ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.765.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 765/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání O. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 28.3.2001, sp. zn. 20 Co 27/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 19/98 (žalobkyně Z. Ch., proti žalované O. P., zastoupené advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 21.1.1992, se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání rekreační chaty č. 072 v M. se stavební parcelou č. 914 (o zastavěné ploše 28 m2) a se zahradou parc. č. 308/8 (o výměře 525 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 877 pro katastrální území M., okres P. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně byla spoluvlastnicí uvedených nemovitostí se svým manželem Z. Ch. Oba spoluvlastníci byli v trestním řízení soudním, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 227/72, odsouzeni pro tehdy trestný čin podle ustanovení §109 trestního zákona (opuštění republiky) a bylo vysloveno i propadnutí jejich majetku; oba odsouzení byli rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 25.9.1990, 1 Rt 369/90. Uvedené nemovitosti byly převedeny v roce 1973 na nabyvatele V. B. a E. B., z nichž E. B. zemřela 15.11.1987 a V. B. zemřel 16.11.1991; dědičkou po V. B. se stala O. P. Žalobkyně vyzvala žalovanou O. P. o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně byly nabyty bez protiprávního zvýhodnění nabyvatelů a aniž by přitom došlo k rozporu s tehdy platnými předpisy.
O žalobě žalobkyně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 27.8.1992, čj. 5 C 21/92-27. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se „domáhá stanovení povinnosti žalované vypracovat a vydat dohodu o vydání rekreační chaty č. 072 se stavební parcelou 914 (o zastavení ploše 28 m2) a se zahradou parc. č. 308/8 (o výměře 525 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 877 v katastrálním území M.“; žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 6.4.1993, sp. zn. 11 Co 73/93. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění, že se zamítá žaloba, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání rekreační chaty č. 072 v katastrálním území M. ve znění: „Povinná O. P. vydává oprávněné Z. Ch. rekreační chatu č. 072, postavenou na pozemkové parcele č. 914, a zahradu parc. č 308/8 v katastrálním území M., okres P., s tímto návrhem na zápis v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 87 v katastrálním území M.: a) na listu vlastnictví Z. Ch., k Ľ celku, b) na listu B listu vlastnictví chata č. 072 se stavební parcelou č. 914 (o zastavěné ploše 28 m2) a zahrada parc. č. 308/8 (o výměře 525 m2), c) na listu C listu vlastnictví zápisy žádné, d) na listu D listu vlastnictví žádné zápisy; dohodu v tomto znění je žalovaná povinna vydat oprávněné do 3 dnů od právní moci rozhodnutí“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a také že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku nebylo odvolacím soudem připuštěno dovolání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 19.11.1997, 3 Cdon 310/96, bylo rozhodnuto, že „rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.4.1993, sp. zn. 11 Co 37/93, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27.8.1992, čj. 5 C 21/92-27, v části, kterou byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty č. 072 a pozemkových parcel č. 914-stavební plochy a parc. č. 308/8-zahrady v katastrálním území M. a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 27.8.1991, čj. 5 C 21/92-27, v části zamítající žalobu ve vztahu k vydání jedné ideální poloviny uvedených nemovitostí, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.“
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud uváděl své závěry k aplikaci ustanovení §20 odst. 1 a ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. Žalovaná není povinnou osobou k vydání jedné ideální poloviny nemovitostí po otci, protože není tou osobou, která sama nabyla nemovitosti od státu, jenž k nim získal oprávnění soudním rozhodnutím; nemovitosti tu nabyli její rodiče. Spornou část chaty i obou pozemkových parcel získala žalobkyně děděním po svém otci. Nárok na vydání jedné ideální poloviny nemovitostí postupem podle §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže zaniknout jen v důsledku právního nástupnictví; povinnost korespondující uplatněnému nároku se tak stala předmětem dědictví po zemřelém otci žalované (srov. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117/251/). Dovolací soud proto ukládal soudu prvního stupně, aby se v dalším průběhu řízení zabýval otázkou, zda v současné době již nežije otec žalované, zda nabyl jednu ideální polovinu žalobkyní požadovaných nemovitostí od státu v souladu či v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo zda se tak stalo na základě protiprávního zvýhodnění jeho jako nabyvatele nemovitostí.
V dalším průběhu řízení doplnil soud prvního stupně dokazování zejména provedením posudku znalce z oboru odhadu nemovitostí, a to o ceně žalobkyní požadovaných nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 30.10.2000, čj. 5 C 19/98-58, byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jež se domáhala vydání rekreační chaty č. 072 v M., poloviny stavební parcely č. 914 a poloviny zahrady č. 308/8, zapsaných na listu vlastnictví č. 877 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu P. Bylo však uloženo žalované vydat žalobkyni ˝ stavební parcely č. 914 a ˝ zahrady parc. č. 308/8, zapsaných na listu vlastnictví č. 877 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro okres P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a její nároky byly včas uplatněny proti právnímu předchůdci žalované – vůči jejímu otci (přípisem ze 7.10.1990). Bylo prokázáno, že žalovaná je v tomto sporu pasivně legitimována, což bylo prokázáno dědickými rozhodnutími o majetku po zůstavitelích E. B. a V. B., kteří nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, získali od státu. Soud prvního stupně dovozoval, že pokud jde o polovinu nemovitostí, kterou žalovaná získala po matce, nebylo v řízení prokázáno, že by je žalovaná získala od státu, nýbrž je zdědila po své matce a na tyto případy se zákon o mimosoudních rehabilitacích nevztahuje. Dále soud prvního stupně dovozoval, že pokud jde o druhou polovinu nemovitostí, bylo v řízení prokázáno, že ohledně ní žalobkyně svůj nárok na ni uplatnila výzvou ze 7.10.1990, jež byla potvrzena i odpovědí Ing. B. z 1.11.1990; žalovaná je tedy jako dědička po manželích Balcarových v tomto sporu pasívně legitimována. Soud prvního stupně dospěl také k závěru, že z výsledků řízení nevyplynul poznatek, že by manželé B. získali žalobkyní uváděné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Soud prvního stupně poukazoval zejména na to, že o žádosti o získání žalobkyní uváděných nemovitostí bylo rozhodnuto až za 10 měsíců po podání žádosti a nebylo přesvědčivě doloženo, že by při rozhodování o žádosti bylo rozhodující pracovní zařazení manželů B.; nebylo také prokázáno, že by zájem o získání nemovitostí projevila tehdy tchýně žalobkyně; také z hlediska stanovení ceny nemovitostí, provedeného na základě vypracovaného znaleckého ocenění, nedošlo k nějakému finančnímu zvýhodnění nabyvatelů.
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobkyně jen ohledně jedné poloviny nemovitostí, na niž žalobkyně získala nárok po svém otci, nikoli však ohledně další ideální poloviny nemovitostí, na kterou žalobkyně uplatňovala nárok po své matce. Posléze pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky parc. č. 914 a parc. č. 308/8 v katastrálním území M. byly dány do užívání právních předchůdců žalované v rozporu s tehdy platnými předpisy, když dohoda o zřízení práva osobního užívání k těmto pozemkům byla sepsána dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí o přidělení těchto pozemků do dříve v občanském zákoníku upraveného osobního užívání pozemků.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uváděnému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 28.3.2001, sp. zn. 20 Co 27/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty č. 072 s příslušenstvím, stojící na stavební parcele č. 914, poloviny této stavební parcely č. 914 a poloviny zahrady parc. č. 308/8, zapsaných na listu vlastnictví č. 887 u Katastrálního úřadu P. pro obec a katastrální území M., a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především poukazováno na to, že v projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o celém původním žalobním návrhu žalobkyně, ačkoli o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí bylo již pravomocně rozhodnuto v předchozím průběhu řízení; dovolací soud svým rozsudkem z 19.11.1997 zrušil totiž rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně jen pokud byla žaloba zamítnuta ohledně vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, které získala žalovaná jako dědička po svém otci. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud rozhodoval o pravomocně skončené věci a v tomto rozsahu řízení zastavil.
Odvolací soud pokládal za doloženo, že o koupi chaty v M. (uváděné žalobkyní) nikdo nežádal, uživatelka chaty R. Ch. neměla o koupi zájem, klíče odevzdala finančnímu odboru bývalého Okresního národního výboru P.; teprve 21.8.1972 projevil zájem o tuto chatu Ing. B. a dne 19.6.1973 bylo rozhodnuto o tom, že chata bude prodána V. B. a E. B. a k pozemkům jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Smlouvou z 25.6.1973 byla chata prodána manželům B. za kupní cenu 27.812 Kč; současně byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemkům parc. č. 914 a parc. č. 308/8 v katastrálním území M. za úhradu 2.812 Kč. Podle posudku soudem ustanoveného znalce uvedené ceny odpovídaly tehdy platným předpisům.
Nebylo doloženo, že by tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění manželů B., a to z důvodů funkcionářských aktivit těchto zájemců o získání nemovitostí, jež jsou mezi účastnicemi tohoto řízení sporné.
Ohledně koupě chaty byl odvolací soud toho názoru, že tu s poukazem na ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, i s poukazem na směrnice Ministerstva financí č. 9 z roku 1966, uveřejněné ve Věstníku č. 4/1966 Ministerstva financí, nebylo shledáno nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy a nebylo také shledáno protiprávní zvýhodnění nabyvatelů.
Ohledně uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků dospěl odvolací soud k závěru, že tu došlo k uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku dříve než nabylo právní moci rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil (podle ustanovení §219 občanského soudního řádu) a zčásti jej podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 zrušil a řízení zastavil.
Rozhodnutí o nákladech řízení bylo odvolacím soudem odůvodněno ustanoveními §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Své zamítavé rozhodnutí o návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že soud je oprávněn zkoumat, zda správní rozhodnutí nabylo právní moci, pokud je toto rozhodnutí hmotněprávním předpokladem pro platnost právního úkonu, kterou je soud oprávněn posuzovat. Nešlo tu tedy o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 17.4.2001 a dovolání ze strany žalované bylo odevzdáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-východ dne 15.5.2001, tedy ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, takže by dovolací soud měl dospět k závěru o nepřípustnosti dovolání. Dovolatelka měla za to, že jí tu také v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka ty důvody, které byly uvedeny v ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) občanského soudního řádu.
Dovolatelka vytýkala, že se odvolací soud nezabýval tím, zda je rozsudek soudu prvního stupně vůbec přezkoumatelný, když např. v tomto rozsudku není vůbec uvedeno, kdy nabylo právní moci rozhodnutí z 25.6.1973 o přidělení pozemků parc. č. 914 a parc. č. 308/8 v M. manželům B.
Nebyla tu respektována zásada, že důkazní břemeno k tvrzení, že rozhodnutí z 25.6.1973 nenabylo uvedeného dne právní moci, nesla žalobkyně.
Dovolatelka vyslovovala názor, že je velmi pravděpodobné, že úkon směřující ke vzdání se práva odvolání proti citovanému správnímu rozhodnutí učinili manželé B. ústně do protokolu, který byl sepsán a nebyl založen do spisu. Tato okolnost by se neměla přičítat k tíži žalované.
Dovolatelka poukazovala na to, že ustanovení §205 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. zakotvovalo jen „právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku“, nikoli povinnost tuto dohodu uzavřít; proto měla dovolatelka za to, že její právní předchůdci nemohli v této souvislosti porušit nějakou svou povinnost. Nedošlo tu tedy k žádnému protiprávnímu zvýhodnění manželů Balcarových.
Dovolatelka posléze poukazovala i na to, že ohledně týchž nemovitostí ji žaluje manžel žalobkyně, a to v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 263/95.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo, aby projednaly a rozhodly o odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným před účinností zákona č. 30/2000 Sb., jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů. Na toto ustanovení ohledně dosavadních právních předpisů také odvolací soud ve svém rozsudku poukazoval jmenovitě v poučení o lhůtě, v níž lze podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Naproti tomu neshledal dovolací soud z obsahu spisu, ani z obsahu dovolání dovolatelky, že by tu byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože v postupu soudů v průběhu řízení nebylo možné přesvědčivě spatřovat nesprávnosti, jež by znamenaly odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
Pokud se dovolací soud zabýval posouzením toho, zda tu jde u rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (jak to předpokládá právní úprava přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), vycházel dovolací soud z toho, že v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl, zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou připuštění dovolání proti svému rozhodnutí z hlediska zásadního významu tohoto rozhodnutí po právní stránce, zejména pokud šlo o aplikaci dříve platných ustanovení občanského zákoníku o osobním užívání pozemků (§198 a násl. občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.). Také dovolatelka se ve svém dovolání zabývá především otázkou, zda tu šlo nebo nešlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu z toho hlediska, zda tu byla dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavřena v souladu či v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo připomenuto (na str. 52/130/), že u pozemků, jež byly získány do osobního užívání, je třeba se zabývat tím, zda byly získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě za nižší cenu neodpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Pokud se dříve zaujaté výkladové závěry uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zabývaly otázkou aplikace a interpretace ustanovení §198 a násl. občanského zákoníku (ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.), o osobním užívání pozemků, bylo zdůrazňováno, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání musí být v právní moci a že teprve poté lze přikročit k uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku (§205 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.); ani právní mocí rorozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nevzniklo ještě právo osobního užívání pozemku (srov. č. 2/1981, str. 43-43, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že rozhodnutí o přidělení pozemku do užívání bylo hmotněprávním předpokladem pro uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a že nebylo-li toto rozhodnutí v době uzavření smlouvy pravomocné „nebyl splněn jeden z předpokladů pro uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání“, pak jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou (srov. již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že tu je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a že je tu tedy dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky (směřujícího podle výslovného znění dovolání „do té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen prvoinstanční rozsudek“) podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu