ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.327.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 327/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) K. H. a B) I. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. T. a 2) J. T., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti a zaplacení 16.749,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 42/98-159, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2001, č.j. 21 Co 42/2001-189, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 17. 2. 1998 u Okresního soudu v Chrudimi domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit nebytový prostor blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdili, že rozhodnutím Katastrálního úřadu Ch., č.j. V 11-2936/97 ze dne 12. 6. 1997, bylo potvrzeno jejich vlastnické právo na rodinný dům čp. 258, 259 a zároveň na garáž, dvůr i zahradu. V současné době v domě bydlí 3 rodiny v samostatných bytech a jejich dohody o užívání bytu nezahrnují též užívání garáže, dvorku nebo zahrady. V důsledku neoprávněného užívání předmětného nebytového prostoru jako dřevníku a nemožnosti jeho užívání jako garáže namítali žalobci též ušlý zisk ve výši 1.500 Kč.
Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 7. 1998, č.j. 8 C 42/98-66, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 11. 1999, č.j. 20 Co 535/98-111, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně doplnit řízení za účelem posouzení, zda tzv. garáž je či není příslušenstvím bytu žalovaných. Vyslovil přitom závazný právní názor, že závazné bude kolaudační rozhodnutí a §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. dopadne na stav, kdy stavba byla bez závad užívána k účelu, ke kterému byla určena. Pokud by se jednalo o příslušenství bytu, je rozhodující vůle vlastníka věci hlavní podle §121 odst. 1 o.z.
Dalším rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, č.j. 8 C 42/98-159, soud prvního stupně vyhověl žalobě na vyklizení předmětného prostoru. Uložil dále žalovaným povinnost zaplatit žalobcům částku 3. 704,40 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 308,70 Kč od 7. 3. 1998 do 24. 10. 2000, ve zbývající části žalobu o zaplacení zamítl. Vyšel ze zjištění, že domy čp. 258 a 259 i stavba na pozemku 427/1 patří do společného jmění žalobců a nebytový prostor užívaný žalovanými není garáž, ale dřevník. Nebylo prokázáno, že by dřevník byl minulým vlastníkem trvale určen k užívání spolu s bytem žalovaných, ani nebyl prokázán jiný právní důvod užívání. Věc posoudil podle §126 odst. 1 o.z. Ohledně peněžitého plnění soud prvního stupně dovodil, že žalobci nemají nárok na náhradu škody ve výši ušlého nájemného za garáž, ale pouze právo na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení podle §451.
K odvolání žalobců i žalovaných poté Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č.j. 21 Co 42/2001-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ukládajícím vyklizení předmětného nebytového prostoru. Pokud šlo o výrok ukládající žalovaným povinnost zaplacení částky uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tento výrok změnil tak, že žalobu zamítl. Současně potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla přesahující část požadované peněžní náhrady zamítnuta. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že žalobcům obě nemovitosti náležejí do společného jmění manželů. Převzal rovněž skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož předmětný nebytový prostor není garáží, nýbrž dřevníkem. Přitom v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný nebytový prostor tvořil příslušenství bytu užívaného žalovanými. Podle odvolacího soudu mlčky trpěný stav nemůže vést k vydržení z titulu nájemního vztahu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Namítali, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazovaní a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů je dřevník příslušenstvím jimi užívaného bytu, který je vybaven topidly na tuhá paliva. Žalovaní proto dřevník užívají přibližně třicet let k uskladnění paliva. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., tedy pouze v potvrzujícím výroku ukládajícím žalovaným vyklizení nebytového prostoru, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Vzhledem k žalobním tvrzením, jimiž byl vymezen předmět řízení v této věci, bylo pro posouzení důvodnosti žaloby rozhodující na jedné straně zjištění, zda žalobcům svědčí vlastnické právo k předmětu vyklizení, na druhé straně – s přihlédnutím k námitkám žalovaných – zda těmto svědčí platný právní důvod k užívání předmětného nebytového prostoru. Odvolací soud v tomto směru správně již ve zrušovacím usnesení ze dne 17. 11. 1999 uložil soudu prvního stupně provést důkazy nesoucí se zejména k ověření výše uvedených námitek žalovaných. Jeho právní posouzení v tomto směru je přiléhavé a správné v tom, zda předmětný nebytový prostor dlužno považovat za příslušenství bytu užívaného žalovanými, k němuž jim za předpisů dříve platných (do 31. 12. 1991) vzniklo právo spolu s právem osobního užívání jejich bytu, případně zda takový právní titul vznikl v době pozdější. Stejně tak správně odvolací soud dovodil vázanost plynoucí z kolaudačního rozhodnutí ohledně předmětného nebytového prostoru, jakož i další důsledek plynoucí z ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., kdy stavba byla bez závad užívána k účelu, ke kterému byla určena. Odvolacímu soudu lze konečně přisvědčit i pokud jde o právní názor, podle něhož, pokud by se jednalo o příslušenství bytu, je rozhodující vůle vlastníka věci hlavní ve smyslu §121 odst. 1 o.z.
Podle §685 odst. 1 věty první o.z. ve znění účinném v době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání, nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství, a popis stavu bytu.
Podle ustanovení §686 odst. 1 téhož zákona nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis.
Podle §121 odst. 2 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991 příslušenstvím bytu byly vedlejší místnosti a prostory určené k bytu, aby byly s bytem užívány. Příslušenství bytu je stejným způsobem upraveno rovněž v ustanovení §121 odst. 2 o.z, ve znění účinném od 1. 1. 1992. Příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 o.z., jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep, dřevník, kolna atd. Z uvedeného současně vyplývá, že příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů (v daném případě vztahů dříve uživatelských a posléze nájemních), nýbrž se řídí režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.
K shora uvedenému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a právním důsledkům plynoucím ze shora citovaných právních předpisů bylo zapotřebí provést i odpovídající náležité dokazování a z něho plynoucí skutkové posouzení.
Hodnoceno z tohoto pohledu nelze v této veci dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Odvolací soud převzal podrobné závěry soudu prvního stupně týkající se skutkových zjištění, která vycházejí z provedených listinných důkazů, jejich obsah přehledně a srozumitelně vyhodnotil a ztotožnil se rovněž s posouzením soudu prvního stupně o tom, že dostupnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by nebytový prostor označený jako dřevník byl trvale určen k užívání s bytem žalovaných. Zdůvodnil rovněž, že nebyl prokázán žádný jiný právní důvod užívání. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Než dovolatelům nelze přisvědčit ani pokud jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud z provedených důkazů srozumitelně dovodil, že komplex nebytových prostor obsahující dřevníky, prádelnu a přistavěné či přestavěné garáže, byl původním stavebníkem V. c. H. T. s.p. jako organizací, které příslušelo právo hospodaření k obytným domům č. 258 a 259, které tehdy byly ve státním vlastnictví, určen k tomu, aby byl trvale užíván spolu s tímto dvojdomem jako věcí hlavní. Přiléhavé je proto právní hodnocení odvolacího soudu, že šlo o příslušenství tohoto hlavního objektu ve smyslu §121 odst. 1 o.z. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Tato kvalifikace se nabízí i podle ustanovení §868 a §121 odst. 1 o.z. ve znění po přijetí uvedené novely, tedy po 1. 1. 1992.
Výsledky dokazování však neodůvodňovaly závěr, že by předmětný dřevník žalovaných byl příslušenstvím právě jejich bytu ve smyslu §121 odst. 2 o.z., a že nebyl příslušenstvím obytných domů č. 258 a 259.
Odvolací soud konečně zaujal správné stanovisko k námitce žalovaných nesoucích se k dlouhodobému užívání tohoto prostoru. Tento aspekt je právně bezvýznamný, neboť nenabízí ani podřazení tohoto dlouhotrvajícího stavu pod institut vydržení, a to už pro absenci subjektivní stránky na straně žalovaných, kteří od počátku tvrdili,že dřevník užívali jako příslušenství svého bytu, nejprve z titulu práva užívání, později z titulu nájemního poměru. Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že nebytový prostor označený jako dřevník není příslušenstvím bytu, a že žalovaným nesvědčí ani žádný jiný právní důvod k jeho užívání, takže poskytl ochranu vlastnického práva žalobcům vyhověním žalobě na vyklizení, lze tento jeho právní závěr považovat za správný. Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto dovolací soud k závěru, že je na místě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu