ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.360.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 360/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Č. o. a z. svazu, základní organizace zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2001, sp.zn. 20 Co 281/2001 (v právní věci žalobce J. J., zast. advokátem, proti žalovanému Č. o. a z. s., základní organizaci zast. advokátem, o zaplacení nájemného, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 136/94), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Co 281/2001 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. června 1999 pod č.j. 6 C 136/94-48 byl návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 60.651,- Kč zamítnut. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Řízení o protinávrhu žalovaného na zaplacení částky 8.188,- Kč z bezdůvodného obohacení bylo zastaveno. Účastníkům nebylo ve vzájemném poměru přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zamítl žalobní návrh, kterým majitel předmětných pozemků požadoval od žalovaného, který na těchto pozemcích o celkové výměře 8.375 m2 zřídil zahrádkářskou osadu, úhradu nájemného od 1. 6. 1991 do 1. 7. 1994 s tím, že žalovaný nájemné ve výši vyplývající z ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 229/91 Sb. hradil, a návrh žalobce je proto nedůvodný.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. srpna 2001 pod č.j. 20 Co 281/2001-65 toto rozhodnutí okresního soudu tak změnil, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci 30.401,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil s postupem nalézacího soudu, který pro výpočet nájemného za celou žalovanou dobu použil v návaznosti na novelizované ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 229/1991 o půdě vyhlášku č. 613/1992 Sb. V době vzniku nároku ovšem bylo třeba vycházet z původního ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., který odkazoval přímo na vyhlášky ministerstva financí o cenách za zřízení práva užívání.
V době, kdy došlo ke vzniku nájmu žalovaného k pozemkům žalobce, tedy k 21. 5. 1991, vztahovala se na výpočet nájmu vyhláška č. 182/1988 Sb., která platila do 31. 10. 1991. Nájemné stanovené podle této vyhlášky činí za 5 měsíců, tedy od 1. 6. do 31. 10. 1991 2.792,- Kč. Vyhláška č. 182/1988 Sb. byla od 1. 11. 1991 nahrazena vyhláškou č. 393/1991 Sb. Podle §17 odst. 3 činil nájem u pozemků v odpovídající obci u pozemků určených k individuální rekreaci 4,- Kč za m2 ročně. Za zbývající dva měsíce roku 1991 měl žalovaný zaplatit 3.908,- Kč. Celkem měl žalovaný za rok 1991 zaplatit 6.700,- Kč, podle předložených dokladů zaplatil 1.420,- Kč, zbývá tedy doplatit 5.280,- Kč.
V roce 1992 platila pro výpočet nájemného stále vyhláška 393/1991 Sb., přičemž roční nájem činil 33.500,- Kč. Žalovaný zaplatil 8.514,- Kč, zbývá doplatit částku 24.986,- Kč.
Od 1. 1. 1993 nabyla účinnosti novela vyhlášky č. 393/1991 Sb., a to vyhláškou č. 611/1992 Sb., přičemž došlo ke změně ust. §17 tak, že 4 Kč,- za 1 m2 bylo možno počítat pouze v případě, že byl pozemek zastavěn stavbou pro individuální rekreaci, přičemž pozemky spolu se stavbou tvořily jeden funkční celek. Tuto podmínku již zahrádkářská osada nesplňuje, proto je třeba provést výpočet podle §17 odst. 1, který u pozemků nesloužících účelům podnikání včetně zemědělské výroby pro odpovídající obce stanovuje sazbu 1 Kč za 1 m2. Nájemné podle novely vyhlášky č. 393/1992 Sb. činilo ročně 8.375,- Kč, za první pololetí měl žalovaný zaplatit 4.188,- Kč.
Zákonem č. 183/1993 Sb. došlo k novelizaci zákona o půdě, kdy se mj. v rámci ustanovení §22 z odstavce 3 stal odstavec 4, a zároveň byl změněn i odkaz na výpočet nájemného. Podle novelizovaného znění zákona o půdě účinného od 1. 7. 1993 činí výše ročního nájemného 10% z ceny pozemku, odvozené z bonitovaných půdně-ekologických jednotek, vydaných vyhláškou ministerstva zemědělství pro účely daně z nemovitostí. Touto vyhláškou je soudem I. stupně aplikovaná vyhláška č. 613/1992 Sb., podle jejíž přílohy činí hodnota 1 m2 v obci H. 6,31 Kč. Žalovaný měl podle této vyhlášky platit 5.585,- Kč ročně, tedy 2.793,- Kč za období od 1. 7. do 31. 12. 1993. Celkem měl žalovaný na nájemném za rok 1993 zaplatit 6.981,- Kč, zaplatil 6.939,- Kč, má proto doplatit 42,- Kč.
Za období od 1. 1. do 1. 7. 1994 měl žalovaný podle vyhlášky č. 613/1992 Sb. zaplatit 2.793,- Kč. Protože zaplatil 2.700,- Kč, zbývá doplatit 93,- Kč.
Odvolací soud tak zkorigoval částku, o jejíž vyplacení žalobce usiloval, když jeho žalobnímu návrhu - po sečtení částek, které má žalovaný za jednotlivá období doplatit – vyhověl ohledně části nájemného v částce 30.401,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci spočívajícím v názoru, že od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1992 se v předmětné věci jedná o nájem pozemku k individuální rekreaci, nikoliv o nájem pozemku, který neslouží k podnikání. Žalovaný při placení nájmu vycházel z toho, že dané nemovitosti je nutno chápat jako pozemky, které neslouží k účelům podnikání včetně zemědělské výroby, a platil proto – v souladu s příslušnými ustanoveními jednotlivých normativních předpisů - za 1 m2 částku 1,- Kč ročně, nikoliv částku 4,- Kč ročně, jak požadoval žalobce. V daném případě se nikdy nejednalo o individuální rekreaci, která má odlišnou charakteristiku, než jaký je účel a předmět činnosti žalovaného. Užívání pozemku se totiž řídí stanovami a pozemek nemůže být užíván jinou osobou než členem, a to pouze způsobem určeným rozhodnutím členů. Další řada omezení je navíc dána stanovami a jak vyplývá z dostupných dokumentů, jednajícím je vždy základní organizace, nikoliv jednotlivec. Navíc podle odvolacího soudu už od 1. 1. 1993 o individuální rekreaci nejde, přičemž pozemky ve vlastnictví žalobce byly zastavěny chatičkami již od samého počátku, a ani pozemky s těmito chatičkami související nemohly být předmětem individuální rekreace, protože v takovém případě by žaloba musela směřovat proti jednotlivým uživatelům. V projednávané věci došlo v mezidobí ke změně právní situace žalobce, a to tím, že rozsudkem téhož krajského soudu sp. zn. 27 Co 179/2001 bylo již pravomocně rozhodnuto o zrušení části kupní smlouvy týkající se pozemků, ze kterých je uplatňován dlužný nájem.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§241 odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovoláním je napadena úvaha odvolacího soudu, který pozemky užívané jako zahrádkářská kolonie zahrnul do režimu ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky č. 393/1991 Sb., který upravuje náhradu při užívání pozemků pro individuální rekreaci. Pro termín individuální rekreace neslouží žádný jednoznačný normativní podklad, protože i když např. ustanovení §3 písm. d/ vyhlášky č. 137/98 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu hovoří o zahrádkářské chatě jako o stavbě pro individuální rekreaci, ani tento předpis tuto charakteristiku nespojuje s pozemkem určeným k zahrádkářské činnosti. Z důvodů, jež vedly k novelizaci zákona o půdě zákonem č. 183/1993 Sb., účinného v čase, který přímo navazuje na období, kdy měl vzniknout rozhodující objem pohledávek tvořících předmět řízení lze rovněž usuzovat, že cílem bylo především odstranit vzniklé pochybnosti o možnostech určení výše finančních náhrad za užívání pozemků. Způsob jakým to zákonodárce citovanou novelizací zákona o půdě učinil, když horní hranici ročního nájmu stanovil 10 % z ceny pozemku dané vyhláškou č. 613/1992 Sb., což znamená, že v mnohých případech – včetně toho souzeného – jde o nájem dokonce nižší než 1,- Kč za m2 nasvědčuje tomu, že nikdo nezamýšlel podstatně navýšit do té doby obvyklou cenovou hladinu nájmu. To ovšem pro předmětný spor znamená, že ani v období, kdy vznikly sporné pohledávky (tedy především za účinnosti vyhlášky č. 393/1991 od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1992) nemohlo jít o nájem v podobě částky 4,- Kč/m2 ročně.
Pokud tedy okresní soud žalobu zamítl, když zjistil, že nájemné bylo v odpovídající výši zaplaceno, nepochybil, i když věc posoudil již přímo podle novelizovaného znění zákona č. 229/1991 Sb. To samozřejmě učinit nemohl, protože v tom čase byla ještě v účinnosti normativní úprava odlišná. Nicméně srovnání se stavem po účinnosti úpravy stávající může podpůrně přispět k řešení sporného problému, zda by v rozhodném období vůbec bylo možné uvažovat o posouzení věci podle sazby, které se domáhá žalobce. Ostatně činnost spočívající v užitku zahrádkářské chatky a v užívání okolního pozemku za účelem pěstování zeleniny, ovoce a okrasných rostlin nelze považovat za činnost výlučně rekreační povahy, když výpěstky zpravidla v podstatné míře slouží potřebě uživatele a jeho domácnosti, a tím v naturální podobě představují dodatečný zdroj příjmů.
Dovolací soud proto nemohl rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v jehož rámci bude mít odvolací soud příležitost zvážit i důvodnost tvrzení dovolatele o změně právní situace žalobce v návaznosti na řízení dotýkající se jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům.
V novém řízení rozhodne odvolací soud i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu