ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.1225.2000.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: R. H., zast. JUDr. B. T., advokátem, proti žalovanému: V., s. r. o.,, zast. JUDr. P. F., advokátem, o zaplacení 442.063,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999 č. j. 10 Cmo 569/98 - 93, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím do bodu 1. b) výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, č. j. 10 Cmo 569/98 - 93 se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, čj. 5 Cm 509/93 – 72 zavázal žalovaného k zaplacení částky 131.238,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 1. 1994 do zaplacení (bod I. výroku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnul (bod II. výroku) a současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Žalovanou částku 442.063,- Kč s přísl. uplatnil žalobce proti žalovanému jako škodu, která mu vznikla pro nepoužitelnost 5 cisteren k potravinářským účelům a lihovinám v důsledku nevhodných nátěrových hmot, které žalovaný použil při opravě cisteren objednané objednávkou žalobce č. 6/93 z 16. 3. 1993. Žalovaná částka představuje náklady žalobce na pořízení 5 cisteren po 20.000,- Kč, částku 131.238,- Kč zaplacenou žalobcem žalovanému za nátěry 5 cisteren a částku 290.825,90 za úpravu 5 cisteren podle faktury OP OP Vlašské Meziříčí. Rozsudek je odůvodněn tím, že žalobce prokázal, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo podle ust. §536 a násl. obchod. zák., jejímž předmětem bylo provedení opravy 6 ks uzavřených cisteren včetně epoxidových nátěrů u 5 ks cisteren s určením pro potravinářské účely a lihoviny. Ze znaleckého posudku bylo prokázáno, že provedené nátěry nejsou pro určený účel postačující, čímž došlo ze strany žalovaného k porušení povinnosti ze smlouvy. Jeho odpovědnost za škodu je dána v rozsahu částky zaplacené za provedenou opravu, proto v tomto rozsahu v částce Kč 131.238,- s přísl. soud žalobě vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu uplatněné škody (náhrady na pořízení cisteren a náklady na úpravu nádrží) soud konstatoval nedostatek příčinné souvislosti mezi vynaložením nákladů a porušením povinnosti žalovaným, a proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 13. 9. 1999 č. j. 10 Cmo 569/98 - 93 v bodě 1. a) výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu do částky Kč 86.938,- s přísl. zamítl a v bodě 1. b) výroku potvrdil bod II. výroku soudu prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především konstatoval, že do částky Kč 44.300,- nebyl bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně odvoláním napaden a proto v tomto rozsahu již rozsudek nabyl právní moci.
Vycházeje ze zjištění, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo podle ust. §536 an. obchodního zákoníku, přičemž žalobce ve smlouvě vymezil účel užívání díla, že žalobce zaplatil žalovanému po předání díla v květnu 1993 dohodnutou cenu Kč 149.987,-, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že dílo nebylo provedeno řádně, odvolací soud usoudil, že povinnost řádně provést dílo podle smlouvy nezanikla. Změnil se však obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům objednatele vzniklým z vadného plnění (§321 odst. 3 obchodního zákoníku). Vztah žalobce a žalovaného, pokud jde o nárok žalobce uplatněný v řízení, je třeba proto posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku upravujících odpovědnost za vady díla. Žalobce však v řízení práva z odpovědnosti za vady neuplatnil, přičemž částka Kč 131.238,- zaplacená žalobcem žalovanému jako cena díla nemůže být s ohledem na omezující ust. §440 odst. 2 obchodního zákoníku přiznána ani z titulu náhrady škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. §451 a násl. občanského zákoníku. Proto odvolací soud změnil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden, t. j. v rozsahu Kč 86.938,- tak, že žalobu v této části zamítl.
Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť shodně s ním dospěl k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi vynaložením nákladů a porušení povinností ze smlouvy o dílo ze strany žalovaného.
Dovoláním ze dne 3. 12. 1999 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“). Vytkl odvolacímu soudu, že pominul rozhodné skutečnosti prokázané zejména znaleckým posudkem a smlouvou o dílo. Provedené povlaky, sjednané v dohodě o ceně z 25. 3. 1993, na níž smlouva odkazuje, jsou pro účel skladování lihovin nevyhovující, jak jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku. Zhotovitel se tedy zavázal k provedení díla, které těmito nátěry splnit nelze, a proto pro nemožnost plnění je smlouva neplatná od počátku. Za této situace je žalovaný povinen k náhradě škody ve smyslu ust. §268 obchodního zákoníku. Odvolací soud podle dovolatele též nesprávné aplikoval ust. §440 odst. 2 obchodního zákoníku. Žalobce se nemůže domoci splnění díla, neboť vzhledem ke skutečnosti, že sjednaný nátěr nelze pro účel smlouvy použít, nepřichází v úvahu ani uspokojení žalobce uplatněním práv z odpovědnosti za vady. Dovolatel má za to, že zhotovitel věděl o nevhodnosti nátěrů, proto byl povinen postupovat podle ust. §377 obchodního zákoníku a tuto překážku oznámit objednateli. Proto má též žalobce právo na náhradu škody bez ohledu na ustanovení obchodního zákoníku o vadách.
119
Dále dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že jejich rozsudky v části, ve které žalobci nepřiznaly další jím vynaložené náklady, jsou nepřezkoumatelné, když neexistenci příčinné souvislosti pouze konstatují. V závěru dovolatel zpochybnil možnost opravy cisteren, neboť použití jiného nátěru bez doložení jeho vlastností a bez souhlasu poškozeného s naturální restitucí nemůže být připuštěno. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dále jen o. s. ř.) a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje potřebné náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Ačkoli dovolatel v úvodu dovolání uvedl, že dovolání směřuje proti odvolacímu rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [bod 1.a) výroku], vzápětí sděluje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že směřuje i proti bodu 1. b) výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku. Z toho plyne, že dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu.
Nejvyšší soud proto nejprve zkoumal přípustnost dovolání v rozsahu směřujícím do bodu 1. b) výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen bod II výroku soudu prvního stupně a konstatoval, že v tomto rozsahu není dovolání přípustné, neboť se nejedná o žádný z případů přípustnosti dovolání, upravených v ust. §§237, 238, 238a, 239 o. s. ř. Vady řízení uvedené v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. se ze spisu nepodávají a dovolatel je ani netvrdil. Dovolání není přípustné ani podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože se nejedná o případ, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Protože nejde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle ust. §238a o. s. ř. Konečně přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu není dána ani podle ust. §239 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání v rozsahu směřujícím do bodu 1. b) výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl, neboť v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
V rozsahu směřujícím do bodu 1. a) výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť touto částí výroku rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v bodu I. výroku tak, že žaloba se do částky Kč 86.938,- s 18% úrokem z prodlení od 1. 1. 1994 do zaplacení zamítá.
Nejvyšší soud proto podle ust. §242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, ve kterém byl přípustným dovoláním napaden bod 1. a) výroku, a to z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování je třeba rozumět též výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř. též proto, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Právě takovou vadu v hodnocení důkazů vytýká dovolatel odvolacímu sodu, když tvrdí, že odvolací soud při svém skutkovém zjištění pominul rozhodné skutečnosti, vyplývající ze znaleckého posudku a ze smlouvy o dílo, totiž že předmět smlouvy nebyl splněn a že podle smlouvy použitý druh nátěru nevyhovoval sjednanému účelu - skladování lihovin.
S touto námitkou dovolatele se nelze ztotožnit. Naopak, právě z těchto skutečností, majících oporu v provedeném dokazování v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel a výslovně je též v odůvodnění svého rozsudku uvedl. Vyvodil však z nich zcela jiné právní závěry, než jaké uvedl dovolatel ve svém dovolání.
Z hlediska takto dovolatelem vymezeném dovolacího důvodu nelze vytknout odvolacímu soudu pochybení ve skutkovém zjištění, opřeném o provedené dokazování. Dovolací soud proto existenci uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. neshledal.
Dovolací soud dále zkoumal důvodnost uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Právnímu názoru dovolatele, že se zhotovitel ve smlouvě o dílo zavázal k plnění nemožnému, že smlouva je od počátku neplatná a že žalovaný je povinen nahradit žalobci škodu podle ust. §268 obchodního zákoníku, nelze přisvědčit. Podle ust. §37 odst. 2 občanského zákoníku právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. V daném případě však provedení sjednaných nátěrů možné bylo, i když pro účely skladování lihovin nevyhovovalo. Technicky či jinak proveditelné plnění nelze považovat za nemožné ve smyslu uvedeného ustanovení občanského zákoníku pouze proto, že zvoleným plněním nemůže být dosaženo účelu, pro který bylo sjednáno. Nelze proto dospět k závěru o neplatnosti právního úkonu s důsledky podle ust. §268 obchodního zákoníka. Vyslovil-li v této souvislosti odvolací soud právní názor, že pokud objednatel převezme dílo, které není řádně dokončeno a povinnost provést dílo podle smlouvy nezanikla, mění se její obsah způsobem, který odpovídá nárokům objednatele vzniklým z vadného plnění podle ust. §324 odst. 3 obchodního zákoníka a aplikoval-li odvolací soud toto ustanovení na daný případ, nelze takovému právnímu posouzení vytknout pochybení. Z toho pak logicky plyne jediný správný právní závěr odvolacího soudu, že vztah mezi žalobce a žalovaným, pokud jde o žalobní nárok, je nutno posuzovat podle ustanovení upravujících odpovědnost za vady díla včetně ust. §440 odst. 2 obchodního zákoníku v návaznosti na ust. §564 obchodního zákoníka, podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Uspokojení v hodnotě zaplacené ceny vadného díla může objednatel vždy dosáhnout uplatněním příslušného nároku z vad díla, a proto námitka dovolatele, že uplatněním práv z odpovědnosti za vady díla by nemohl dosáhnout provedení nátěrů vyhovujících z hlediska účelu díla, je pro aplikaci ust. §440 odst. 2 obchodního zákoníku nerozhodná.
120
Totéž lze uvést i ohledně snahy dovolatele domoci se částky představující zaplacenou cenu díla z titulu náhrady škody vzniklé nesplněním oznamovací povinnosti žalovaného podle ust. §377 obchodního zákoníka. Úspěšnému uplatnění takového nároku právě brání ust. §440 odst. 2 v návaznosti na ust. §564 obchodního zákoníka. Náhradu škody vzniklé z vadného plnění by mohl dovolatel za této situace úspěšně uplatňovat pouze v případě, kdy by se jednalo o takovou škodu, která by nebyla reparovatelná uspokojením některého z nároků z vad díla, např. škodu vzniklou na uskladněných lihovinách. Taková škoda však není předmětem žalobního nároku v přezkoumávaném rozsahu.
Pro úplnost je třeba uvést, že dovolatelova námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soud v části, týkající se nepřiznání náhrady další škody, směřuje proti té části výroku odvolacího rozsudku, ohledně níž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Proto se jí dovolací soud nezabýval.
Na závěr je třeba poukázat na celkovou kontradiktornost právních úvah dovolatele. Tvrdí-li, že smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo plnění nemožné, je od počátku neplatná, a trvá-li současně na náhradě škody vzniklé porušením povinnosti žalovaného, není pak vůbec zřejmé, z jaké právní skutečnosti vznikla žalovanému povinnost provést vnitřní nátěry cisteren, vyhovující pro skladování lihovin.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu z důvodů uplatněných v dovolání neshledal dovolací soud ani existenci dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody uplatněné dovolatelem nebyly naplněny a nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl stižen vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. či jinou vadou řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce v rozsahu směřujícím do bodu 1. a) výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl podle ust. §243b odst. 1 o. s. ř.
K odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ust. §243 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvod.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. ledna 2002
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu