ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.627.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 627/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ L. L., B/ O. H., C/ J. L., D/ V. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Z. a.s., 2/ Obci R., zastoupené advokátem, 3/ České republice – Okresnímu úřadu v Litoměřicích, a 4/ P. f. České republiky, o 4.750.091,21 Kč s příslušenstvím, o neplatnost dohody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, pod sp.zn. 6 C 156/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.12.2001, čj. 47 Co 492/2001-194, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.prosince 2001,čj. 47 Co 492/2001-194, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25.června 2001, čj. 6 C 156/93-172, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně L. L. a O. H. uplatnily nárok na náhradu za stavby v R., které náležely jejich právním předchůdcům, a které před rokem 1990 nechalo Zemědělské družstvo R., právní předchůdce žalovaného podniku Z. a. s. v R., zbourat. Svůj nárok dovodily ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Litoměřicích částečným a již pravomocným rozsudkem ze dne 24.6.1998, čj. 6 C 156/93-96, uložil povinnost obci R. zaplatit prvním dvěma žalobkyním částku 555.591,30 Kč. V dalším řízení, do něhož byli připuštěni již i žalobci J. L. a V. L., pak soudy jednaly a rozhodovaly o nárocích žalobců na náhradu za zbouranou cihelnu, a na základě vzájemného návrhu Okresního úřadu v L. proti žalobcům také o určení neplatnosti dohody o poskytnutí této náhrady ze dne 1.4.1997.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25.6.2001, čj. 6 C 156/93-172, jednak zamítl návrh žalobců na zaplacení částky 4.750.091,21 Kč s příslušenstvím, jednak vyslovil, že smlouva uzavřená dne 1.4.1997 mezi navrhovatelem Okresním úřadem L. jako povinnou osobou a odpůrci J. a V. L. a L. L. a O. H. jako osobami oprávněnými je neplatná. Soud prvního stupně rozhodoval o této věci opakovaně, neboť stejně rozhodl již rozsudkem ze dne 18.9.2000, čj. 6 C 156/93-125. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.11.2000, čj. 9 Co 1028/2000-156, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nevyjasněnosti okruhu účastníků řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25.6.2001 potvrdil ve výroku, týkajícím se zaplacení částky 4.750.091,21 Kč s příslušenstvím, další výrok však změnil tak, že zamítl návrh na určení neplatnosti dohody z 1.4.1997; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zásadně souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobců není a nemůže být nárokem podle zákona o půdě, neboť cihelnu a s ní související stavby nelze považovat za součást zemědělské usedlosti; jde o průmyslový podnik, který se zemědělskou usedlostí souvisí jen osobou vlastníka, a již z tohoto důvodu nemohou žalobci uplatňovat nároky podle zákona o půdě. V tomto směru odvolací soud odkázal na závěry svého usnesení ze dne 21.11.2000. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou Z. a.s. R., obec R. a P. f. České republiky pasivně legitimováni, neboť za škodu, která žalobcům vznikla, neodpovídají. V úvahu může přicházet pouze odpovědnost státu – Okresního úřadu v L., který nepopírá, že se žalobci dne 1.4.1997 uzavřel dohodu, kterou jejich nárok uznal, ovšem tvrdí, že je neplatná. Podle názoru odvolacího soudu v dané věci soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby otázku neplatnosti uvedené dohody řešil jako otázku předběžnou; proto stát - Okresní úřad v L. nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody z 1.4.1997. Odvolací soud tedy v této části napadený rozsudek změnil a vzájemný návrh zamítl. Platnost dohody ze dne 1.4.1997 pak řešil jako otázku předběžnou.Přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že dohodu z 1.4.1997 je třeba považovat za neplatnou, když řešila otázku třetího žalovaného podle zákona o půdě, ačkoli žalobcům nevznikl a nemohl vzniknout nárok na náhradu škody podle citovaného zákona. Nelze přehlédnout, že třetí žalovaný se dohodou nezavázal zaplatit žalobcům náhradu v penězích, pouze uznal nárok žalobců s tím, že způsob náhrady bude dohodnut se čtvrtým žalovaným. Předmětná dohoda není správní rozhodnutí, jímž by byl soud vázán, a proto podle názoru odvolacího soudu nic nebrání tomu, aby soud řešil otázku její platnosti. Za situace, kdy je tuto dohodu třeba považovat za neplatnou, a žalobci neuvádějí žádný důvod, který by mohl svědčit o odpovědnosti třetího žalovaného za škodu, která žalobcům, či jejich právním předchůdcům vznikla, nelze žalobě vyhovět ani proti státu – Okresnímu úřadu v L. Proto odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci prvním potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 11.1.2002, napadli žalobci včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřeli částečně o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a dále o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Mají zato, že rozhodnutí v této věci má zásadní právní význam při posuzování nároků oprávněných osob podle zákona o půdě, že v otázce posuzování nároků podle jednotlivých restitučních předpisů soudy dosud nerozhodují jednotně, a že podobná věc dosud nebyla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena. Dovolatelé směřují dovolání pouze do části rozsudku odvolacího soudu, jíž se potvrzuje první výrok soudu prvního stupně. Souhlasí s výrokem odvolacího soudu v části, v níž zamítl návrh na určení neplatnosti dohody z 1.4.1997, nesouhlasí však s odůvodněním odvolacího soudu, pokud považuje spornou dohodu za neplatnou. Zastávají názor, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily; od začátku soudního sporu neměly ani oprávněné osoby, ani osoby povinné pochybnosti o tom, že se jedná o náhrady podle zákona o půdě. Teprve poté, co okresní úřad nároky uznal a v tomto smyslu vypracoval a potvrdil dohodu, začal restituční nároky zpochybňovat; dovolatelé namítají, že se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil; podle nich byla dohoda uzavřena platně. Dovolatelé dále poukázali na to, že okresní úřad i P. f. určitou část nároku žalobců uznali a není tedy zřejmé, proč povinná osoba jiný podíl cihelny zpochybňuje. Vytýkají soudům obou stupňů, že neprovedly jimi nabízené důkazy výslechem svědků o převládající zemědělské výrobě oprávněných osob. Připomínají doklady předložené soudu, v nichž je uvedeno, že vlastníci jsou rolníci a za tuto zemědělskou činnost také odváděli daně. Takto bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, a rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném posouzení věci. Konečně žalobci vyslovili názor, podle něhož soud nemohl rozhodnout o vzájemném návrhu a posoudit dohodu o vypořádání restitučních nároků jako neplatnou, protože podmínky spojení věcí splněny nebyly, když se restituční nároky netýkají stejného okruhu účastníků jako řízení o neplatnost dohody. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující první výrok soudu prvního stupně i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se stručně vyjádřil nejprve žalovaný P. f. ČR tak, že považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné a navrhl zamítnutí dovolání. Obsáhlejší vyjádření k dovolání podal třetí žalovaný Česká republika – Okresní úřad L. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem, podle něhož nápravu předmětných křivd nelze řešit podle zákona o půdě. Vychází přitom ze skutečností, že předmětný majetek netvořil zemědělský půdní fond, ani do něj nenáležel, nepatřil k původní zemědělské usedlosti včetně zastavěných pozemků, nesloužil zemědělské výrobě a nebyl v době odnětí vlastnického práva užíván k zemědělským účelům. Třetí žalovaný dále usoudil z okolností vylíčených v předchozích podáních, že cihelna přešla na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nárok na náhradu za tento majetek měl být proto uplatněn a projednán za podmínek a způsobem, stanoveným tímto zákonem. Smlouvu uzavřenou z iniciativy žalobců k 1.4.1997 podle ustanovení §14 zákona o půdě považuje třetí žalovaný za absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení §39 občanského zákoníku, odporující kogentnímu ustanovení §1 odst. 4 zákona o půdě v návaznosti na ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě, k němuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Třetí žalovaný dále konstatoval, že jde o politováníhodný případ, ale podstatná částka za zdemolovanou cihelnu již byla poskytnuta druhým žalovaným. Poslední a značně nadsazený odhad ve znaleckém posudku Jana Jonáše považuje však za pochybný, neboť vykazuje vady a je v nevysvětlitelném nepoměru s odhadem původních vlastníků. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ.
Přípustnost dovolání nelze dovodit z §237 odst. 1 písm.a) a b)) OSŘ, protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku nezměnil, a protože soud prvního stupně, který sice rozhodoval o nároku na náhradu za odstraněnou cihelnu podruhé, oběma svými rozsudky rozhodl stejně, tj. žalobu zamítl. Dovolací soud však dospěl k závěru, že přípustnost dovolání je dána podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Otázka, zda cihelnu je možno považovat za nemovitost, na niž se vztahuje zákon o půdě, považuje totiž za otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Přitom s ohledem na závěry odvolacího soudu i obsah dovolání se nemohl zabývat jinými aspekty věci.
Odvolací soud správně vyšel při svých úvahách z §1 odst. 1 zákona o půdě, kterým se vymezuje rozsah jeho působnosti – mj. se vztahuje na hospodářské budovy a jiné stavby, jež patřily k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužily zemědělské výrobě. Odvolací soud však toto ustanovení vyložil pouze obecně, když učinil závěr, že cihelna sama o sobě nemohla být majetkem, na nějž toto vymezení dopadá. Tato obecná úvaha nepostačuje s ohledem na to, že zákon o půdě, který je zákonem zvláštním, stanoví také zvláštní kriteria pro určení majetku, na nějž se vztahuje. Odvolací soud nevyšel při svých závěrech z konkrétních zjištění, která by vyloučila souvislost se zemědělskou výrobou nebo s původní zemědělskou usedlostí, a tento závěr navíc učinil po řadě let, kdy soudy i jiné orgány jednaly s žalobci jako s oprávněnými osobami podle zákona o půdě i ve vztahu k náhradě za cihelnu a jejich nárok nezpochybňovaly.
Dovolací soud ve své judikatuře vychází z toho, že ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě je třeba vykládat v prvé řadě v souladu se smyslem zákona, kterým je mimo jiné odstranění křivd, k nimž došlo v letech 1948 – 1989 vůči zemědělcům - vlastníkům nemovitostí. Souvislost budov se zemědělskou výrobou nebo s bývalou zemědělskou usedlostí, je proto třeba vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti případu tak, že nejde jen o budovy a jiné stavby které sloužily přímo zemědělské prvovýrobě, ale i ty, které sloužily k využívání vlastních zdrojů a představovaly doplňkový příjem usedlosti, nebo byly jinak využívány pro zemědělskou výrobu.
Např. v rozsudku ze dne 11.4.2001, sp.zn. 26 Co 3001/2000, dovolací soud učinil závěr: \" V daném případě je nutno přijmout v zájmu naplnění smyslu restitučních zákonů širší výklad pojmu hospodářských a obytných budov, na něž se zákon o půdě vztahuje, a vyjít z toho, že budova bývalé cihelny v době, kdy byla předána do užívání jednotného zemědělského družstva, již řadu let nesloužila původní výrobě, byla nepoužívaná a zchátralá, a dle rozhodnutí místního orgánu státní správy byla určena k užití zemědělskému jako materiál na stavbu hospodářských budov zemědělského družstva…\".
Protože odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se těmito širšími aspekty posouzení dané otázky nezabývaly, není jejich rozhodnutí přezkoumatelné, což představuje i vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm.a) OSŘ.
Rozsudek odvolacího soudu nebyl z uvedených důvodů shledán správným, což platí i pro rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně senátu