ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.169.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 169/2000-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka h.´s s. r. o., o návrhu dlužníka na prohlášení konkursu, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 88 K 69/99, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 1999, č. j. 1 Ko 326/99-25, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 1999, č. j. 1 Ko 326/99-25, potvrdil usnesení ze dne 31. května 1999, č. j. 88 K 69/99-9, jímž Krajský obchodní soud v Praze zastavil řízení. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, jestliže dlužníka (navrhovatele konkursu) dle §5 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV”) vyzval (usnesením ze dne 4. února 1999, č. j. 88 K 69/99-3, doručeným dlužníku 23. dubna 1999) k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve výši 10.000,-Kč. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, jestliže posléze řízení dle §5 odst. 2 ZKV pro nezaplacení zálohy zastavil. Podle odvolacího soudu neobstojí ani dlužníkův názor, že řízení nemůže být zastaveno, jestliže dlužník zálohu nemůže zaplatit. Zákon o konkursu a vyrovnání totiž nepředpokládá, že by se soud měl v této fázi řízení zabývat poměry toho kterého dlužníka podávajícího návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek a zjišťovat, zda je dána schopnost dlužníka zálohu uhradit a co je příčinou toho, že dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky. Potud odkázal též na ustanovení §4a ZKV, jež dlužníku ukládá povinnost podat návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu (tedy dříve, než se ocitne v situaci, kdy nebude mít k dispozici žádné finanční prostředky).
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Na podporu závěru o existenci těchto důvodů snáší dovolatel v dovolání argumenty a požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde zjevně i v této věci.
Nejvyšší soud se Nejprve zabýval otázkou, zda na straně dovolatele je splněna podmínka povinného zastoupení (srov. §241 odst. 1 o. s. ř.), konkrétně zda procesní plnou moc (ze dne 13. prosince 1999) k zastupování v dovolacím řízení (srov. č.l. 31) mohla advokátce JUDr. A. H. vystavit za dovolatele I. D. (coby v obchodním rejstříku zapsaná jednatelka společnosti). Dovolatel totiž poukázal na to, že po smrti jediného společníka (dne 8. prosince 1998) odstoupila jednatelka z funkce. Uvedené dokládal jednak dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. ledna 1999, uzavřenou mezi dovolatelem jednajícím I. D. na straně jedné a I. D. na straně druhé, dále listinou datovanou 30. ledna 1999, označenou jako „odstoupení z funkce jednatele” a adresovanou dovolateli. Podle této listiny I. D. dovolateli sděluje, že v návaznosti na dohodu z téhož dne odstupuje z funkce jednatele společnosti. Převzetí listiny společností (rovněž 30. ledna 1999) je stvrzeno podpisem I. D. Podle listiny datované 8. února 1999 a adresované I. D. Krajskému obchodnímu soudu v Praze, jmenovaná tomuto soudu oznamuje, že vzhledem k úmrtí jediného společníka společnosti podala návrh na prohlášení konkursu na společnost, s tím, že současně odstupuje z funkce jednatele společnosti. V listině je dále uvedeno, že se zasílá na vědomí M. B. (jež má být dědičkou zemřelého společníka).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu žádná z předložených listin ukončení výkonu funkce jednatelky nedokládá. Jelikož vztah mezi statutárním orgánem společností a společností se řídí ustanoveními obchodního zákoníku o smlouvě mandátní (srov. §66 odst. 2 obchodního zákoníku v rozhodném znění, to jest ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb. - dále též jen „obch. zák.”) a nejde tudíž o vztah pracovněprávní, není důvodem jeho ukončení dohoda o rozvázání pracovního poměru. Ukončení výkonu funkce jednatele nelze spojovat ani s listinou z 8. února 1999, neboť ta je adresována soudu a nikoli společnosti (to, zda listina byla zasílána „na vědomí” i jiným osobám u tohoto písemného jednostranného adresovaného právního úkonu žádného významu nemá).
Listina z 30. ledna 1999 sice může být pokládána za oznámení odstoupení z funkce jednatele, závěr o ukončení výkonu funkce jednatele však z ní neplyne.
Z ustanovení §66 odst. 1 obch. zák. se podává, že osoby, které jsou členy statutárních či jiných orgánů společnosti, mohou ze své funkce odstoupit. Jsou však povinny oznámit to orgánu, jehož jsou členy, popřípadě orgánu, který je zvolil nebo jmenoval. Výkon jejich funkce končí dnem, kdy jejich odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, který je zvolil nebo jmenoval, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Tento orgán je povinen projednat jejich odstoupení na nejbližší zasedání poté, co se o jejich odstoupení dověděl, pokud společenská smlouva nebo stanovy neurčují lhůtu jinou.
Podle ustanovení §116 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném ke dni smrti společníka, úmrtím společníka přechází obchodní podíl na dědice, pokud to společenská smlouva připouští a dědic se o účast ve společnosti přihlásí do jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví. Přihlášením nabývá dědic obchodní podíl ke dni smrti zůstavitele. Ustanovení §156 odst. 10 se použije přiměřeně.
Dle ustanovení §156 odst. 10 obch. zák. zemře-li akcionář, je oprávněn vykonávat práva s akcií spojená dědic, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Je-li více dědiců, platí ustanovení odstavce 9 obdobně. Pokud se dědicové nedohodnou, určí na návrh společnosti osobu oprávněnou vykonávat práva spojená s akcií do doby skončení řízení o dědictví soud.
Jestliže podle předložených listin přichází v úvahu přechod obchodního podílu na dědice společníka, který je do skončení dědického řízení oprávněn (za přiměřeného použití §156 odst. 10 obch. zák.) vykonávat práva spojená s obchodním podílem (tvrzení v opačném směru naopak předneseno nebylo), pak bylo úkolem jednatelky svolat (je-li dědiců více) - v intencích ustanovení §128 odst. 1 obch. zák. - valnou hromadu, na které mělo (mohlo) být projednáno její odstoupení z funkce nebo předložit své odstoupení jedinému dědici k projednání v působnosti vlané hromady. Takový krok však - jak se podává z podání ze dne 17. února 2000, v něm je (nesprávně) dovozován zánik funkce „fikcí” k 31. prosinci 1999 (proto, že valná hromada svolána nebyla) - jednatelka neučinila a na zánik výkonu funkce jednatele proto usuzovat nelze.
Lze tedy uzavřít, že podmínka povinného zastoupení dovolatele v dovolací řízení je splněna. Dovolání v této věci však není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu