ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.739.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 739/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce O. S., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Co 182/99 (v právní věci žalobce O. S., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) L. V. a 2) V. D., oba zast. advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy pod sp.zn. 8 C 335/92) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 8. října 1998 pod č.j. 8 C 335/92-129 zamítl návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění obsaženém v petitu tohoto rozhodnutí. Žalobce byl uznán povinným uhradit žalovaným na nákladech řízení částku 13.256,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta. Žalobce byl rovněž zavázán zaplatit České republice na nákladech řízení částku 3.317,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Benešově.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 1999 pod č.j. 25 Co 182/99-153 tento rozsudek okresního soudu potvrdil. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit. Namítá, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Z podaného dovolání vyplynulo, že jeho přípustnost měla být ve smyslu §239 o.s.ř. založena žádostí o připuštění dovolání učiněné substitutem právního zástupce žalobce na odvolacím soudním jednání. Podle dovolání měl odvolací soud dovolání připustit. O ničem takovém však ve spise není zmínka ani v protokole o jednání (č.l. 150) ani v písemném vyhotovení rozsudku (č.l. 153), a to jak ve výrokové části, tak v písemném odůvodnění rozsudku.
Se zřetelem k tomuto rozporu, jehož vyjasnění je nebytné pro úvahu o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř., vrátil dovolací soud věc přípisem ze dne 13. března 2000, sp. zn. 28 Cdo 30/2000 soudu prvního stupně zatím bez rozhodnutí s žádostí o provedení šetření ve smyslu ustanovení §241 odst. 4 o.s.ř..
Na základě tohoto přípisu provedla soudkyně Okresního soudu v Benešově JUDr. Lenka Škubalová dne 18. 4. 2001 výslech svědkyně Mgr. A. N., která jako substitut zastupovala žalobce na odvolacím ústním jednání dne 15. 6. 1999. Po nahlédnutí do protokolu o jednání před odvolacím soudem svědkyně uvedla, že se domnívá, že nenavrhovala, aby soud připustil dovolání. Podle jejího názoru u jednání nebyla o dovolání vůbec zmínka, poučení odvolacího soudu se vztahovalo pouze ke skutečnosti, že odvolání není přípustné.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odstavce druhého téhož ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V projednávaném případě odvolací soud přípustnost dovolání z vlastní iniciativy nevyslovil. K tomu, aby se věcí na základě citovaného ustanovení mohl zabývat dovolací soud, bylo nezbytnou podmínkou učinění návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, a to nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozhodnutí. K takovémuto návrhu však – jak vyplynulo z výslechu svědkyně dne 18. 4. 2001 – nepochybně nedošlo, a dovolacímu soudu tak nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. březen 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu