ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.271.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 271/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. H., V. T. P., proti žalované T., a. s. P., o plnění povinnosti ze smlouvy a o 47.165,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 620/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, čj. 10 Cmo 657/98-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. září 1998, čj. 48 Cm 620/95-54, jímž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované umožnit žalobci provozování placeného televizního programu pod názvem V. T. A. a reklamního programu hotelu A. a platit za toto cenu podle smlouvy o dílo ze dne 14. dubna 1993 a na zaplacení částky 47.165,- Kč s 18 % úrokem p. a. ode dne 15 února 1995 do zaplacení a jímž zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k otázce platnosti výpovědi smlouvy.
Odvolací soud se ztotožnil ze skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudu prvního stupně, když dospěl k závěru o platnosti písemné výpovědi ze dne 21. září 1994, kterou žalovaná vypověděla smlouvu o dílo uzavřenou dne 29. září 1993 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované, jehož předmětem bylo provozování placeného televizního programu v hotelu A. I když byla listina obsahující výpověď označena jen symbolem hotelu a nápisem „H. A. P.“ bylo a muselo být žalobci zřejmé, že tento právní úkon učinil provozovatel hotelu A., tedy žalovaná. Odvolací soud následně uzavřel, že uplynutím výpovědní lhůty ke dni 30. prosince 1994 zanikly závazky z uvedené smlouvy, a proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat jejich plnění, včetně náhrady škody (ušlého zisku) za období leden 1995. Výrok, kterým odvolací soud zamítl žalobcův návrh na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce platnosti předmětné výpovědi, odůvodnil tím, že nejde o závažnou právní otázku, neboť její řešení závisí na posouzení konkrétního právního úkonu na základě konkrétně zjištěného skutkového stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, ve kterém trval na tom, že se nejedná o posouzení konkrétního právního úkonu, nýbrž o obecné otázky „jaké právní úkony zavazují podnikatele a jakou formou mají a musí být učiněny, aby smluvní strany měly právní jistotu o jejich účincích“. Ze skutečnosti, že výpověď nebyla označena jeho obchodním jménem, dovozoval, že jej takový právní úkon nemůže zavazovat a nemůže mít ani žádné právní důsledky, neboť je pro svoji neurčitost a nedostatek formy neplatný podle §37 odst. 1 a §40 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila se závěry odvolacího soudu a snesla argumenty proti právnímu názoru dovolatele. Proto požadovala, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek uvedených v §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř. Protože přípustnost dovolání podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal (a dovolatel ji ani podle těchto ustanovení netvrdil), zbývalo posoudit podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., o který dovolatel obsahově opíral své dovolání, když tvrdil, že se jedná o závažnou právní otázku obecného významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci naplněn), může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soud ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Otázka „hodnocení platnosti či neplatnosti výpovědi učiněné žalovaným“, kterou dovolatel vymezil v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 74 spisu), směřuje k posouzení konkrétního právního úkonu vycházejícího z určitých skutkových okolností daného případu, jak správně zdůvodnil odvolací soud. Protože řešení takové otázky nemůže mít obecný dopad na obdobné případy, postrádá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Dovozoval-li dovolatel obecný charakter své otázky (ovšem v rozporu s tím, jak ji v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vyjádřil), když v dovolání uvedl, že mu šlo o posouzení shora citované otázky, nelze ani ohledně ní dospět k závěru, že její řešení má po právní stránce zásadní význam, neboť odpovědí na takto položenou otázku by mohla být pouze citace příslušných ustanovení právních předpisů (např. §34 a §40 obč. zák. a §272 obchodního zákoníku). V této souvislosti je třeba zmínit, že si dovolatel nesprávně vykládá pojem formy právního úkonu, když pod něj zahrnuje též náležitost uvedení obchodního jména (srov. bod IV. dovolání).
Konečně otázka nepřesného nebo neúplného označení osoby, která je účastníkem smlouvy, již byla v judikatuře vyšších soudů řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 1998), přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod posoudit tuto otázku odchylně.
Závěr o tom, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř., sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobce procesně zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, a proto je povinen podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s .ř. povinen hradit náklady dovolacího řízení žalované. Náklady vzniklé žalované sestávají podle §7, §8 odst. 1, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů z odměny advokáta v částce 3.725,- Kč (z tarifní hodnoty vymáhané částky a příslušenství a z poloviny tarifní hodnoty 1.000,- Kč) a z paušální částky 75,- Kč za jeden právní úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a představují tedy celkovou částku 3.800,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. března 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu