ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.95.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 95/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání Ing. M. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20.9.2001, sp. zn. 1 Co 95/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 31/2000 (žalobce Ing. M. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, a žalovanému A. L., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 7.4.2000, aby žalovanému státu – Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo uveřejnit do 3 dnů od právní moci rozsudku omluvu s textem: „Omlouváme se, že vyšetřovatel okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v K. ve své žádosti o vydání návrhu ke vzetí obviněného do vazby dne 30.6.1999, ČVS: OUV – 161/99, bez dostatečného prověření použil nepravdivou informaci, kterou pod smyšleným jménem „P.“ poskytl tomuto úřadu telefonicky dne 30.6.1999 A. L., narozený 28.3.1959, že M. P. z C. má již asi týden vízum do USA pro sebe a pro celou svou rodinu a že chce vycestovat z republiky i s celou rodinou.“ Žalobce se také domáhal, aby i žalovanému A. L. bylo uloženo uveřejnit do 3 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „Omlouvám, se, že jsem telefonicky dne 30.l6.1999 okolo 10 hodiny sdělil zástupci ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v K. pod smyšleným jménem „P.“, že Ing. P., kterého úřad vyšetřovatele stíhá, má již asi týden vízum do USA pro celou rodinu a že chce vycestovat z republiky s celou rodinou. Tato informace byla nepravdivá.“
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo vnitra ČR zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem požadovaná omluva nepřichází v úvahu, neboť postup vyšetřovatele, za nějž je omluva požadována, byl plněním zákonné úřední povinnosti a vycházel z názoru, opřeného o správné skutkové zjištění; proto vyšetřovatel neporušil žádné ustanovení zákona a nedošlo tu k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti.
Žalovaný A. L. navrhl rovněž zamítnutí žaloby s tím, že policii neposkytl žádné údaje, které by se mohly dotknout občanské cti žalobce. To, co policii sdělil, byly informace rozdílné od těch, které jsou v úředním záznamu Policie ČR z 30.6.1999; uvedl totiž jen to, že z tisku ví, že žalobce je trestně stíhán a že je mu známo, že žalobce zažádal o vízum do USA a že by tuto skutečnost měly znát orgány činné v trestním řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 14.2.2001, čj. 19 C 31/2000-49, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému státu – Ministerstvu vnitra ČR na náhradu nákladů řízení 130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalovanému A. L. na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že dne 28.6.1999 bylo žalobci vzneseno obvinění pro trestný čin, za jehož spáchání mu hrozil trest odnětí svobody v trvání dvou až osm roků. Na základě anonymního telefonátu z 30.6.1999, jehož původcem byl žalovaný A. L., provedl vyšetřovatel šetření ke zjištění toho, zda žalobce má možnost vycestovat mimo území ČR do USA. Všechny úkony vyšetřovatele byly prováděny v mezích zákona, jak bylo v soudním řízení prokázáno. Nešlo tedy o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ze strany Policie ČR. Soud nepokládal za podstatnou okolnost, zda si žalobce o vízum k cestě do USA teprve zažádal, či zda toto vízum již získal. Uváděný zásah ze strany Policie ČR nebyl, podle názoru soudu prvního stupně, způsobilý narušit nebo ohrozit osobnostní právo žalobce na ochranu jeho cti. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že informace poskytnutá žalovaným A. L. orgánům činným v trestním řízení byla pouze impulsem k jejich dalšímu konání v mezích zákona. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně zamítl žalobu proti oběma žalovaným, když tu nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce podle ustanovení §13 občanského zákoníku. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 20.9.2001, sp. zn. 1 Co 95/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce a žalovaný stát nemají vůči sobě právo na jejich náhradu. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému A. L. na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.173,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožňuje se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný A. L. je autorem anonymního telefonátu z 30.6.1999 o vízu žalobce pro cestu žalobce do USA, adresovaného Policii ČR – Okresnímu úřadu vyšetřování v K., který už před tím (tj. 23.6.1999) sdělil žalobci obvinění z trestné činnosti poškozování spotřebitele. Pokud žalobce v obsahu tohoto anonymního sdělení, jak bylo zaznamenáno v úředním záznamu o tomto sdělení, spatřuje zásah do svých osobnostních práv, byl odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) toho mínění, že tímto oznámením ze strany žádného z obou žalovaných nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Ze strany složek Policie ČR bylo třeba mít na zřeteli, že bylo jejich povinností zabývat se posuzováním všech okolností, týkajícího se důvodnosti případného uvalení vazby na žalobce podle ustanovení §67 trestního řádu. Vyšetřovatel učinil proto podnět k podání návrhu na uvalení vazby, vlastní návrh na vazbu byl podán Okresním státním zastupitelstvím v K. a o věci rozhodoval soud, přičemž (jak vyplývá z usnesení soudu o vazbě) nebylo oznámení A. L. důvodem pro vydání rozhodnutí. Celý postup byl tedy výkonem povinností vyplývajících z ustanovení trestního řádu. Ani ze strany žalovaného A. L. nešlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť oznámení bylo učiněno v rámci výkonu jeho práva podávat stížnosti, oznámení či podněty podle ustanovení §1 vyhlášky č. 150/1958 Úředního listu. Nebyla tu dovozena ani neopodstatněnost podnětu tohoto žalovaného a bezdůvodnost jeho oznámení, jestliže reálným podkladem pro jeho tvrzení byla okolnost, že žalobce skutečně měl vízum pro cestu do USA. Bylo pak věcí orgánů oprávněných zabývat se touto věcí a zjišťovat opodstatněnost oznámení ze strany A. L. co do pravdivosti tohoto oznámení. Proto soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že tu nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaných podle ustanovení §13 občanského zákoníku; správné rozhodnutí soudu prvního stupně proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, včetně správného výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť měl za to, že toto posouzení tu náleží podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) jen dovolacímu soudu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16.10.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Plzni dne 13.12.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že bylo důležité zjistit přesné znění oznámení, které tu bylo Policii ČR sděleno žalovaným A. L.; v tomto případě totiž uvedený oznamovatel sdělil, že žalobce „má vízum jeden týden a že chce z České republiky vycestovat s celou rodinou“; v řízení u soudů obou stupňů bylo však znění tohoto oznámení bagatelizováno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poukazoval ve svém rozhodnutí na vyhlášku č. 150/1958 Úředního listu, o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, vyslovoval dovolatel názor, že by judikátem Nejvyššího soudu měl být vyjádřen vztah ustanovení této vyhlášky k ustanovením občanského zákoníku i k ustanovením ústavněprávních předpisů, zejména Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, protože v citované vládní vyhlášce jde o právní normu archaickou, z níž nelze dovodit, že by v podaném oznámení či stížnosti nebylo možné se dopustit neoprávněného zásahu do osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11 občanského zákoníku.
Nelze souhlasit ze strany dovolatele s názorem odvolacího soudu, že je tu rozhodné, zda žalovaný A. L. byl či nebyl přesvědčen o opodstatněnosti svých tvrzení, obsažených v jeho oznámení z 30.6.1999.
Dovolatel vyslovoval také názor, že nelze pokládat za správný závěr odvolacího soudu, že by opatření nebo rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce mohlo obsahovat nepravdivé údaje, které se dotýkají cti nebo osobnostních práv osoby, která je takovým rozhodnutím, opatřením či podnětem dotčena.
Dovolatel vyslovoval také své přesvědčení, že otázky, na které ve svém dovolání poukazuje, jsou otázkami Nejvyšším soudem dosud neřešenými, takže je tu dána přípustnost jeho dovolání.
Přípustnost dovolání dovolatele, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě dovolací soud neshledal, že by právní otázky, na které dovolatel poukazoval ve svém dovolání, byly takovými otázkami, jež by byly odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a dovolatel také ani na žádný takový případ rozdílností nepoukazoval.
Šlo tedy o to, zda tu v daném případě se jedná o právní otázku (právní otázky), jež by ze strany Nejvyššího soudu ještě nebyly řešeny anebo zda v rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo dovolání dovolatele podáno, byla sporná otázka (sporné otázky) řešena v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud i v tomto případě vycházel z toho, že otázka výkladu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku v souvislosti s podáváním upozornění a podnětů fyzických i právnických osob vůči orgánům oprávněným věc řešit, se Nejvyšší soud již zabýval, a to ve svých právních závěrech již soudům i veřejnosti sdělených; z těchto publikovaných právních závěrů pak dovolací soud vychází i při rozhodování o dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu vydanému v této právní věci.
„Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit“ (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174 a obdobně i na str. 198).
„Neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání a jestliže zásah nevybočil z rámce daného platnými předpisy“ (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 196).
„Nelze připustit opodstatněnost žaloby na ochranu osobnosti pro obsah vydaného rozhodnutí (odůvodnění rozhodnutí) proti orgánu, který je povolán takové rozhodnutí učinit. Nápravě tu slouží opravné prostředky proti rozhodnutí“ (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 197).
Z těchto právních závěrů, která pokládá dovolací soud za nadále použitelné a správné, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, o otázky, které by nebylyl dosud dovolacím soudem (tj. Nejvyšším soudem) vyřešeny, nebo že by šlo o otázku, kterou by řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 (a §243c odst. 2) a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání, jež tu nebylo přípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu