ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.503.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 503/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalované A. a.s., zast. advokátem, o vyklizení nemovitosti, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2001, č.j. 22 Co 105/2001-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 2000, č.j. 22 C 86/98-141, ve věci samé. Přihlédl přitom k výsledkům dosavadního řízení, v němž o žalobě podané dne 1. 12.1997 bylo původně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 1998, č.j. 2 2C 86/98-70. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, v níž žalobkyně tvrdila, že jí svědčí právo nájmu předmětných nemovitostí, takže se domáhala výkonu svého práva nájmu. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudku zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 2. 1999, č.j. 22 Co 43/99-86. Žalobkyně poté změnila žalobní žádání na vydání rozsudku na vyklizení nemovitostí. Soud prvního stupně poté žalobu zamítl s tím, že žalobkyni sice svědčilo právo nájmu předmětných nemovitostí nyní ve vlastnictví žalované, které vyplývalo z nájemní smlouvy ze dne 26. 7. 1994, podle níž však byl sjednán nájem na dobu určitou v trvání pěti let. Tato doba dnem 26. 7. 1999 uplynula, takže nájemní vztah podle §9 zákona č. 116/1990 Sb. zanikl. Nepřisvědčil stanovisku žalobkyně, že v souladu s článkem III. nájemní smlouvy e jednostranným úkonem adresovaným žalované prodloužila doba nájmu o 20 let. Tvrzený úkon byl učiněn 27. 7. 1999, tedy po ukončení nájmu, takže nemohl vyvolat prodloužení nájemního vztahu. Kromě toho podle závěrů soudu prvního stupně ujednání v článku III. smlouvy je v rozporu s hmotným právem. Proto soud prvního stupně se ani nezabýval namítanou otázkou platnosti nájemní smlouvy či smlouvy o prodeji podniku, tedy otázkou, zda žalobkyně vstoupila platně do práv a povinností vyplývajících z nájmu. Podle soudu prvního stupně nemá požadavek žalobkyně oporu v hmotném právu, pokud se žalobkyně domáhala vyklizení nemovitostí. Žalobkyni jako nájemkyni by příslušelo pouze právo domáhat se proti žalované na umožnění výkonu nájemního práva.
Odvolací soud se ztotožnil s posledně uvedeným právním posouzením věci soudem prvního stupně. Žalobkyně má sice jako nájemkyně má při ochraně svého vlastnického práva obdobné postavení jako vlastník. Jeho postavení je však postavením silnějším, s ohledem na obsah vlastnické právo, z něhož plyne právo věc držet, užívat, brát z ní užitky a disponovat s ní (§12 o.z.). Vlastník je tudíž držitelem věci na rozdíl od nájemcem, který je pouze detentorem neboli držitelem práva (§129 odst. 2 o.z.). Proto se nemůže na vlastníkovi domáhat vyklizení nemovitosti, nýbrž toliko strpění výkonu práva nájmu. Vzhledem k tomu, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně se opíral mimo jiné o tento důvod, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž se zabýval dalšími důvody zamítnutí žaloby, jejichž správnost žalobkyně v odvolání napadala, protože pro závěr o správnosti zamítavého rozhodnutí již neměly význam.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31.5. 2001. Žalobkyně zastoupena advokátem podala proti němu dovolání dne 9. 7. 2001. Přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodovací praxi odvolacích soudů či soudu dovolacího není dosud jednoznačně vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu řeší tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 12. 7. 1997, první rozsudek soudu prvního stupně byl vydán sice dne 22. 10. 1998, byl však zrušen shora uvedeným usnesením odvolacího soudu dne 22. 9. 1999. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně byl pak vydán dne 13. 11. 2000, tedy za účinnosti předpisů občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Aplikace ustanovení bodu 15. přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. tak odůvodňovala projednání odvolání odvolacím soudem podle dosavadních předpisů, účinných do 31. 12. 2000. Tomu nepřímo odpovídá i formulace odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího včetně absence poučení o možnosti podání dovolání. Z hlediska dovolacího řízení jde tak o rozhodnutí odvolacího soudu vydané podle účinnosti dosavadních předpisů. Dovolací soud za této situace posuzoval dovolání žalobkyně v souladu s ustanovením bodu 17 těchže přechodných ustanovení podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15. a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.).
V této věci bylo dovolání podáno po uplynutí shora uvedené zákonné lhůty jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243 odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. musel opožděně podané dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů v dovolání uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s..ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu