ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.1277.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 1277/2000-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. e., a.s., proti žalované I. N., o zaplacení částky 700.445,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 101/97, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2000, čj. 12 Co 342/99-21, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným usnesením odmítl jako opožděné odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5.1.1999, čj. 10 C 101/97-14, kterým soud prvního stupně neprominul žalované zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Děčíně dne 27.8.1998, čj. 10 C 101/97-7, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 700.445,36 Kč s 17% úrokem od 22.12.1994 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 28.016,- Kč.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že advokátovi žalované byl platební rozkaz doručován jako zásilka, která není určena do vlastních rukou, a to na adresu sídla. Protože adresát nebyl při doručování zastižen, byla zásilka uložena na poště, o čemž byl adresát vyrozuměn. Na toto vyrozumění reagoval 1.3.1999, kdy došlo k převzetí zásilky. Dnem jejího doručení však je v souladu s ustanovením §46 odst. 2 o. s. ř. den jejího uložení na poště, tj. 26.2.1999. Podle §57 odst. 1 o. s. ř. začala žalované běžet lhůta k podání dovolání následujícího dne, tj. 27.2.1999 a posledním dnem lhůty bylo pondělí 15.3.1999. Odvolání žalované však došlo soudu faxem dne 16.3.1999, tedy opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná, zastoupená advokátem, včas dovolání s tím, že napadá skutková zjištění, na nichž založil odvolací soud svůj závěr o opožděnosti odvolání. Předně dovolatelka uvádí, že dne 26.2.1999 (datum uložení) nemohlo být v žádném případě usnesení soudu prvního stupně doručováno do sídla jejího právního zástupce, neboť toho dne nebyla advokátní kancelář v době od 8 do 14 hodin uzavřena „ani jen na zlomek vteřiny“ a po celou dobu v ní byl přítomen jak její právní zástupce, tak i jeho sekretářka a v průběhu dne pak i řada dalších osob. Pokud by tedy toho dne bylo usnesení soudu prvního stupně skutečně doručováno, bylo by i úspěšně doručeno. Dále dovolatelka namítá, že není pravda, že by byla předmětná zásilka vyzvednuta dne 1.3.1999 na poště, ale byla téhož dne doručena do advokátní kanceláře právního zástupce žalované bez sebemenší zmínky o tom, že by byla původně někde uložena. Konečně dovolatelka uvádí, že v budově sídla advokátní kanceláře jejího právního zástupce byla dne 26.2.1999 celá řada dospělých osob nepochybně ochotných obstarat odevzdání písemnosti „nezastiženému“ (ačkoli nepřetržitě přítomnému) adresátu, ale žádná z těchto osob o to nebyla ani jen požádána. Odtud dovolatelka usuzuje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a c) o. s. ř. Naplnění prvního dovolacího důvodu přitom spatřuje v existenci vady dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z těchto důvodů se dovolatelka domáhá zrušení napadeného usnesení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001, dále jen o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., avšak není důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán důvod dle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání je opožděné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7. 1999, sp. zn. 20 Cdon 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8). Lze tedy uzavřít, že řízení namítanou zmatečností postiženo není.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se pojí s dokazováním skutečností mezi účastníky sporných (se zjišťováním skutkového stavu), jímž šetření o včasnosti dovolání není. Ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se tudíž dovolatelce správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo.
Po obsahové stránce, argumentem, že předpoklady doručení dle ustanovení §46 o. s. ř. nebyly splněny (to jest argumentem o pochybení při šetření podmínek doručení), však dovolání vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož jiné vady nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se též nepodávají, zbývá určit, zda řízení uvedenou vadou vskutku trpí.
Doručenka mající všechny předepsané náležitosti má (v rozhodné době měla) povahu veřejné listiny. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů na doručence uvedených (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je proto povinen soudu nabídnout důkazy k prokázání svého tvrzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 18/1998).
Doručenka založená ve spise na čl. 14 prokazující doručení výše zmiňovaného usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5.1.1999, čj. 10 C 101/97-14, právnímu zástupci žalované má všechny náležitosti uvedené v tehdy platné Příloze č. 5 k vyhlášce č. 78/1989 Sb. pod bodem 15.
K prokázání důvodů dovolání byl proveden důkaz výslechem svědkyň (č.l. 51), a to doručovatelky, která výše uvedenou zásilku doručovala, Jiřiny Kučerové a sekretářky JUDr. V., J. F.
Z výpovědi J. F. dovolací soud zjistil, že si není jistá, zda dne 26.2.1999 byla v kanceláři JUDr. V. přítomna nepřetržitě, tj. po celou pracovní dobu od 8 do 14 hod. V průběhu pracovní doby se stávalo, že v kanceláři nikdo nebyl, např. když zašla svědkyně pro svačinu; v další místnosti advokátní kanceláře dr. V., však vždy někdo zůstal. Přitom označení advokátní kanceláře JUDr. V. je na dveřích kanceláře této svědkyně. Přímo do kanceláře JUDr. V. vedou z chodby další, neoznačené dveře. Svědkyně doručenku založenou ve spisu na čl. 14 vlastnoručně podepsala, a také zde sama uvedla datum převzetí a číslo zmocnění.
Z výpovědi J. K. dovolací soud zjistil, že dne 26.2.1999 doručovala advokátu JUDr. V. 6 zásilek, přičemž jedna byla určena do vlastních rukou. Protože v kanceláři nikdo nebyl, oznámila uložení zásilek na poště. Po oznámení a po návratu na poštu vyznačila na doručenku datum uložení, označila ji příslušným razítkem a předala pracovnici na přepážce. Tuto zásilku v pondělí dne 1.3.1999 znovu nedoručovala. Zásilky adresované advokátu JUDr. V. doručovala vždy do místnosti, jejíž dveře nesly označení advokátní kancelář JUDr. V. Druhé, neoznačené dveře pro ni „nebyly směrodatné“.
Na základě hodnocení provedených důkazů dospěl dovolací soud k závěru, že žádná ze skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, nezpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence a následně tedy ani postup pošty při doručování písemnosti. Výpověď J. K.é zcela odpovídá údajům na doručence a ani výpověď J. F. tyto údaje nijak nevyvrací. Z výše uvedeného je naopak zřejmé, že námitky dovolatelky nejsou opodstatněné.
Pravdivost tvrzení, že dne 26.2.1999 v době od 8 do 14 hod nebyla advokátní kancelář právního zástupce žalované uzavřena ani na minutu a nebyly tedy splněny podmínky pro náhradní doručení, se dovolatelce nepodařilo podepřít žádnými důkazy. Ze svědecké výpovědi sekretářky, paní J. F., konkrétně z věty „… když někdo šel pro svačinu, tak v kanceláři někdo zůstal, když jsem tam byla sama, tak jsem nechávala vzkaz na dveřích“ a dále z toho, že svědkyně netvrdila, že dne 26.2.1999 byla po celou pracovní dobu přítomna ve své kanceláři, dovolací soud dovodil, že svědkyně připouští, že výše uvedeného dne mohla opustit svoji kancelář s tím, že v další kanceláři advokáta, umístěné na téže chodbě, ale neoznačené jako advokátní kancelář JUDr. V., někdo zůstal. Za tohoto stavu, není námitka, že kancelář právního zástupce žalované nebyla uzavřena „ani na minutu“, sama o sobě způsobilá zpochybnit postup pošty při doručování písemnosti.
Další tvrzení dovolatelky, že předmětná zásilka nebyla vyzvednuta dne 1.3.1999 na poště, ale byla téhož dne doručena do advokátní kanceláře právního zástupce žalované bez sebemenší zmínky o tom, že by byla původně někde uložena, nebylo taktéž prokázáno. Ve své svědecké výpovědi totiž sekretářka JUDr. V. sice tvrdí, že předmětnou zásilku převzala až dne 1.3.1999 – navíc po nahlédnutí do spisu uvádí, že na doručence vlastnoručně vyznačila datum převzetí, číslo zmocnění a podepsala ji – netvrdí však již, že by tak učinila v advokátní kanceláři. Výpověď sekretářky JUDr. V. tedy výpověď doručovatelky v ničem nezpochybňuje.
Skutečnosti, že zásilka byla dne 1.3.1999 vyzvednuta na poště, nasvědčují údaje uvedené na doručence. Především řádně uvedené datum uložení s podpisem doručovatelky a dále otisk denního razítka, jehož datum odpovídá datu uložení vyznačenému doručovatelkou. Dle ustanovení bodu 15. Přílohy č. 5 k vyhlášce č. 78/1989 Sb. postupuje doručovatel tak, že v případě neúspěchu při doručování zásilky s hnědým pruhem uloží zásilku na poště, adresáta o uložení vyrozumí tiskopisem pošty, den uložení poznamená na doručence, doručenku od písemnosti oddělí, podepíše ji a odevzdá určenému pracovníku pošty, který doručenku přezkouší, opatří otiskem úředního razítka a zašle odesílateli písemnosti. Jak je zřejmé z výše uvedeného, od předání písemnosti doručovatelem určenému pracovníku pošty (toto předání je potvrzeno právě otiskem denního razítka s datem 26.2.1999) nedisponuje se zásilkou ani s doručenkou doručovatel, ale právě jen výše zmiňovaný pracovník pošty. Jediná prokazatelná odchylka pošty od výše uvedeného postupu spočívá v tom, že pracovník pošty doručenku po ověření neodeslal ihned odesílateli písemnosti. Tato skutečnost může být porušením práv odesílatele, nemůže mít však žádný vliv na účinky doručení adresátovi.
Pokud jde o tvrzení, že písemnost byla poštou adresátovi předána bez sebemenší zmínky o tom, že by byla původně někde uložena, Nejvyšší soud k němu uzavřel, že údaje o uložení zásilky mohla zmocněnkyně adresáta zjistit z doručenky, kterou vlastní rukou vyplnila a podepsala. Pokud by dovolatelka chtěla zpochybnit údaje týkající se uložení, musela by tvrdit, že ve chvíli, kdy zmocněnkyně adresáta doručenku podepisovala, nebyl na doručence žádný údaj dodací pošty; to však netvrdila.
K poslední námitce dovolatelky, že v budově sídla advokátní kanceláře jejího právního zástupce byla dne 26.2.1999 celá řada dospělých osob nepochybně ochotných obstarat odevzdání písemnosti adresátu, ale žádná z těchto osob o to nebyla ani jen požádána, dovolací soud uzavřel, že ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř. sice stanoví, že nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě ochotné obstarat předání písemnosti, avšak tento postup se v případě doručování písemností advokátovi neuplatní, neboť je vyloučen ustanovením §48 odst. 3 o. s. ř., které stanoví okruh osob oprávněných přijmout písemnost adresovanou advokátovi a které se uplatní jak v případě doručování do vlastních rukou, tak i v případě doručování prostého.
Vzhledem k tomu, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr, že jí byla předmětná písemnost řádně doručena Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu