ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.822.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 822/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré, o dovolání T. D., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 27.11.2001, sp. zn. 1 Co 159/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 21 C 152/95 (žalobce T. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 7.9.1995, aby bylo žalované uloženo jednak zdržet se tvrzení učiněných ohledně žalobce vůči Policii České republiky – Okresnímu úřadu vyšetřování v K. v roce 1994 a jednak písemně sdělit Okresnímu státnímu zastupitelství v K. a Policii České republiky – Okresnímu úřadu vyšetřování v K. (ke sp. zn. ČVS-OVV-642/94), že její výpovědi, učiněné 30.9.1994, 2.12.1994 a 5.4.1995 o údajném znásilnění z 25.9.1994 a o vynucování odvolání těchto výpovědí jsou nepravdivá. Žalobce také požadoval, aby se žalovaná žalobci písemně omluvila.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uváděla, že údaje uvedené v žalobě žalobce se týkají vyšetřování orgánů policie, jež bylo zahájeno ohledně jí oznámeného znásilnění z 25.9.1994. V průběhu vyšetřování se snažil jí označený pachatel J. V. s pomocí žalobce, který se vydával za policistu, přimět žalovanou za vyplacenou částku 10.000 Kč ke změně jejího sdělení učiněného na policii do protokolu.
Krajský soud v Praze rozsudkem z 9.11.1995, čj. 21 C 152/95-21, zamítl žalobu žalobce a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 17.6.1997, sp. zn. 1 Co 36/96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalobci 2.150 Kč na náhradu nákladů řízení odvolacího do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 26.4.2001, 25 Cdo 465/2001, byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 17.6..1997, sp. zn. 1 Co 36/96, zrušen a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud po doplnění dokazování k prokázání důvodů dovolání (ve smyslu ustanovení §243a odst. 2 občanského soudního řádu) dospěl k závěru, že žalobci nebylo doručeno předvolání k jednání u odvolacího soudu, které bylo nařízeno a skutečně se také konalo 17.6.1997; na doručence od tohoto předvolání není pravý podpis žalobce a žalobce se ani v době doručování uvedené písemnosti v místě doručení nezdržoval, takže mu nebyla zásilka obsahující předvolání k odvolacímu soudu řádně doručena (§46 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Přesto se jednání dne 17.6.1997 konalo a soud rozhodl bez účasti žalobce. Žalobci byla takto fakticky odňata možnost jednat před soudem a řízení tak bylo zatíženo vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 občanského soudního řádu).
V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování zejména konstatováním obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 96/96, vynesl Vrchní soud v Praze rozsudek z 27.11.2001, sp. zn. 1 Co 159/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že žalovaná je povinna se žalobci písemně omluvit za své nepravdivé obviňování žalobce, obsažené v jejím tvrzení, že se žalobce dne 27.9.1994 v dopoledních hodinách údajně dostavil spolu s J. V. do trvalého bydliště žalované, kde se prohlásil za příslušníka Policie České republiky jménem M. D., žalovanou vyzval k cestě k Okresnímu soudu v Kolíně a během této cesty předkládal žalované fotokopii její výpovědi učiněné dne 25.9.1994 na Policii ČR – Okresním úřadu vyšetřování v K. (s podtrhanými větami), a žádal ji, aby před soudem uvedla, že ve skutečnosti nebyla dne 25.9.1994 znásilněna obviněnými M. H., R. T. a L. J. a že oznámení učinila, protože byla na jmenované muže rozzlobena pro střílení paintbolovou puškou; ve výpovědi žalovaná dále uváděla, že ji žalobce po příjezdu do K. předal nejmenovanému právníkovi, který ji odvedl do jednací síně; později pak žalobce údajně sdělil žalované, že M. H. byl propuštěn ze zadržení, a žalovanou odvezl zpět domů spolu s J. V. Jinak (kromě této uvedené změny) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolacím soudem bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Každý z účastníků řízení byl shledán povinným zaplatit na náhradu nákladů řízení vzniklých státu 2.137,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Krajského soudu v Praze. Byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na obsah trestního příkazu, vydaného Okresním soudem v Kolíně dne 4.10.1996 (čj. 2 T 96/96-76), podle něhož obviněná M. S. byla uznána vinnou tím, že v K. na Okresním úřadu vyšetřování Policie ČR ve věci vedené pod čj. ČVS: OVV 642/94, kdy byla vyslýchána jako svědkyně (poškozená), při výpovědích dne 25.9., 30.9. a 12.12.1994 uvedla vědomě nepravdivé okolnosti ohledně svého údajného znásilnění, ke kterému podle její výpovědi mělo dojít 25.9.1994. V důsledku této výpovědi žalované M. S. došlo k trestnímu stíhání L.J. a M.H. pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona; trestní stíhání bylo však usneseními vyšetřovatele z 24.10.1995 a z 23.10.1995 zastaveno podle ustanovení §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť bylo prokázáno, že k uvedenému skutku nedošlo. V uvedeném trestním řízení tedy obviněná M. S. lživě obvinila jiného z trestného činu s úmyslem přivodit jeho trestní stíhání a jako svědkyně před vyšetřovatelem uvedla nepravdu o okolností, která má význam pro rozhodnutí, čímž spáchala trestné činy křivého obvinění a křivé výpovědi podle §174 odst. 1 a §175 odst. 1 trestního zákona s přihlédnutím k ustanovení §314e odst. 2 trestního řádu a za použití ustanovení §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební domu dvou roků.
Dokazováním, které provedl odvolací soud, doznala zjištění soudu prvního stupně změny, a proto dovolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, který dovodil ze zjištěného skutkového stavu, že údaji žalované, které uvedla jako svědkyně v rámci trestního řízení, nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Jestliže shora citovaným trestním příkazem byla žalovaná odsouzena pro trestný čin křivého obvinění a křivé výpovědi, je podle názoru dovolacího soudu výrazně zpochybněna věrohodnost její výpovědi v trestním řízení i ve vztahu k žalobci. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná ve své výpovědi nevycházela z přiměřenosti uváděných údajů a nebyla také v dobré víře, takže tu jejími údaji o žalobci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, způsobilému ohrozit žalobcovo právo na čest a důstojnost, jež jsou chráněny ustanoveními §11 občanského zákoníku. Bylo tedy, podle názoru odvolacího soudu třeba přiznat žalobci zadostiučinění podle ustanovení §13 občanského zákoníku. Odvolací soud proto přiznal žalobci morální zadostiučinění v podobě omluvy ze strany žalované vůči žalobci. Avšak odvolací soud neshledal opodstatněným a přiměřeným žalobní návrh žalobce, aby stejnopis uvedené omluvy ze strany žalované byl zaslán i Okresnímu státnímu zastupitelství v K. a Okresnímu úřadu vyšetřování v K.
Změnil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu, pokud šlo o uložení povinnosti zaslat žalobci písemnou omluvu, když tomuto žalobnímu návrhu nebylo soudem prvního stupně vyhověno. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; to se týkalo i zamítnutí žalobcem uplatněného zdržovacího návrhu, a to proto, že žalovanou učiněné výroky o žalobci byly vysloveny naposledy v březnu 1997 při jednání u Okresního soudu v Benešově, v řízení ve věci sp. zn. 6 C 432/96, a od té doby k opakování těchto výroků ze strany žalované již nedošlo.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl, protože měl za to, že tu v jeho rozhodnutí nešlo o řešení otázky zásadního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.1.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo odevzdáno na poště k doručení Krajskému soudu v Praze, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, i ve výroku potvrzujícím ohledně zamítnutí žalobního návrhu domáhajícího se uložení povinnosti zaslat kopii písemné omluvy vůči žalobci také Okresnímu státnímu zastupitelství v Kolíně a Policii České republiky – Okresnímu úřadu vyšetřování v K., jakož i ve výrocích o nákladech řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na to, že jeho dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; dovolatel byl i toho názoru, že je tu dovolání přípustné také proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu vzhledem k tomu, že se odvolací soud zásadně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrzující výrok je zbudován na odlišné argumentaci. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že pro splnění rozsudkem stanovené omluvy nebyla stanovena žalované žádná lhůta.
Dovolatel vyslovoval názor, že i potvrzující výrok rozsudku je svou povahou výrokem měnícím, když soud prvního stupně opřel zamítnutí žaloby o argumentaci, že žalovaná do osobnostních práv žalobce nezasáhla, zatím co odvolací soud označil počínání žalované za takový zásah, ale odůvodnil potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně nepřiměřeností žalobcových požadavků na zadostiučinění.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl, že jeho dovoláním není napaden výrok rozsudku odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí žalobcem uplatňovaného zdržovacího výroku.
Pokud šlo o výrok o uložení povinnosti k omluvě, pokládal dovolatel za nesprávný názor odvolacího soudu, že je nepřiměřený žalobní návrh, aby písemné prohlášení žalované o nepravdivosti jejích tvrzení bylo zasláno také Okresnímu státnímu zastupitelství v Kolíně a Policii České republiky – Okresnímu úřadu vyšetřování v K. Dovolatel zdůrazňoval, že tu jde o důležité odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce.
Dovolatel byl toho názoru, že odvolací soud zcela přehlédl společenskou nebezpečnost počínání žalované a jeho následky. Žalobce byl díky nepravdivým tvrzením žalované opakovaně a po dlouhou dobu vyslýchán Policíí ČR, která vnikla i do jeho domu.
Za neodpovídající ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu pokládal dovolatel i výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud v daném případě správně ve svém rozhodnutí (zejména v poučení v závěru tohoto rozhodnutí) poukazoval.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Použití upuštění od neoprávněného zásahu, jako právního prostředku ochrany osobnosti, lze se domáhat účinně jen do té doby, dokud neoprávněný zásah do práva na ochranu jeho osobnosti trvá. Požadovat s úspěchem upuštění od neoprávněného zásahu není možné v případech, v nichž by se už účinky neoprávněného zásahu neprojevovaly; zda se účinky zásahu projevují nebo neprojevují, je věcí posouzení konkrétního případu. Upuštění od neoprávněného zásahu, jenž se týká ochrany práv fyzické osoby, je tedy možné použít jen tehdy, pokud zásah dosud trvá (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 183 a str. 204).
Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku je prostředkem ochrany osobnosti se satisfakční povahou. Zadostiučinění lze přiznat jen k návrhu postižené fyzické osoby. Jaké zadostiučinění se bude jevit přiměřeným, bude záviset na posouzení soudu; soud není vázán při jeho určení návrhem uplatněným v žalobě (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 186). Nepochybnou formou přiměřeného zadostiučinění je omluva; nejčastěji ve věcech ochrany osobnosti se navrhuje prohlášení subjektu neoprávněného zásahu, který se týká výroku vůči osobnosti žalobce (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 209).
Z uvedených uveřejněných právních závěrů, které zaujal Nejvyšší soud již dříve k výkladu ustanovení §13 občanského zákoníku, jež pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, je rozhodnutím odchylujícím se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. Ús 181/95).
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu