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu