ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.506.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 506/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) O. N., B) M. N., C) J. N., D) V. H., E) P. H., F) R. M., G) J. R., H) V. R., CH) I. M., I) Z. M., J) Z. D., K) F. M. a L) J. C., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému S. H. K., a.s., zastoupenému advokátem, o zákaz těžby lomu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 80/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.3.2001, čj. 21 Co 54/2001-181 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení každý 290 Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31.10.2000, čj. 8 C 80/2000-117, mj. zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo zastavit těžbu kamene v lomu, který se nachází na lesních pozemcích č. 90/1, 90/3, 93/2, 92/1 a 92/2 v katastrálním území V., a č. 193 a 225 v katastrálním území Ž.; nárok posoudil podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a uzavřel, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu a dále že povolenou těžbu v lomu na pozemcích, jejichž vydání se žalobci domáhají, nelze hodnotit jako porušení povinnosti řádně s pozemky hospodařit.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12.3.2001, čj. 21 Co 54/2001-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných pozemků bylo původně Družstvo pro lesní hospodaření ve V., jako zapsané společenstvo s ručením obmezeným, založené dne 22.6.1931. Toto družstvo, (nikoli jeho jednotliví členové), nabylo pozemky trhovou smlouvou ze dne 16.12.1933. Odvolací soud nepovažoval za rozhodující, zda členy družstva byly pouze fyzické osoby, a zda žalobci jsou právními nástupci některých z nich. Své zamítavé rozhodnutí založil na nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Povinnost nakládat s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře a zdržet se pod sankcí neplatnosti převádění věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě, je totiž uložena povinné osobě. Oprávněné osoby mají tedy proti povinné osobě, nikoli proti jiné osobě, právo domáhat se, aby povinnosti podle citovaného ustanovení byly plněny třeba i tak, že by se povinná osoba postarala o ukončení takové činnosti, jejíž další trpění by neodpovídalo péči řádného hospodáře. Žalovaný však povinnou osobou není, neboť nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by sporné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky a žalovaný k nim měl právo hospodaření, nebo právo trvalého užívání, nebo že by byl jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že žalobci rovněž nejsou vlastníky resp. spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nemohou se proti těžební činnosti žalovaného bránit ani z titulu ochrany svého vlastnictví podle ustanovení §126 odst. 1 ObčZ. Z těchto důvodů nepovažoval odvolací soud za nutné doplnit dokazování za účelem ověření zániku družstva, postavení žalobců podle ustanovení §4 zákona o půdě, a předpokladů pro vydání pozemků podle §6 zákona o půdě. Nic by to totiž nezměnilo na skutečnosti, že žalovaný není povinnou osobou, což je významné pro posouzení, zda nese povinnost podle §5 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud připustil dovolání k závěru, že osobou, která má k oprávněným osobám povinnost zdržet se takového nakládání s věcí, jež by neodpovídalo péči řádného hospodáře a v případě potřeby zabránit třetí osobě v poškozování nebo jiném znehodnocování věci například zcizováním jejich součástí a příslušenství, jak to vyplývá z §5 odst. 3 zákona o půdě, je jedině povinná osoba definovaná v §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 1 OSŘ, a jehož důvod založili na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, totiž že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Souhlasili s tím, že nebylo dosud prokázáno, kdo je vlastně majitelem předmětných pozemků, ale poukázali na skutečnost, že na ně uplatnili restituční nárok ve smyslu ustanovení §9 zákona o půdě; v takovém případě je povinností povinné osoby jednat tak, jak jí nařizuje ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě; žalobci mají zato, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, a že tato skutečnost byla v řízení i prokázána. Sám žalovaný při jednání u soudu prvního stupně dne 31.10.2000 sdělil, že povolení k těžbě má z roku 1990 s tím, že platí do roku 2005. Předchozí povolení bylo z roku 1959. Obě povolení, jež byla založena do spisu, by žalovaný nemohl získat, pokud by neměl k pozemkům příslušná práva. Žalobci poukázali v této souvislosti na ustanovení §65 odst. 1 hospodářského zákoníku, podle něhož právo hospodaření s národním majetkem má zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Z předložených dokladů je zřejmé, že stát pozemky považoval a považuje, po výmazu Družstva pro Lesní hospodaření ve V. z podnikového (nyní obchodního) rejstříku, za své vlastnictví a podle toho s nimi nakládal a nakládá. Dovolatelé se domnívají, že striktní výklad ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě, který by jednoznačně stanovil, že nemovitosti zapsané v evidenci nemovitostí jsou ve vlastnictví té osoby, která je jako vlastník zapsaná, by bránil uplatnění práva; zápis v evidenci nemovitostí pouze evidoval právní vztah a neměl konstitutivní povahu. Podle dovolatelů je nutno citované ustanovení posuzovat tak, aby bylo umožněno všem subjektům, které mají k nemovitostem vztah, domáhat se svého práva. V daném případě se nemůže družstvo, které je zapsáno jako vlastník pozemků, domáhat svého práva, neboť bylo vymazáno z obchodního rejstříku, a osoby, jež jsou právními nástupci původních členů družstva, složeného pouze z fyzických osob, by se nemohly svého práva domáhat proto, že v katastru nemovitostí je uvedeno jako vlastník družstvo, které z hlediska obchodního rejstříku neexistuje. Žalobci proto vyslovili názor, že soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Po výmazu družstva z podnikového rejstříku, když nebylo o jeho majetku jinak rozhodnuto, se stal předmětný majetek vlastnictvím státu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a vyslovil názor, že především není mimo pochybnost skutečnost, že žalovaný není a nemůže být povinnou osobou, neboť nemovitosti nedržel, ani s nimi nehospodařil ke dni účinnosti zákona o půdě. Žalovaný byl založen 18.12.1991 jako právnická osoba soukromých vlastníků, není univerzálním nástupcem podniku S. s.p. v likvidaci, část majetku a předmětná těžební práva koupil přímým prodejem od Fondu národního majetku ČR v září 1992. Stejně tak z ničeho nevyplynulo, že by žalobci měli vlastnický či jiný podobný vztah k předmětným pozemkům, který by bylo možno chránit. Navrhl zamítnutí dovolání a přiznání nákladů dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2001.
Dovolání bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 239 odst. 1 OSŘ, a dovolatelé uplatňují přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Podle obsahu dovolání lze dovodit, že uplatňují i nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když nesouhlasí s jeho právním závěrem, že žalovaný není povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalobci (§242 odst. odst. 3 věta prvá OSŘ), týkajícího se právního posouzení věci odvolacím soudem; je-li totiž přípustnost dovolání dána jen ustanovením §239 OSŘ, nemůže dovolací soud přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, což zahrnuje i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c) OSŘ. Tak je tomu i v daném případě, kdy jiný důvod přípustnosti dovolání, tj. podle §237 odst. 1 nebo §238 odst. 1 OSŘ, není dán.
Dovolací soud po přezkoumání právního závěru odvolacího soudu, že povinnost podle §5 odst. 3 zákona o půdě stíhá pouze povinnou osobu, charakterizovanou v §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, a že žalovaný takovou osobou není, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Zákon v uvedených ustanoveních hovoří zcela jasně, kdo je povinnou osobou - je to stát, nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě měla k nemovitosti právo hospodaření, nebo právo trvalého užívání, nebo ji vlastnila. Jiným osobám zákon povinnost založenou v §5 odst. 3 nezakládá, tedy ani těm, kde získaly jiná práva nemovitost využívat (pokud ovšem nejde o právního nástupce osoby uvedené v §5 odst. 2 zákona o půdě).
I kdyby byl správný názor žalobců, že (s ohledem na dobovou legislativu v letech 1948 a následujících), majetek bývalého Družstva pro lesní hospodaření ve V., s.r.o., přešel po jeho likvidaci v roce 1953 na stát, nemá to vliv na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného. Ten byl totiž založen až po dni účinnosti zákona o půdě jako nová právnická osoba, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že by převzal závazky právnické osoby, která pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě držela (povinné osoby).
Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání bylo proto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
V dovolacím řízení byl úspěšný žalovaný, jemuž přísluší náhrada nákladů tohoto řízení, spočívající v odměně za právní zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif, ve výši 4.500 Kč, snížená při jednom úkonu o polovinu, a paušální náhrada hotových výdajů 75 Kč, celkem tedy 2.325 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2.července 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu