ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.828.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 828/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Města B., Městské části B. – V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. R. a 2) M. R., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 87/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.11.2001, č. j. 19 Co 284/2000-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 21.3.1996 u Městského soudu v Brně domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený žalobci předat, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že původním nájemcem předmětného bytu byl Ing. V. T., jemuž byl byt přidělen referátem Posádkové správy B. jako byt služební. Povahu služebního bytu však pozbyl, neboť původní nájemce předmětného bytu přestal pro vojenskou správu pracovat a dne 1.4.1995 se z bytu trvale odstěhoval. Žalovaný užívá předmětný byt bez souhlasu pronajímatele neoprávněně, mezi ním a pronajímatelem nebyla řádně uzavřena dohoda o užívání bytu ani nájemní smlouva. Dopisem ze dne 14.12.1995 byl žalovaný vyzván, aby do 31.1.1996 byt vyklidil a předal, do dnešního dne však tak neučinil.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.2.1998, č.j. 42 C 87/96-39 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaný žil s manžely T. ve společné domácnosti a jejich soužití naplňovalo znaky společné domácnosti podle §115 o.z. Uzavřel, žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu podle §708 o.z. ve spojení s §706 odst. 1 o.z.
K odvolaní žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20.4.1999, č.j. 20 Co 337/98-65, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností ohledně tvrzeného přechodu nájmu. Uložil soudu prvního stupně posoudit, zda žalovaný do 31.12.1992 vedl společnou domácnost s Ing. V. T. a od 1.1.1993 s manžely T. po dobu tří let. Zdůraznil, že pokud by soud prvního stupně zjistil, že nájemní právo manželů T. k bytu je zachováno, platí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, kdy za trvání nájemního poměru je k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce aktivně legitimován jen nájemce, nikoli pronajímatel.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7.10.1999, č.j. 42 C 87/96-103, rozhodl o připuštění dalšího účastníka do řízení na straně žalobce, a to manželky žalobce. Rozsudkem ze dne 23.2.2000, č.j. 42 C 87/96-119 pak žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je správcem nemovitosti, blíže popsané v rozsudku soudu prvního stupně, v níž se předmětný byt nachází. Původními nájemci předmětného bytu byli manželé T., kteří se z něj trvale odstěhovali ke dni 1.4.1995. Vzal za prokázané, že Ing. T. bydlel se žalovaným od jara 1992 až do poloviny roku 1994, i když na přelomu let 1992 a 1993 byl převelen do S., kde bydlel na ubytovně. Dospěl k závěru, že pro přechod nájmu bytu nebyla splněna podmínka ustanovení §706 odst.1 věta druhá o.z. v souladu s ustanovením §708 o.z s tím, že nebylo prokázáno společné soužití po dobu tří let ve společné domácnosti. Uzavřel, že manželé T. vedli se žalobcem společnou domácnost, avšak pouze po dobu dva a půl roku. Lhůtu k vyklizení předmětného bytu stanovil na dobu 3 měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných poté Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.11.2001, č. j. 19 Co 284/2000-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a nepodařilo se jim prokázat vedení společné domácnosti po dobu tří let. Uzavřel, že nedošlo k přechodu nájmu na prvního žalovaného v návaznosti na ustanovení §706 odst. 1 o.z., §708 o.z. a §115 o.z. Odvolací soud vyslovil právní závěr, že aktivní legitimace žalobce ( kterou nelze zaměňovat s podmínkami řízení ) je v době rozhodování odvolacího soudu již dána, neboť manželé T. ode dne 5.6.2001 již nejsou nájemci předmětného bytu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. a existenci vad podle ustanovení §237 o.s.ř. Namítali, že na straně žalobce nebyla splněna podmínka způsobilosti být účastníkem řízení. Podle dovolatelů nájemci předmětného bytu byli manželé T. a jejich nájemní vztah k tomuto bytu skončil dne 30.9.2001. Dále poukazovali na skutečnost, že od roku 1991 bydleli v předmětném bytě se souhlasem nájemců, a to po dobu tří let před jejich odstěhováním a jednalo se o vedení společné domácnosti. Dovolatelé dozovali oprávněnost užívání předmětného bytu ve smyslu ustanovení §688 o.z. Odkazovali na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99 a ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96 s tím, že aktivní legitimace k podání návrhu na vyklizení osoby v bytě svědčí pouze nájemci a nikoliv pronajímateli. Vytýkali odvolacímu soudu nesprávné hodnocení okamžiku zániku nájemního práva (manželů T.) k předmětnému bytu, neboť jejich nájem bytu skončil až uplynutím výpovědní lhůty. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zastavení řízení a odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o zásadní přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů dovolatelé tvrdili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. V tomto směru namítali (jak shora uvedeno) nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby v této věci, nesouhlasili v tomto směru se závěry odvolacího soudu nesoucími se k posouzením doby okamžiku zániku nájemního práva manželů T. k předmětnému bytu, ač v dovolání sami vycházejí z toho, že k tomu došlo dnem 30.9.2001. Podle dovolatelů však odstranění takové vady řízení není možné až v odvolacím řízení. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a výše uvedeným důvodům dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Existence takové vady (důvod zmatečnosti) nese sama o sobě za následek existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby vzniká narozením a zaniká smrtí ( §7 o.z.). Každý přitom může před soudem jednat jako účastník samostatně (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§20 o.s.ř.). Z uvedeného je zřejmé, že pojem účastníka, potažmo účastenství v řízení, je institutem procesního práva (srov. k tomu důsledky plynoucí příkladmo z nedostatku této procesní způsobilosti jak jsou uvedeny v ustanoveních §107 odst. 1 až 3 o.s.ř., §109 odst. 1 písm. a) o.s.ř., §109 odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Rovněž okruh účastníků je vymezen procesně. To plyne vcelku srozumitelně z ustanovení §90 o.s.ř. a násl. o.s.ř.
Proti tomu okolnost, že účastník (ve shora vymezeném pojetí), který tvrdí existenci určitého nároku podle hmotného práva, podle výsledků dokazování (§120 a násl. o.s.ř.) a jejich hodnocení soudem (§132 a násl. o.s.ř.) neunese důkazní břemeno (ve věcech sporných - a o takový případ v posuzovaném případě jde) o tom, že jsou zde dány okolnosti, s nimiž hmotné právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práva, neznamená ztrátu způsobilosti takového subjektu být účastníkem řízení. Zmíněná okolnost se projeví v meritorním rozhodnutí soudu, tedy v tom, že žalobě takového účastníka tvrdícího skutečnosti odůvodňující přiznání nároků podle hmotného práva, nebude jeho nárok přiznán, nýbrž jeho žaloba bude zčásti či zcela zamítnuta. Pro soud je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o.s.ř.). Toto ustanovení platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.).
Dovolatelům nelze přisvědčit, že by okolnosti uplatněné jimi v dovolání, totiž kvalifikace žalobce jako osoby oprávněné k podání žaloby na vyklizení, nesly účinky nedostatku způsobilosti takového žalobce být vůbec účastníkem řízení. Žalobce je totiž účastníkem řízení ve smyslu shora uvedených ustanovení bez ohledu na to, zda a nakolik správně (hodnoceno z pozice hmotného práva) soudy obou stupňů jeho nároky posoudily. Z dovolacích tvrzení žalovaných přitom nevyplývá žádný závěr o existenci absence těch předpokladů (srov. §19 o.s.ř., §20 o.s.ř.), s nimiž procesní právo postavení žalobce jako účastníka řízení spojuje.
Odvolací soud přitom neopomenul (v rámci hodnocení této námitky uplatněné žalovanými již v odvolacím řízení) ani okolnost, kterou vyšla najevo v odvolacím řízení. V jeho průběhu předložil žalobce neověřenou kopii rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. května 2001, č.j. 32 C 133/2000-21, opatřenou doložkou, podle níž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 6. 2001. Z obsahu výroku kopie tohoto rozsudku, jejíž správnost a pravost účastníci učinili nesporným, vyplývá, že v řízení zahájeném k žalobě Města B. proti žalovaným manželům V. T. a E. T., byl výrok, jímž soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu I. kategorie č. 14 v pátém podlaží domu č. 7 na ulici V. v B., sestávajícího ze dvou pokojů s kuchyňským koutem a příslušenstvím, kterou dal žalobce žalovaným 21. 7. 2000. Nájemní vztah měl skončit uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku. Těmto zjištěním odvolacího soudu (jež jinak nejsou předmětem dovolacího přezkumu) pak odpovídá správné právní posouzení zaujaté odvolacím soudem, podle něhož jednak nelze směšovat aktivní legitimaci žalobce s podmínkami řízení, jednak v době jeho rozhodování manželé T. nebyli již nájemci předmětného bytu. Lze připustit, že poněkud nepřiléhavě je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rozhodné datum uváděno shodně jako datum právní moci citovaného rozsudku soudu prvního stupně, ač k zániku práva nájmu manželů T. došlo teprve uplynutím 3 měsíců počítaných od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, tedy dnem 30.9.2001. Tato okolnost však ve smyslu ustanovení §212 odst. 2 o.s.ř. za použití §243c o.s.ř. zůstává bez vlivu pro výsledek dovolacího řízení, ježto sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.
Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelů na jimi uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/999 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96 je nepřípadný, neboť se vztahuje k jiné skutkové a právní situaci, než která byla předmětem řešení tohoto sporu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu