ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.352.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 352/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání 1. J. D., a 2. D. D., zastoupených advokátem, a 3. Bytového podniku Města H. K. (v likvidaci), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.11.1999, sp.zn. 25 Co 77/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 111/92 (žalobců: A. Z. S., a B. O. V., zastoupených advokátkou, proti žalovaným J. D. a D. D. i Bytového podniku Města H. K., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 26.3.1992 (v řízení dále upravovanou), se žalobkyně domáhaly, aby soud svým rozsudkem určil, že je neplatná dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 22.12.1990 (registrovaná bývalým Státním notářstvím v H. K. pod sp.zn. R IV 3007/90) mezi žalovanými manžely D. a Bytovým podnikem H. K., týkající se bytu v domě čp. 809 v H. K. a pozemku parc. č. 934. Podle názoru žalobkyň byly tyto nemovitosti získány touto dohodou přesto, že nabyvatelům bylo známo, že k nim bude uplatněn restituční nárok, a uvedené nemovitosti byly přitom získány za nápadně výhodných podmínek. Žalobkyně se současně domáhaly vydání těchto nemovitostí, a to v podílech na ně připadajících.
Žalovaný bytový podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žaloba žalobkyň není důvodná a že tento podnik nemůže vydat podíly na nemovitostech, které již nedrží.
Žalovaní J. D. a D. D. navrhli rovněž zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti nabyli v dobré víře, když informaci o možnosti koupě bytu a společných části domu získali z nabídky uveřejněné v tisku, na základě níž pak podali žádost o jejich odkoupení.
Soud prvního stupně konstatoval v řízení obsah spisů bývalého Státního notářství v H. K., sp.zn. RE 753/91 a R IV 3007/90, vyslechl v řízení žalobkyně jako účastnice řízení, vyslechl svědka J. V. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 15.6.1994, čj. 12 C 111/92-54, bylo rozhodnuto, že je neplatná kupní smlouva z 22.12.1990, uzavřená mezi žalovaným Bytovým podnikem Města H. K., jako prodávajícím, a žalovanými manžely J. D. a D. D., jako kupujícími, registrovaná bývalým Státním notářstvím v H. K. dne 2.1.1991 pod sp.zn. R IV 3009/90. Žalovanému Bytovému podniku Města H. K. bylo uloženo vydat „dosud nevydané části domu (ideální podíly) čp. 809 ve S. ulici v H. K. na stavební parcele č. kat. 934 v H. K., a to žalobkyni Z. S. části 601/10 000 v poměru k celku a žalobkyni O. V. taktéž ideální podíl 601/10 000 v poměru k celku, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku“. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 3.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek 500,- Kč.
O odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 15.1.1996, sp.zn. 15 Co 788/94. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku o neplatnosti kupní smlouvy z 22.12.1990. Ve výroku o vydání nemovitostí byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyň byla v této části zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek 500,- Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se připouští dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 19.2.1997, III Odon 33/96, bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 15.1.1996, sp.zn. 15 Co 788/94. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13.1.1999, II. ÚS 105/97, byly zrušeny uvedený rozsudek Nejvyššího soudu z 19.2.1997, III Odon 33/96, „ve spojení s výrokem označeným II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.1.1999, sp.zn. 15 Co 788/94“.
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo poukázáno na to, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 19.2.1997 označil žalobní návrh žalobkyň (sepsaný bez kvalifikované právní pomoci), podaný u Okresního soudu v Hradci Králové dne 26.3.1992, za zmatečný, protiřečící si a nejasný. Nebyly však z toho vyvozeny odpovídající závěry. Žalobkyním se mělo v řízení před soudy obou stupňů dostat poučení ve smyslu ustanovení §5 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu ve vztahu i k ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. „Neznalost a pochybení žalobkyň by tedy nemělo být zneužito proti smyslu a účelu restitucí“. „Pokud procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, je nutno dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit“.
V dalším průběhu řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 17.11.1999, sp.zn. 25 Co 77/99, rozhodl, že se rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 15.6.1999, čj. 11 C 111/92-56, potvrzuje v odvoláním napadeném výroku o vydání věcí v tomto znění: „Žalovaný Bytový podnik Města H. K. je povinen vydat žalobkyním ideální podíly na domu čp. 809 ve S. ulici v H. K., a to žalobkyni Z. S. 601/10 000 a žalobkyni O. V. rovněž 601/10 000“. Žalovaným bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobkyním náklady řízení částkou 10.500,- Kč, a to ve lhůtě 3 dnů. Výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění uvedeného rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.
Žalobkyně pokládal odvolací soud za oprávněné osoby v e smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., když v jejich žalobě uvedené nemovitosti patřily jejich otci F. N., který je v tísni (§6 odst. 1 písm. d/ citovaného zákona) dne 27.7.1961 daroval státu. Odvolací soud také posoudil žalobu žalobkyň jako včas podanou ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když přitom vycházel ze závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ČR v nálezu z 13.1.1999, II. ÚS 105/97, vydaném v tomto případě.
Odvolací soud dospěl také k závěru, že žalovaný bytový podnik je v daném případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu došlo mezi žalovaným bytovým podnikem a žalovanými manžely Drahorádovými ke smlouvě z 22.12.1990, která je neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Žalovaný bytový podnik přistoupil k prodeji části nemovitostí, třebaže tu nebyla dána výjimka z tzv. blokace prodeje podle ustanovení §1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.; šlo tu o znemožnění vydání věcí pro nepoctivost v postupu povinné osoby. Žalovaný bytový podnik je a byl zapsán v katastru nemovitostí; byl a je tedy držitelem v žalobě žalobkyň uvedených nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. a je proto povinnou osobou k vydání požadovaných částí nemovitostí. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobě žalobkyň vůči žalovanému bytovému podniku vyhověl; byl tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno s odůvodněním, že „otázka, zda je žalovaný podnik povinnou osobou, již byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ČR“ a soudem uložená povinnost žalovanému bytovému podniku se netýká žalovaných J. D. a D. D.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze 7.12.1999, čj. 11 C 111/92-154, bylo pak ještě uloženo žalovaným zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Hradci Králové 500,- Kč na úhradu soudního poplatku ze žaloby v této právní věci; žalovaným bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet téhož soudu 1.500,- Kč jako úhradu soudního poplatku z odvolání do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 11.8.2000, sp.zn. 25 Co 74/2000, bylo citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku týkajícím se úhrady soudního poplatku ze žaloby. Ohledně výroku téhož usnesení o úhradě soudního poplatku z odvolání bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno. Odvolací soud vyslovil, že se dovolání proti usnesení odvolacího soudu nepřipouští.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.11.1999, sp.zn. 25 Co 77/99 (ve znění usnesení téhož soudu z 3.1.2000, sp.zn. 25 Co 77/99), byl doručen žalovaným dne 10.12.1999 a dovolání ze strany žalovaných J. D. a D. D. bylo podáno u Okresního soudu v Hradci Králové dne 23.12.1999 a ze strany žalovaného bytového podniku dne 5.1.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolávající se bytový podnik navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a eventálně též rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval tento dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože odvolacím soudem nebylo připuštěno dovolání a přitom jde, podle názoru tohoto dovolatele, o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Dovolávající se bytový podnik byl také toho názoru, že jeho dovolání je přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, neboť poslední změna žalobního návrhu žalobkyň byla učiněna už při jednání u soudu dne 17.11.1999 a tato změna žaloby nebyla žalovanému bytovému podniku dána na vědomí. Jako dovolací důvody uplatňoval tento dovolatel dovolací důvody uváděné v ustanoveních §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ i d/ občanského soudního řádu.
Také dovolatelé J. D. a D. D. navrhovali zrušení rozsudku odvolacího soudu, eventuálně i rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňovali tito dovolatelé důvody uváděné v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ občanského soudního řádu.
Všichni uvádění dovolatelé zdůrazňovali především pochybení v rozhodnutích soudů obou stupňů, spočívající v tom, že občanské soudní řízení v této právní věci, vedené proti třem žalovaným, bylo ukončeno rozsudkem pouze ve vztahu k třetímu žalovanému; proti žalovaným manželům D. nebylo v tomto řízení věcně rozhodnuto, ačkoli jsou uváděni v celém řízení jako žalovaní; tím, že nebylo o nároku proti ním rozhodnuto, nemohou se bránit proti nevydanému rozsudku a bylo jim tak odňata možnost dále před soudem jednat.
Dovolatelé poukazovali dále na to, že žalobkyně při jednání dne 17. 11.1999 požádaly do protokolu o vynesení rozsudku o uzavření dohody o vydání věcí. Šlo o změnu žalobního návrhu, neboť poslední procesní úprava žalobního návrhu zněla před tím na povinnost věc vydat. Odvolací soud však o připuštění změny žalobního návrhu ze 17.11.1999 nerozhodl a bez ohledu na tuto změnu vydal rozsudek, v němž uložil povinnost vydat věc a nikoli povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí.
Dovolávající se bytový podnik kladl ve svém dovolání důraz na to, že není v této právní věci pasívně legitimován, protože žalobkyněmi uváděné nemovitosti nedrží. Žalovaní J. D. a D. D. v dobré víře nabyli kupní smlouvou bytovou jednotku s podílem na domě, aniž by tušili, že povolení výjimky bývalým městským národním výborem a jeho souhlas s prodejem nejsou jedním totožným projevem vůle zakladatele žalovaného bytového podniku. Žalovaný bytový podnik vždy uznával a uznává další dva žalované jako majitele a držitele žalobkyněmi uváděných nemovitostí. Držitelem nemůže tu být ten, kdo věc neovládá, přijal za ni kupní cenu, nenakládá s ní jako s vlastní věcí a ani tak činit nechce. Nelze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že neplatnou smlouvou nemůže vzniknout držba.
Dovolatelé vyslovovali také svůj názor, že žalobkyněmi uváděné nemovitosti přešly ze zákona (tj. podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku státu do majetku obcí) z žalovaného Bytového podniku Města H. K. do majetku Města H. K. Žalovaný bytový podnik je samostatnou právnickou osobou – subjektem, který nelze s uvedeným městem zaměňovat. Podle názoru dovolatelů měly tedy žalobkyně rozšířit žalobu též proti Městu H. K.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (jako tomu bylo i v daném případě), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb).
Přípustnost dovolání bylo tu třeba posoudit především podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22.2.1995, II. ÚS 42/94, uveřejněném pod č. 13 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr: „Právní úprava, obsažená v §4 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jestliže se u takových smluv ukáže, že šlo o obcházení zákona, a to pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická osoba, jež se dopustila takového obcházení, za ně také ponese plnou odpovědnost v tom smyslu, že bude osobou povinnou“.
Ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o tom, že povinnými osobami podle tohoto zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1.4.1991) věc drží, je třeba v praxi soudů vykládat (v souladu se smyslem a účelem citovaného zákona) tak, že pozbude-li povinná osoba držbu (vlastnictví) věci, na niž si oprávněná osoba činí nárok, na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení právní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. S tímto ustáleným a nepochybným výkladem není v rozporu právní závěr odvolacího soudu v daném případě, že totiž v případě kupní smlouvy z 22.12.1990 (která nabyla účinnosti dříve upravenou registrací smluv o převodu nemovitostí bývalým státním notářstvím dne 2.1.1991, tedy 3 měsíce před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), kterou žalovaný bytový podnik přistoupil k prodeji části nemovitosti za absence výjimky z tzv. blokace prodeje nemovitostí podle ustanovení §1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, je třeba držení věci posuzovat rovněž podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba o vydání věci tu pak směřovala (po jejím podání u soudu dne 26.3.1992) proti podniku, jenž je nyní Bytovým podnikem Města H. K.
Proto dovolací soud nedospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, má po právní stránce zásadní význam, a to v tom smyslu, že by tu šlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelů bylo třeba se zabývat otázkou přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 a 115 /248-249/), že žaloba o vydání věci i žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci jsou plně adekvátními prostředky k uplatnění nároků oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. stejně jako podle zákona č. 403/1990 Sb. Z toho také vyplývá, že zamítnutí některé z těchto dvou žalob pro jejich souběžné uplatnění v občanském soudním řízení dochází v případě, byly-li uplatněny zároveň oba takové žalobní návrhy.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), byl-li tento postup nesprávný.
V tomto občanském soudním řízení, trvajícím od 26.3.1992, jež probíhalo před obecnými soudy – soudem prvního stupně, před odvolacím soudem i dovolacím soudem (přičemž tu došlo i k přezkoumání rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem ČR na podkladě ústavní stížnosti), nebylo možné z obsahu spisu v této právní věci (vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 11192), ani z obsahu dovolání dovolatelů přesvědčivě dovodit, že by tu žalovaným byla odňata možnost jednat před soudem, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Neshledal tedy dovolací soud v daném případě přípustnost dovolání ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, ani podle ustanovení §239 odst. 2 téhož právního předpisu (v již citovaném znění).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyním v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu