ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.778.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 778/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. Š. a 2) D. Š., oběma zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 4 C 12/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.1.2002, čj. 21 Co 528/2001-498, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení o návrhu žalobce na přechod vlastnického práva žalovaných k domu čp. 2 a pozemkům č. 39/1 a č. 199/2 v katastrálním území B., (jež byly původně částí zemědělské usedlosti), bylo již dřívějšími rozsudky soudů prvého a druhého stupně v roce 1997 rozhodnuto tak, že vlastnické právo k budovám přechází na žalobce. Pokud jde o pozemky, oba soudy sice žalobu původně zamítly, jejich rozsudky byly však v této části zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 9.12.1998, čj. II. ÚS 492/97-401, který dospěl k závěru, že i ohledně pozemků jsou dány důvody k vyslovení přechodu vlastnického práva podle ustanovení a §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Okresní soud v Jičíně poté rozsudkem ze dne 9.2.2000, čj. 4 C 12/99-458, rozhodl, že jsou důvody pro vyhovění žalobě podle ohledně pozemku č. 39/1, neboť jde o pozemek zastavěný stavbou, u níž bylo již předtím z týchž důvodů rozhodnuto o přechodu vlastnického práva na žalobce; nevyhověl však žalobě ohledně pozemku č. 199/2 – zahradě.
Na základě odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.1.2002, čj. 21 Co 528/2001-498, ve výroku pod bodem I. zastavil řízení o odvolání žalovaných proti výroku I. napadeného rozsudku a ve výroku pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že vlastnické právo žalovaných k zahradě č. 199/2 v katastrálním území B. přechází na žalobce; ve výroku pod bodem III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud odůvodnil zastavení řízení o odvolání žalovaných tak, že ani na výzvu soudu prvního stupně a po náležitém poučení neodstranili vady odvolání, pro které nelze v odvolacím řízení pokračovat, neboť své odvolání neodůvodnili, neuvedli, v čem spatřují nesprávnost napadených výroků, co navrhují, ani čeho se svým odvoláním domáhají. Ohledně sporného pozemku č. 199/2 dospěl k závěru, že podléhá režimu zákona o půdě, neboť ke dni účinnosti tohoto zákona patřil do zemědělského půdního fondu podle §1 zákona č. 53/1966 Sb., ve znění zákona č. 75/1976 Sb., a byl součástí celého areálu zemědělské usedlosti, sloužící zemědělské výrobě. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že jednotlivé okolnosti, za kterých bylo žalovaným ohledně tohoto pozemku zřízeno právo společného užívání, nebyly zcela tytéž, za kterých nabyli do vlastnictví budovy a právo společného užívání pozemku č. 39/91. Na rozdíl od budov předcházelo vzniku spoluvlastnictví žalovaných zřízení práva společného užívání pozemku č.199/2. Tento pozemek, poté co se na základě trestního rozsudku stal vlastnictvím státu, byl nejprve (tehdy jako pozemek č. 199) hospodářskou smlouvou ze dne 30.12.1975 převeden na JZD v B. a další hospodářskou smlouvou ze dne 7.9.1976 již jako pozemek č. 199/2 převeden z JZD na stát – ONV v J., a teprve potom bylo rozhodnuto o jeho přidělení žalovaným a uzavřena dohoda o zřízení tohoto práva. Odvolací soud konstatoval, že uvedené kroky byly pokračováním zvýhodňování žalovaných jako „perspektivních nomenklaturních kádrů“ za účelem jejich stabilizace. Podle právního názoru Ústavního soudu šlo o jednu z forem jejich protiprávního zvýhodnění a tím i naplnění jednoho z důvodů podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Podle názoru odvolacího soudu je přitom nerozhodné, že nejde o pozemek zastavěný, a že ke zřízení práva osobního užívání žalovaných, které se ke dni 1.1.1992 přeměnilo na jejich spoluvlastnictví, nedošlo v souvislosti s převodem stavby. Rozhodující je, že tento pozemek je součásti původního areálu zemědělské usedlosti, ve které byla provozována zemědělská výroba. Odvolací soud se blíže nezabýval tvrzením žalovaných, že žalobci již byla za nevydaný pozemek přiznána náhrada, neboť pokud by v mezidobí k této skutečnosti došlo, nejde o právní skutečnost, která by měla za následek zánik primárního práva na rozhodnutí o přechodu vlastnictví podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, ale mohlo by dojít nejvýše k tomu, že žalobci by vznikla případně povinnost poskytnutou náhradu vrátit. Ostatní předpoklady pro rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, jako důvod pro vydání podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, postavení žalobce jako oprávněné osoby a včasnost uplatnění nároku byly prokázány a v odůvodnění předchozích, již pravomocných rozhodnutích, konstatovány ve vztahu k budovám a pozemku č. 39/1. Platí to i pro pozemek č. 199/2 a odvolací soud proto na tyto důkazy, skutková zjištění a právní závěry odkazuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 19.2.2002, podali žalovaní dovolání ze dne 19.3.2002, a to „ proti všem jeho výrokům“. Jeho důvody spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádějí, že v řízení nebylo prokázáno ani nabytí pozemků v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů. Připomněli, že jejich označení jako „nomenklaturních kádrů“ v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je pouze tvrzením žalobce, které v celém soudním řízení nebylo prokázáno. Podle dovolatelů formulace „protiprávní zvýhodnění“ v sobě obsahuje porovnání a výběr z více zájemců o předmětné nemovitosti, přičemž v daném případě nebyl prokázán zájem někoho jiného než dovolatelů o pozemky. Dovolatelé se domnívají, že závěry odvolacího soudu překračují rámec výkladu právních předpisů a že v uvedeném případě soud nepřípustným způsobem sám právo tvoří, resp. přejímá stejně neoprávněně vytvořený názor Ústavního soudu v jeho nálezu, předcházejícím napadené rozhodnutí. Postavení dovolatelů v minulém režimu přitom nesvědčí v žádném případě o tom, že by patřili k jeho oporám, když jejich otcům byly zabaveny a znárodněny jejich živnosti. Funkce agronomů družstva, kterou zastávali, rovněž nesvědčí o kariéře postavené na politické angažovanosti. Žalovaní dále vyjádřili přesvědčení o nesprávném závěru Ústavního soudu, kterým je odůvodněno vydání zastavěného pozemku č. 139/1 v B., že se má případ posuzovat komplexně, protože se jedná o zemědělskou usedlost. Tento závěr má smysl pouze pokud jde o hodnocení stavu majetku odňatého v minulosti otci žalobce. Dnes na tento dům nenavazují žádné hospodářské budovy, s výjimkou bývalé sýpky, která je uspořádána jako běžný skladový objekt a k jinému účelu ji ani nelze užívat. Nemovitosti navazující na dům čp. 2 za daného stavu v žádném případě nejsou způsobilé sloužit zemědělské výrobě. Soudy se nezabývaly konkrétně formulovanými námitkami žalovaných, že žalobcem uplatněný požadavek na přechod vlastnictví k pozemkům neodpovídá dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, když žalobci přiznal náhradu za nevydané pozemky P. f. ČR. Dovolání proti výroku I., jímž bylo zastaveno řízení o jejich odvolání, dovolatelé neodůvodnili. Navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch dovolatelů, případně §238a odst. 1 písm. f), pokud směřuje proti výroku odvolacího soudu o zastavení dovolacího řízení. Dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání. Dovolání proto projednal v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že není důvodné.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že výrok odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení sice dovolatelé napadli, nijak však dovolání neodůvodnili (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) a dovolací soud sám vadu v postupu odvolacího soudu neshledal.
Argumentace dovolatelů směřuje proti hmotněprávnímu posouzení návrhu žalobce (jež se poté, co řízení o odvolání žalovaných bylo zastaveno, týká již jen pozemku č. 199/2). Dovolací soud nemůže akceptovat námitky žalovaných, které směřují proti nálezu Ústavního soudu ze dne 9.12.1998, sp.zn. II.ÚS 492/97, jímž tento soud vyslovil právní názor zavazující soudy projednávající tuto věc, tj. že i oba pozemky nabyli žalovaní na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, jak má na mysli ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Vázanost soudů nálezem Ústavního soudu je dána ustanovením §89 odst. 2 Ústavy. Navíc dodává dovolací soud s ohledem na argumentaci dovolatelů, že protiprávní zvýhodnění nabyvatelů nepřicházelo v úvahu jen v případě, že bylo více uchazečů o získání nemovitosti od státu nebo právnické osoby, ale mohlo jít např. i o případy, kdy – nebýt snahy o poskytnutí protiprávní výhody nabyvatelům – by nemovitost vůbec prodávána nebyla, aj. Další argumenty, týkající se využitelnosti budov pro bydlení a nikoli pro zemědělskou výrobu, nejsou ve vztahu k zahradě relevantní, a navíc jsou závěry odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud zvážil dále argument dovolatelů, týkající se náhrady za předmětný pozemek, která měla být žalobci poskytnuta formou peněžitou či formou poskytnutí náhradního pozemku. Dovolací soud zastává názor, že osoba oprávněná podle §8 odst. 1 zákona o půdě má právo se rozhodnout, zda bude požadovat přechod vlastnického práva k nemovitostem, nebo náhradu za ně, a že není slučitelné se smyslem zákona, aby získal jak vlastnické právo, tak náhradu. V dané věci však z obsahu spisu vyplývá, že žalobci dosud nebyla náhrada za pozemek č. 199/2 v B. poskytnuta. Okolnost, že bylo provedeno jeho ocenění pro účely náhrady, jak uvádějí žalovaní, není rozhodující. Sami žalovaní uvedli v odvolacím řízení, že náhrada žalobci proplacena nebyla. Žalobci nemůže být na újmu, že nárok na náhradu uplatnil za situace, kdy o jeho nároku na přechod vlastnického práva k pozemku nebylo dosud rozhodnuto, a chtěl tak pro případ neúspěchu ve sporu zajistit včasné uplatnění nároku na náhradu.
Protože dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, dovolání proti němu zamítl podle §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalovaným uložena, protože úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 4, 224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu