ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.911.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 911/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. K., 2/ T. P., 3/ J. K., 4/ A. K., jako právním nástupcům původního žalovaného RSDr. Z. K., a 5/ PhDr. E. K., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 8 C 1281/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.4.2001, čj. 19 Co 242/2000-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal rozhodnutí, že na něj přechází vlastnické právo žalovaných Dr. Z. K. a V. K. k domu čp. 187, pozemku č. 13 - zastavěná plocha, a pozemku č. 1600/5 - zahrada vše v katastrálním území C., podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Ústí nad Orlicí nejdříve rozsudkem ze dne 11.1.1994, čj. 8 C 1281/92-27, žalobu v celém rozsahu zamítl proto, že se domníval, že na uvedené nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 18.8.1994, čj. 13 Co 414/94-39, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když dospěl k opačnému závěru, tj. že uplatněný nárok se řídí zákonem o půdě. Odvolací soud zrušil i další rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.7.1998, kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno s odůvodněním, že nemovitosti získali žalovaní za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán vůči žalované PhDr. E. K. a dědicům po Dr. Z. K., který v mezidobí zemřel. Odvolací soud odůvodnil své zrušující usnesení tím, že je nejprve třeba vyjasnit, kdo je současným vlastníkem nemovitostí, a vyslovil i názor, že je třeba se zabývat tím, proti komu byl nárok řádně a včas uplatněn.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.2.2000, čj. 8 C 1281/92-222, rozhodl, že na žalobce přechází vlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, náležející žalovaným 1/ až 5/, jako dědicům po zemřelém RSDr. Z. K. Ve vztahu k druhé polovině, náležející žalované PhDr. E. K., žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok žalobce k této polovině zanikl prekluzí. K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10.4.2001, čj. 19 Co 242/2000-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož ve vztahu k páté žalované došlo k prekluzi práva žalobce. Vyšel ze zjištění, že žaloba byla podána dne 26.8.1992 proti RSDr. Z. a V. K., přičemž do řízení následně, po připuštění záměny, vstoupila namísto V. K. pátá žalovaná PhDr. E. K. Odvolací soud pak v souladu se závěry soudu prvého stupně zdůraznil, že hmotněprávní účinky zahájení řízení vůči nové, tj.páté, žalované nastaly dnem, kdy soudu došel návrh žalobce na provedení záměny účastníků, tj. 11.4.1994. Běh promlčecích a prekluzivních lhůt vůči páté žalované se stavěl tímto dnem, nikoli dnem, kdy bylo řízení zahájeno s původním okruhem účastníků. Pátá žalovaná PhDr. E. K. byla spoluvlastnicí předmětných nemovitostí od roku 1984, proto bylo možno ji žalovat již v době zahájení řízení, tj. v roce 1992. Protože však záměna žalovaných byla žalobcem navržena až 11.4.1994, hmotněprávní účinky zahájení řízení i z hlediska prekluzivních lhůt vůči páté žalované se tak posunuly až k tomuto dni, kdy již zcela marně uplynula prekluzivní lhůta k uplatnění nároku podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho závěrech, spočívajících v tom, že na prvního až třetího žalovaného přešlo vlastnické právo k nemovitostem, které jejich právní předchůdce získal za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, přičemž naplnění skutkové podstaty citovaného ustanovení se vztahuje i na zastavěný pozemek č. 13 a přilehlou zahradu č. 1600/5.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, v němž dovodil přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, (případně z ustanovení §237 odst 1 písm. c) OSŘ, zřejmě ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když se jedná o právní problém dosud neřešený v judikatuře, tj. otázku prekluze nároku podle §8 odst. 1 zákona o půdě, stane-li se vlastníkem dotčených nemovitostí osoba, která je nenabyla od státu nebo jiné právnické osoby. Podle jeho mínění soudy obou stupňů mylně ztotožnily vymezení povinné osoby v ustanovení §5 zákona o půdě s vymezením povinné osoby podle ustanovení §8 odst. 1 tohoto zákona; z ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě totiž nevyplývá, že by žaloba musela být podána vůči té osobě, která je vlastníkem nemovitosti v době podání žaloby, či v době účinnosti zákona o půdě. V daném případě uplatnil žalobce restituční nárok řádně a včas, když žaloba ze dne 26.8.1992 směřovala proti Z. a V. K., ovšem rozsudek mohl být vydán až vůči právní nástupkyni V. K., resp. nové majitelce ideální jedné poloviny nemovitostí. Jiný výklad nepovažuje za přijatelný, neboť uplatnění nároku oprávněné osoby by mohlo být zmařeno vhodně načasovaným převodem vlastnictví; fyzické osoby uvedené v §8 odst. 1 zákona o půdě neoznačuje totiž tento zákon za povinné osoby ve smyslu §5 odst. 1 tohoto zákona, takže pro tyto osoby neplatí zákaz převodu vlastnictví na jiné osoby stanovený §5 odst. 3 zákona o půdě. Kromě toho by mohlo být uplatnění práv oprávněné osoby zmařeno i přechodem vlastnictví úmrtím fyzické osoby, o které se žalobce včas nedozvěděl, a označil v žalobě osobu zemřelou, která již v době podání žaloby vlastníkem nebyla. Navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, který v dřívějším rozsudku rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil. Dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, jež vždy zakládají přípustnost dovolání. Dovolání proto projednal v rámci uplatněných dovolacích důvodů, které svým obsahovým vymezením naplňují ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ (§242 odst. 3 OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud řešil otázku prekluze nároku žalobce v souladu s běžnou judikaturou a řádně své rozhodnutí odůvodnil, takže dovolací soud na jeho odůvodnění odkazuje. S ohledem na argumenty uvedené dovolatelem dodává, že z rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by právní vztahy účastníků včetně postavení žalovaných posuzoval podle §5 zákona o půdě, ale zcela jasně je posoudil podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Ve věcech nároků uplatněných podle tohoto ustanovení je ve věci pasivně legitimován vlastník, protože návrh směřuje k přechodu existujícího vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Jestliže je žalována osoba, která není vlastníkem, musel by být návrh vůči ní zamítnut. Na řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě se vztahují v plném rozsahu ustanovení občanského práva hmotného i procesního, pokud v něm není stanoveno jinak (§1 odst. 3 zákona o půdě). To se týká i uplatnění nároku vůči konkrétní osobě – dnem uplatnění nároku je den, kdy projev vůle, směřující proti konkrétní osobě, došel soudu.
Další argumenty dovolatele, týkající se možných účelových převodů vlastnictví osob pasivně legitimovaných, případně úmrtí takové osoby těsně před podáním žaloby, resp. vypršením prekluzivní lhůty, nejsou v dané věci případné, protože o takový případ nešlo. Žalovaná PhDr.E. K. je dle spisu vlasnicí poloviny předmětných nemovitostí od roku 1983.
Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání bylo proto podle §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalované PhDr. E. K., která měla v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně senátu