ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.954.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 954/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání H. T., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 29.6.2000, sp.zn. 1 Co 59/94, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 3 C 579/92 (žalobkyně L. Č., zastoupené advokátem, proti žalované H. T., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
III. Věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k rozhodnutí ve smyslu zrušovacího výroku, obsaženého v prvním odstavci rozsudku Krajského soudu v Praze z 29.6.2000, sp.zn. 15 Co 59/94.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 20.8.1992, aby žalované bylo uloženo vydat jí jednu ideální polovinu stavebního pozemku parc. č. 137 a jednu ideální polovinu domu čp. 128/I v R. Zároveň se domáhala, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny uvedených nemovitostí. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně rodičům žalobkyně O. a J. T., později přešly na stát a byly v držení Bytového podniku v R. Dětmi uvedených původních vlastníků nemovitostí byly žalobkyně a její bratr J. T. Oba uplatnili nárok na vydání uváděných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.; J. T. však dne 4.4.1992 zemřel. V soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 4 C 658/91 bylo rozhodnuto, že Bytový podnik v R. je povinen uzavřít s J. T. dohodu o vydání týchž nemovitostí; rozsudek nabyl právní moci 31.7.1992. J. T. zemřel a v řízení o dědictví po něm (vedeném u bývalého Státního notářství v Rakovníku pod sp.zn. D 494/92) připadly uváděné nemovitosti žalované jako dceři uváděného zůstavitele na základě dohody dědiců o vypořádání dědictví. Žalobkyně, uplatňující svůj nárok na polovinu těchto nemovitostí jako další oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., vyzvala žalovanou o vydání svého podílu na nemovitostech, ale bezvýsledně.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, žalobkyní požadované, získala děděním a nikoli na základě restituce.
Soud prvního stupně vyslechl žalobkyni i žalovanou jako účastnice řízení, vyslechl svědkyně L. C. a PhDr. V. L. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 20.10.1993, čj. 3 C 579/92-33, byl zamítnut žalobní návrh, aby žalované bylo uloženo vydat žalobkyni jednu ideální polovinu stavebního pozemku parc. č. 137 a jednu ideální polovinu domu čp. 128/1 v katastrálním území R. a aby žalobkyně byla určena vlastnicí jedné ideální poloviny domu čp. 128/I se stavební parcelou č. 137 v katastrálním území R. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 500,- Kč do pokladny Okresního soudu v Rakovníku do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že při svém rozhodování vycházel tento soud z pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení o dědictví po zemřelém J. T., v němž získala žalovaná po svém zemřelém otci „nárok na uzavření dohody s Okresním bytovým podnikem v R. ohledně domu čp. 128/I a stavební parcely č. 137 v katastrálním území R.“. Soud prvního stupně kladl důraz na to, že nemovitosti takto získala žalovaná jako dědička po J. T. a nikoli na základě svých restitučních nároků. Soud prvního stupně nesdílel názor žalobkyně, že o jejím nároku na vydání nemovitostí dosud soud v řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 4 C 658/91 nerozhodl; soud prvního stupně zdůrazňoval, že spor v právní věci sp.zn. 4 C 658/91 je pravomocně uzavřen. Soud prvního stupně žalobu žalobkyně L. Č. proti žalované H. T. v právní věci sp.zn. 3 C 579/92 zamítl a o nákladech řízení rozhodl s použitím ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku rozhodl podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 29.6.2000, sp.zn. 15 Co 59/94. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změněn tak, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni jednu ideální polovinu stavební parcely č. 137 a jednu ideální polovinu domu čp. 128/I v katastrálním území R. do 3 dnů od právní moci rozsudku; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve výroku o soudním poplatku a v tomto rozsahu byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nejprve poukazoval na to, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 27.2.1992, čj. 4 C 658/91-11, bylo uloženo Okresnímu bytovému podniku, s.p., v R. uzavřít se žalobcem J. T. dohodu o vydání domu čp. 128/I se stavebním pozemkem parc. č. 137 v R. J. T. však před nabytím právní moci tohoto rozsudku dne 4.4.1992 zemřel a jeho dědici se staly jeho manželka A. T. a dcery L. C. a H. T.; A. T. a L. C. postoupily svůj dědický podíl po J. T. , H. T. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že H. T. se stala oprávněnou osobou k převzetí uvedených vydávaných nemovitostí.
Dále odvolací soud poukazoval na to, že J. T. podal u soudu včas žalobu o vydání věcí, ale také na to, že i žalobkyně podala včas (podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) u soudu žalobu o vydání nemovitostí proti Okresnímu bytovému podniku v R. Žalobkyně také v jednoroční lhůtě podala žalobu i proti žalované H. T. Podle názoru odvolacího soudu byly tedy splněny všechny předpoklady k žalobkyní požadovanému vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně byla opomenuta při vydávání nemovitostí po J. T., třebaže byla další oprávněnou osobou. K přechodu práv a povinností J. T. na žalovanou došlo jeho smrtí, tedy dnem 4.4.1992; právní nástupci J. T. postoupili dne 23.7.1992 své dědické podíly na jednu z dědiček H. T. s tím, že ona je oprávněna k převzetí vydávaných nemovitostí.
Za těchto okolností odvolací soud shledal žalobu žalobkyně důvodnou, pokud se žalobkyně domáhala vydání poloviny mezi účastnicemi řízení sporných nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Změnil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu a žalobě žalobkyně v tomto žalobním návrhu vyhověl. Pokud se však žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí, uvedených v její žalobě, pak byl odvolací soud toho názoru, že domáhá-li se žalobkyně vydání nemovitostí, nemůže se současně domáhat určení, že je vlastnicí těchto nemovitostí a nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Pokud šlo o tento žalobní návrh, odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanovením §224 odst. 2 a ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud zrušil podle ustanovení §221 odost. 1 písm. c/ občanského soudního řádu pouze výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku s tím, že tento výrok nebyl řádně zdůvodněn, zejména v tom smyslu, zda je poplatek vyměřen z jednoho či ze dvou uplatněných nároků.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 29.8.2000 a dovolání ze strany žalované bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Rakovníku dne 18.9.2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že její dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukazovala zejména to, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 27.2.1992, sp.zn. 4 C 658/91, který nabyl právní moci 20.5.1992, bylo uloženo Okresnímu bytovému podniku R., aby do 3 dnů uzavřel s J. T. dohodu o vydání domu čp. 128/I v R. (s pozemkem parc. č. 137); odvolání žalobkyně L. Č. bylo zamítnuto a řízení o jejím dovolání bylo zastaveno Vrchním soudem v Praze usnesením sp.zn. 3 Cdo 98/92. Návrh na obnovu řízení, podaný L. Č., byl zamítnut Okresním soudem v Rakovníku dne 23.4.1993 pod sp.zn. 5 C 25/93.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že v řízení o dědictví po J. T., který zemřel 4.4.1992, bylo vydáno rozhodnutí bývalého Státního notářství v Rakovníku, sp.zn. D 494/92. Podle tohoto rozhodnutí zdědila H. T. (na základě dohody o vypořádání dědictví, uzavřené mezi ní, její matkou a její sestrou) nárok na uzavření dohody a na následné vydání domu čp. 128/I a pozemku parc. č. 137 v R. Na základě tohoto dědického rozhodnutí uzavřel pak Okresní bytový podnik v R. s H. T. dne 27.7.1992 dohodu o vydání uvedených nemovitostí a dne 17.8.1992 byly tyto nemovitosti H. T. vydány.
Dovolatelka poukazovala i na to, že žalobkyně podala dne 20.8.1992 proti ní žalobu u Okresního soudu v Rakovníku, která byla u tohoto soudu projednána pod sp.zn. 3 C 579/92 a byla rozsudkem soudu zamítnuta dne 20.10.1993. Žalobkyně také podala u Okresního soudu v Rakovníku proti žalované H. T. žalobu o vydání domu a pozemku, kterou projednal Okresní soud v Rakovníku pod sp.zn. 6 C 15/94 a žalobu zamítl, protože se tu nejedná o případ uvedený v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., s odůvodněním, že žalovaná nezískala nemovitost žádným ze způsobů uvedených v tomto zákoně, nýbrž na základě dědického rozhodnutí; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 731/99.
Podle názoru dovolatelky byla žaloba žalobkyně proti ní, podaná u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 5 C 579/92, podána po uplynutí lhůty stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když byla podána 19.8.1992, třebaže měla být podána do 1.4.1992.
Dovolatelka vyslovovala také názor, že zásadním problémem v této právní věci je posoudit, zda žalovaná nabyla věci, uvedené v žalobě žalobkyně restitucí anebo dědictvím. V této otázce však zaujal právní názor soud již ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 6 C 15/94; dospěl k závěru, že v tomto případě žalovaná získala vlastnické právo na základě dědického rozhodnutí jako dědička ze zákona po svém otci; téhož názoru byl v odvolacím řízení i Krajský soud v Praze, vyjádřeném v rozsudku ze 14.3.2000, sp.zn. 28 Co 731/99. Toto pravomocné rozhodnutí mělo soud vést, podle názoru dovolatelky, k zastavení řízení v posléze projednávané právní věci, sp.zn. 3 C 579/92 Okresního soudu v Rakovníku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Ve svém dovolání dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž její dovolání směřuje, vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
K výkladu tohoto ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí uvedeném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: „Vada nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (později 3) písm. a/ až d/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Musí jít o zjištění právně významné“.
Dovolací soud z těchto právních závěrů vychází i v daném případě. Při posouzení obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 3 C 579/92, i s přihlédnutím k obsahu dovolání dovolatelky nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze, sp.zn. 15 Co 59/64) vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když nelze shledat, že by odvolací soud vzal při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Výtky dovolatele mají povahu výhrad proti hodnocení provedených důkazů soudem, které ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu soudům nepochybně náleží a případné nedostatky při hodnocení důkazů nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod.
Dovolatelka uplatňovala ve svém dovolání také dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (viz zejména str. 114-115 /248-249/), že u nároku na vydání věci podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. jde o právní institut restituce veškerých práv původního vlastníka. Adekvátním prostředkem k uplatnění takto zákonem vyjádřeného nároku je žaloba o vydání věci. Nelze ovšem vyloučit možnost uplatnění žaloby o uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci; pravomocný rozsudek soudu, jímž je uvedené žalobě vyhověno, nahrazuje projev povinné osoby směřující k uzavření dohody o vydání věci v navrženém znění (ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2000 Sb. je vyloženo, že ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je postaveno na předpokladu platnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi povinnou osobou a osobou oprávněnou podle ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona.
Podle znění dohody o vydání domu čp. 128 se stavební parcelou č. 137 v Rakovníku, uzavřené dne 27.7.1992 mezi Okresním bytovým podnikem, s.p. R. a H. T. (registrované bývalým Státním notářstvím v Rakovníku dne 13.8.1992 pod sp.zn. REH 309/92), byly tedy uvedené nemovitosti vydány žalované H. T. Teprve touto dohodou došlo k vydání věcí; předchozí rozsudek soudu ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitých věcí tu pouze nahrazoval případný nedostatek projevu povinné osoby směřující k uzavření dohody o vydání věci ve smyslu ustanovení §160 odst. 3 občanského soudního řádu.
Jestliže tedy odvolací soud ve svém rozsudku shledal důvodnou žalobu žalobkyně uplatněnou proti žalované, nelze mu vytýkat pochybení v tom smyslu, že by tato žaloba byla chybně podána proti někomu, kdo není osobou, jíž byla věc vydána (srov. §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.).
Nelze tu také mít důvodné pochybnosti o platnosti dohody o vydání věcí z 27.7.1992, uzavřené mezi Okresním bytovým podnikem Rakovník, jako vydávajícím, a H. T., jako osobou, které se věc vydává. Touto dohodou byla totiž realizována povinnost, uložená vydávajícímu státnímu podniku pravomocným soudním rozhodnutím vůči osobě, jejíž právní nástupkyní žalovaná byla.
Žaloba žalobkyně proti žalované byla podána u soudu 20.8.1992, a to poté, když věci z nichž ideální podíly žalobkyně žalobou vymáhá proti žalované, byly žalované vydány dohodou o jejich vydání z 27.7.1992 (registrovanou bývalým Státním notářstvím v Rakovníku dne 13.8.1992). Šlo tedy o včasně uplatněný nárok ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě ani k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to stejně, jak již shora uvedeno, ohledně dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu.
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky (v rozsahu, v němž bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) důvodným a přikročil k jeho zamítnutí podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v tomtéž znění).
Ve smyslu závěru výroku rozsudku odvolacího soudu (vyjádřeném v prvním odstavci tohoto výroku) bylo nutno věc vrátit soudu prvního stupně k odvolacím soudem uloženému rozhodování o soudním poplatku.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. července 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu