ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.538.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 538/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. S. p., zastoupeného advokátem, a 2. S. p., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.10.2001, sp.zn. 55 Co 233/2001, 55 Co 234/2001 a 55 Co 235/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 18 C 119/92 (žalobců A. M. P., a B. J. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1. S. p., zastoupenému advokátem, a 2. P. s. o., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 30.3.1992, aby žalovaným stavebním podnikům bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc. č. 23/1, parc. č. 23/2 a parc. č. 23/3 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky přešly na stát ze žalobců (a tehdy ještě i z další podílové spoluvlastnice) zčásti vyvlastněním v roce 1964 a pak zčásti kupní smlouvou ze 7.9.1973, uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Žalovaná Pražská stavební obnova navrhla zamítnutí žaloby vůči ní s tím, že k nemovitostem uváděným žalobci nemá právo hospodaření, takže není v tomto sporu věcně pasívně legitimována.
Žalovaný S. p. P. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k vyvlastnění pozemků došlo za náhradu a část pozemku parc. č. 23/1, o výměře 636 m2, je stále používána jako pozemek, na němž stojí sklady a provozovny S. p. P. Kupní smlouva ze 7.9.1973 nebyla uzavřena v tísni (tíseň nelze spatřovat v tom, že prodávající byli upozorněni na možnost vyvlastnění pozemků), ani za nápadně nevýhodných podmínek (kupní cena 65.220,- Kč byla sjednána na základě znaleckého posudku).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 4.4.1997, čj. 18 C 119/92-104, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému S. p. P. 5.620,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované P. s. o. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že náklady řízení placené ze státních prostředků nese stát.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 26.3.1998, sp.zn. 15 Co 692/97, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevěnoval pozornost dalším tvrzením žalobců ohledně tísně při uzavírání kupní smlouvy ze 7.9.1973, ani objasnění otázky nápadně nevýhodných podmínek podle této smlouvy, které nebylo možné posuzovat jen z ekonomických zřetelů. Odvolací soud vytýkal také soudu prvního stupně nesprávnost jeho názoru, že po oddělení pozemků se lze pouze se žalovaným dohodnout o vydání pozemku, ale nelze chybějící souhlas povinného nahradit soudním rozhodnutím.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek z 23.8.1999, čj. 18 C 119/92-175, jímž žalobu žalobců znovu zamítl. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili S. p. P. 6.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vůči žalované P. s. o. bylo žalobcům uloženo zaplatit jí 2.300,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také uloženo žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejšímu účastníku řízení – akciové společnosti S. p. P. na náhradu nákladů řízení 17.773,- Kč také do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů řízení placených státem (ve výši 2.160,- Kč) bylo rozhodnuto, že budou státem také uhrazeny.
K odvolání žalobců byl i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 30.11.1999, sp.zn. 21 Co 420/99, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jsou předčasné jeho závěry o tom, že vyvlastněný pozemek sloužil účelu, pro který byl vyvlastněn. Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že si neobjasnil, zda tu spor měl být řešen podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. či spíše podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., takže tu nebylo vyřešeno, zda věc v tomto stadiu patří do soudní pravomoci co do jejího projednání či nikoli.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 21.2.2000, čj. 18 C 119/92-210, byla žaloba žalobce opětovně zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému S. p. P., s.p., 8.050,- Kč, žalované P. s. o. 2.875,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení – akciové společnosti S. p. P. 2.9252,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že náklady řízení v částce 2.160,- Kč uhradí stát z rozpočtových prostředků.
O odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 21.2.2000, čj. 18 C 119/92, rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 8.6.2000, sp.zn. 55 Co 171/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen (poté, co byla připuštěna další změna žaloby učiněná žalobci v rámci odvolání) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůrazňoval, že nelze jednoznačně z dosud provedeného dokazování uzavřít, zda pozemek sloužil účelu vyvlastnění či nikoli; je tedy nutné v dalším průběhu řízení zkoumat, zda pozemek je využíván jako součást již vystavěného ústředního skladu či nikoli, a pak posoudit, zda pozemek sloužil účelu vyvlastnění či nikoli; pro posouzení této otázky soud uváží místní ohledání sporného pozemku. Dále odvolací soud ukládal soudu prvního stupně zabývat se nově uplatněným restitučním důvodem, že za vyvlastněný pozemek žalobcům nebyla poskytnuta náhrada. V dalším řízení musí, podle názoru odvolacího soudu, soud prvního stupně posoudit, zda vyvlastněný pozemek sloužil účelu vyvlastnění a zabývat se žalobci tvrzeným důvodem, tj. vyvlastněním bez vyplacení náhrady.
Dne 13.11.2000 byl vynesen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 18 C 119/92-249, jímž bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č. 23/2 v katastrálním území P. žalobci M. P. a pozemek parc. č. 23/3 J. P., a oběma z nich dále každému jednou ideální polovinou vydat pozemek parc. Č. 23/1 v tomtéž katastrálním území, jakož i pozemky parc. č. 23/6 a parc. č. 456/13 v katastrálním území P. Žalobcům bylo také uloženo zavázat se v této dohodě vrátit příslušnému orgánu státní správy 65.200,- Kč (tato částka jim byla vyplacena jako kupní cena) do dvou měsíců od uzavření dohody.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě v řízení provedeného dokazování dospěl soud k závěru o tom, že žaloba je oprávněná.
Ohledně kupní smlouvy ze 7.9.1993, týkající se pozemku parc. č. 23/1, o výměře 2.314 m2, a pozemku parc. č. 25/2 a parc. č. 23/3, každý z těchto pozemků o výměře 505 m2, dospěl soud prvního stupně k závěru, že šlo o smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud sice při místním ohledání zjistil, že na pozemcích stojí stavba skladů a klempířské dílny, avšak jde o stavbu bez stavebního povolení (jehož platnost již uplynula), takže soud k těmto stavbám nepřihlížel.
Ohledně části pozemku parc. č. 23/1 v P., který byl postižen vyvlastněním, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě bylo účelem vyvlastnění nikoli zřízení staveniště pro stavbu skladu, ale stavba skladu a že podle snímku katastrální mapy sklad na této vyvlastněné části pozemku postaven nebyl, takže pozemek nikdy nesloužil k účelu, pro který byl vyvlastněn. Vyvlastňovací rozhodnutí určilo jednak náhradu za porost, kterou poskytne vyvlastněnému vyvlastnitel do 3 měsíců a jednak náhradu za pozemek, a to formou přidělení náhradního pozemku, který měl určit finanční odbor bývalého obvodního národního výboru, k čemuž však již nedošlo.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka řízení (akciové společnosti Stavební podnik Praha) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.10.2001, sp.zn. 55 Co 233/2001, 55 Co 234/2001 a 55 Co 235/2001. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8.1.2001, čj. 18 C 119/92-249, doplněný rozsudkem z 8.1.2001, čj. 18 C 119/92-269, a usnesením z 26.4.2001, čj. 18 C 119/92-280, potvrzen v upřesňující úpravě znění dohody o vydání pozemků v katastrálním území M. (ze strany žalovaného S. p. P. pozemku parc. č. 23/2 žalobci M. P., pozemku parc. č. 23/3 žalobci J. P. a pozemku parc. č. 23/1 každému z obou žalobců jednou ideální polovinou a ze strany žalované P. s. o. pozemku parc. č. 456/13, vzniklého na základě geometrického plánu č. 871-1/97, každému z obou žalobců jednou ideální polovinou). Ve výroku o nákladech řízení za řízení před soudem prvního stupně byly jen upřesněny částky náhrady těchto nákladů řízení (na 17.580,- Kč a 2.285,- Kč). Ohledně nákladů řízení odvolacího bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně 1.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům; ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem řízení bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a že tento soud dospěl i ke správným právním závěrům.
Také odvolací soud byl toho názoru, že kupní smlouva ze 7.9.1973 ohledně pozemků parc. č. 23/1, parc. č. 23/2 a parc. č. 23/3 v P. byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Rovněž ohledně rozhodnutí odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. z 8.6.1964 o vyvlastnění části pozemku parc. č. 23/1, o výměře 636 m2, v P., byl odvolací soud toho názoru, že vlastníkům vyvlastněného pozemku byla náhrada za vyvlastněný pozemek stanovena poskytnutím náhradního pozemku, ale tato náhrada ve skutečnosti poskytnuta nebyla. Důvod vyvlastnění byl, podle názoru odvolacího soudu, uveden v rozhodnutí o vyvlastnění neurčitě, takže otázku, zda vyvlastněný pozemek sloužil účelu vyvlastnění se odvolací soud nezabýval.
Odvolací soud pokládal žalobce za oprávněné osoby, měl za to, že pozemky přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ a j/ zákona č. 87/1991 Sb. a že na vydávaném pozemku parc. č. 23/1 v P. jsou postaveny sklady (provizorní hliníkové stavby), klempířská dílna a výkupna sběrných surovin, které byly zřízeny bez stavebního povolení a nejsou uvedeny v katastru nemovitostí; odvolací soud nepovažoval tyto sklady za takové stavby, které by bránily vydání pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobní návrh na vydání pozemku parc. č. 23/6 v P. byl žalobci vzat zpět.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu ve znění textu dohody o vydání, vyjadřující tu okolnost, že tu došlo ke zpětvzetí žaloby ohledně pozemku parc. č. 23/6 v P. Výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně byly upřesněny správným výpočtem jejich výše – podle vyhlášek č. 270/1990 a č. 177/1996 Sb. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří v řízení zastupovali účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení, takže tento rozsudek nabyl právní moci 19.11.2001. Dovolání ze strany žalovaného S. p. P., s.p., bylo odevzdáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 17.12.2001 a dovolání ze strany vedlejšího účastníka řízení (akciové společnosti S. p. P.) bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 11.12.2001, takže obě tato dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolávající se žalovaný S. p. P., s.p., se v dovolání domáhal, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval tento dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, neboť měl za to, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, a na ustanovení §238 odst. 1, písm. b/ občanského soudního řádu, když dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jako dovolací důvody uplatňoval tento dovolatel důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ i d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel především zdůrazňoval, že kupní smlouva ze 7.9.1973 nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek; zejména závěr soudů o tom, že pro matku žalobců v žalobě žalobců uváděné pozemky představovaly podstatný zdroj obživy, je nepodložený. Smlouva nebyla také uzavřena v tísni, když i v případě vyvlastnění pozemků by se původním vlastníkům dostalo úhrady ve stejné výši jako při uzavření kupní smlouvy. Pozemky byly odkoupeny za částku dvojnásobně vyšší, než činil původní požadavek prodávajícího.
Podle názoru dovolatele byly na vydávaných pozemcích postaveny stavby, které měly povahu nemovitostí. V řízení bylo navrhováno dovolatelem provedení znaleckého posudku, avšak tento posudek nebyl v řízení proveden. V tomto smyslu bylo tedy řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolávající se vedlejší účastník řízení navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo uplatňováno nesprávné právní posouzení věci.
Také tento dovolatel zdůrazňoval, že kupní smlouva ze 7.9.1973 nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud byla cena pozemku stanovena v souladu s tehdy platnými a účinnými právními předpisy nelze tu konstruovat teorii nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci nepředložili žádné důkazy o tom, že by Ž. P. měla z pozemků nějaký finanční nebo jiný profit anebo, že by se její životní úroveň snížila poté, co vlastnictví k zahradě přešlo na stát. Podle přesvědčení dovolávajícího se vedlejšího účastníka řízení (S. p. P., a.s.) byla smlouva ze 7.9.1973 uzavřena v souladu s tehdy platnými předpisy za tehdy obvyklou cenu, nejvýše možnou; prodávající si byli vědomi následků a důsledků, které byly se smlouvou spojeny.
Část pozemku parc. č. 23/1 (o výměře 636 m2) byla vyvlastněna z toho důvodu, aby se stala součástí pozemku nutného pro výstavbu ústředního skladu; tato budova byla pak skutečně postavena, i když uvedená stavba nestojí na dotčeném pozemku, ale na přilehlém (sousedním) pozemku. Rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem a mělo všechny náležitosti vyžadované tehdy platným zákonem č. 87/1958 Sb. Dovolávající se P. s. p. P., akciová společnost, vyslovoval názor, že „právo na náhradní pozemek vzniklo rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. a dosud trvá“. Tohoto práva se žalobci nikdy nedomáhali. Žalobci se nyní pouze snaží získat majetkový prospěch na úkor žalovaných.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo, aby projednaly odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodly o těchto odvoláních podle dosavadních předpisů.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože dovolání dovolatelů směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Vzhledem k této nepochybné přípustnosti dovolání obou dovolatelů byl další uváděný (S. p. P., s.p.) důvod přípustnosti posuzování dovolání dovolacím soudem (ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) na místě jen zároveň s posouzením dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm . c/ a d/ občanského soudního řádu, popřípadě podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Při úvaze o tom, zda jsou tu dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) vycházel dovolací soud z právních závěrů soudní judikatury k výkladu těchto ustanovení, jak byly uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ani vadné nebo nesprávné skutkové zjištění v občanském soudním řízení není samo o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládá některý z důvodů uvedených v ustanoveních §241 odst. 3 písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nemohly být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění), jestliže soud buď posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 122-123 /256-257/) byl zaujat právní názor, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. se vztahují na půdu, která ještě tvoří zemědělský půdní fond, i na zahrady v zastavěné části obce, využívané k pěstování plodin, což však „nemá negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.“.
Také v rozhodnutích uveřejněných pod č. 14/1994 a pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při výkladu ustanovení §1 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli zájem oprávněných osob, pokud uplatnily výzvu k vydání půdy, budov a staveb, patřících např. i k původní zemědělské usedlosti, jestliže se obrátily na organizace (podniky), o nichž podle objektivních hledisek faktický stav nebyl v souladu s právním stavem správy, užívání či vlastnictví k tomu majetku; u půdy, která nebyla dočasně obdělávána, šlo především o to, zda byla nepostradatelná pro provozování zemědělské nebo lesní výroby.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo: „Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhal na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezoval ve svobodě rozhodování natolik, že učinila právní úkon, jenž by jinak neučinila“. „Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 119 /253/) bylo vysloveno, že jen došlo-li ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy soudu (popřípadě notářství) by nebylo možné chápat tento postup jako vyvlastnění bez vyplacení náhrady (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Dovolací soud je toho názoru, že citované právní závěry z uveřejněné soudní judikatury lze aplikovat i v daném případě. Při porovnání těchto publikovaných právních závěrů s právními závěry odvolacího soudu, vydaném v tomto případě a napadeném dovolání žalovaného státního podniku a vedlejším účastníkem řízení (jíž je akciová společnost S. p. P.), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z protichůdných nebo jinak odlišných, a tedy nesprávných právních závěrů. To vyplývá z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, z celého soudního spisu v této právní věci a ani dovolatelé neuvádějí konkrétní výtku na adresu odvolacího soudu, a to, že by odvolací soud svými právními závěry byl v rozporu s rozhodnutími a stanovisky uveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Dovolatelé ve svých dovoláních vznesli řadu systematicky zpracovaných a nepodcenitelných námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, avšak tyto námitky mají povahu výtek neúplnosti dokazování (z pohledu dovolatelů) a údajně nesprávného hodnocení důkazů. V tomto smyslu však dovolatelé přehlížejí, že tyto jmenovité výtky uvedeného druhu nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvody, a to důvody, jež by byly v jejich taxativním výpočtu v občanském soudním řádu výslovně uvedeny (např. v §241 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Co do ustáleného výkladu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo už shora poukázáno na právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je tu dovolání obou dovolatelů důvodné. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí, dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele S. p. P., s.p., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně procesní stanoviska, vyjádřená již žalobci v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu