ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.789.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 789/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání a) Dr. M. B., b) E. B., oba zast. advokátem podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 10. 2001, sp.zn. 55 Co 318/2001 (v právní věci žalobců A) Dr. M. B., B) E. B., oba zast. advokátem proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu R., pro uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu družstevní garáže do vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 18 C 78/99), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, sp. zn. 55 C 318/2001, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2001 pod č.j. 55 Co 318/2001-68 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 2001, č.j. 18 C 78/99-52 tak, že zamítl žalobu domáhající se uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o převodu vlastnictví. Žalobci byli shledáni povinnými zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků.
Poté, co odvolací soud připustil návrh na změnu žaloby uplatněný žalobci, zůstala předmětem vymáhané dohody o bezplatném převodu vlastnictví pouze garáž užívaná žalobci. Městský soud výkladem ustanovení §1 odst. 1 a 4 zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům – na rozdíl od obvodního soudu, který vycházel spíše z ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. – dovodil, že citovaná ustanovení na daný případ nedopadají, a bezplatný převod garáže do vlastnictví žalobců podle zákona č. 72/1994 Sb. provést nelze. Podle §1 odst. 4 tohoto zákona lze spoluvlastnictví budovy a vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru nabýt pouze v budovách, které mají nejméně dvě jednotky (bytové či nebytové). Z toho vyplývá, že zákon nelze použít na jednotlivé garáže, které jsou samostatnými stavbami. Kromě toho je základním předpokladem uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky dle zák. č. 72/94 Sb. učinění prohlášení vlastníka budovy, které však žalovaný neposkytnul, což bylo žalobci v jejich návrhu opomenuto. Navíc žalobci žalovaného ani řádně nevyzvali k uzavření smlouvy ve lhůtě dané §24 zákona č. 42/92 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Žalobci požádali podáním ze dne 29. 3. 1993, které navazovalo na předchozí výzvu učiněnou dne 28. 7. 1992, což byl poslední den příslušné zákonné lhůty. Jak však vyplývá z dohody o převodu členských práv a povinností a z následně uzavřené nájemní smlouvy, garáž byla žalobci přenechána do nájmu až s účinností od 25. 9. 1992. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že výzvu ze dne 28. 7. 1992 nelze považovat za řádnou, neboť v době jejího podání žalobci ještě nebyli nositeli členských práv a povinností v žalovaném družstvu ohledně předmětné garáže, a nebyli ani jejími nájemci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu. Dovolatelé jsou oprávněné osoby ve smyslu §4 a §19 zákona č. 42/92 Sb., když jako řádní členové žalovaného družstva, jimiž se stali na podkladě smlouvy o výměně bytu, a to se souhlasem družstva, podali v zákonem stanovených lhůtách výzvu na převod vlastnictví ke garáži, kterou v té době fakticky užívali. Rozhodnou skutečností je faktické nájemní užívání bytu a garáže v době podání výzev. Postavení žalobců jako osob oprávněných a řádné podání výzvy nebylo ze strany žalovaného v průběhu řízení nikdy zpochybňováno. Sporná garáž se – společně se dvěma dalšími garážemi – nachází v budově postavené na pozemcích p.č. 174/3,4,5 k.ú. N. Garáže jsou odděleny vnitřní 10 cm silnou příčkou a jsou navenek uzavřené společnými obvodovými zdmi 30 cm silnými a střešní konstrukcí, což odpovídá specifikaci ust. §1 odst. 4 zák. č. 72/94 Sb. Absence prohlášení vlastníka podle ust. §54 zák. č. 72/94 Sb. nemůže být vyčítána žalobcům, kteří nemohou jednat za žalovaného. Podání ze dne 29. 3. 1993 bylo zřetelně podáno v návaznosti na včas učiněnou výzvu ze dne 28. 7. 1992, jejíž řádné podání žalovaný deklaroval následně zaslaným upřesňujícím dotazníkem. Žalobci do svých práv a povinností v žalovaném bytovém družstvu vstoupili jejich převodem uskutečněním výměny bytů, která byla družstvem schválena dne 6. 2. 1990 a od té doby jsou faktickými uživateli a nájemci jak družstevního bytu tak garáže.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen o.s.ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (srov. ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno. Dovoláním jsou uplatněny dovolací důvody, že totiž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.). Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelé je ani nevytýkají.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na správně zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, kdy soud skutkový stav posoudil podle jiného právního předpisu, než který měl správně použít nebo jestliže sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V projednávané věci spor rozhodující otázkou zůstává, zda garáž, jejíž bezplatný převod je na žalovaném bytovém družstvu vymáhán, lze zahrnout do režimu dotčených předpisů. Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech obsahuje ve své páté části úpravu transformace bytových družstev. Podle §24 tohoto zákona členové bytových družstev, kteří jsou nájemci bytů a nebytových prostor, mohou do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu a nebytovému prostoru. Pokud ovšem k takovému převodu nedošlo dle citovaného zákona, lze po nabytí účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, tento převod provést jen za splnění podmínek stanovených též tímto zákonem. Podle ustanovení §1 odst. 1 tento předpis upravuje spoluvlastnictví budovy, u něhož spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení platí, že spoluvlastnictví budovy a vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru v ní podle tohoto zákona lze nabýt pouze v budovách, které mají alespoň dva byty nebo dva samostatné nebytové prostory nebo alespoň jeden byt a jeden samostatný nebytový prostor. Budovou se pro účely tohoto zákona podle §2 písm. a/ rozumí trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory. Nebytovým prostorem se podle písmene c/ uvedeného ustanovení rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jiným účelům než k bydlení.
Odvolací soud za situace, kdy ze zákonem daných podmínek vyplývá, že spoluvlastnictví budovy a vlastnictví jednotky může vzniknout pouze v budovách, které mají nejméně dvě jednotky (bytové či nebytové) uzavřel, že „zákon nelze použít mimo jiné na jednotlivé garáže, které jsou samostatnými stavbami.“
Závěr o tom, zda jde o samostatnou stavbu je však nutno vyvodit při zohlednění všech – k tomuto posouzení – potřebných hledisek. V daném případě budova v jejímž rámci jsou orientovány tři garáže sice stojí na třech samostatných pozemcích, ale jak již naznačuje snímek archívní projektové dokumentace stavby založený ve spisu na č.l. 31, nejde o tři samostatné budovy navzájem sousedící, ale o jednu budovu se třemi garážemi, jejichž dvě vnitřní příčky neumožňují, aby v případě jakéhokoliv zásahu do některé z částí této budovy (např. při zbourání jedné nebo dvou garáží), bylo reálné počítat s další existencí zbývající garáže jako samostatné stavby. Příčky jsou totiž společné. Za této situace nezbývá, než k objasnění potřebných skutkových podkladů nutných pro právní posouzení, které bylo dovolateli napadeno, provést další dokazování zaměřené na to, zda se tři garáže nacházejí ve třech samostatných budovách (ve smyslu ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.) nebo zda jde o jednu budovu obsahující tři garáže, které jsou pouze nebytovými prostory, ač situovanými na samostatných pozemcích. V tomto směru by bylo potřebné uvážit další dokazování, např. i vyjádření stavebního úřadu nebo v případě pochybností i dokazování znalcem zaměřené k otázce, zda ze stavebně technického hlediska jde o samostatnou budovu anebo pouze o nebytový prostor, který je součástí budovy obsahující ještě další dva nebytové prostory.
Z tohoto důvodu nemohl odvolací soud považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu