ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.615.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 615/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. O. O., jako správce konkursní podstaty úpadce Z. d. R. II., v likvidaci, proti žalovaným 1) P. R., zastoupený, advokátkou, a 2) P. K., o zaplacení 1,410.353,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 2019/94, k dovolání 1) žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 1999, č.j. 29 Co 57/99 – 106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.1999, č.j. 29 Co 57/99-106 se ve vztahu k 1) žalovanému zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.4.1999, č.j. 29 Co 57/99 – 106 změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19.11.1997, č.j. 10 C 2019/94 – 68 ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 876.454,97 Kč tak, že 1) a 2) žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 876.454,97 Kč s 22 % úrokem z prodlení od 1.8.1996 do zaplacení; dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů a potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2.6.1998, č.j. 10 C 2019/94 – 82 vyzývající k zaplacení soudního poplatku z odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v posuzovaném případě jde o vztah řídící se obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“) , neboť účastníci sporu byli v letech 1992 a 1993 podnikateli a pokud v obchodním zákoníku právní úprava chybí, řídí se vztah občanským zákoníkem (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“). Smlouvy č. 1/92, 7/92 a 17/92 o pronájmu a prodeji majetku, uzavřené dne 30.4.1992, 26.8.1992 a 1.9.1992 jasně upravují vztahy mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci podle §663 až 665 obč. zák. a žalobce jako prodávajícího a žalovaných jako kupujících podle §409 a násl. obch. zák. a jsou určitými, srozumitelnými a vážnými právními úkony.
Písemné prohlášení žalovaných ze dne 26.7.1993, v němž uznávali dluh vůči žalobci ve výši 1,410.353,84 Kč, je podle odvolacího soudu uznáním závazku podle §323 odst. 1 obch. zák. a důkazem o tom, že ke dni 26.7.1993 dlužili žalobci uvedenou částku, kterou se zavázali splatit do 31.7.1996.
Dále odvolací soud uvedl, že pokud 1) žalovaný zpochybňoval platnost uznání dluhu proto, že ho musel podepsat, chtěl-li od žalobce získat usedlost čp. 147 (správně čp. 176) v R. II., tak obchodní zákoník předpokládá u „podnikatele schopnost zvážit důsledky svého jednání a proto mu v ust. §267 odst. 2 nedává právo odstoupit od smlouvy, byť by ji uzavřel ve skutečné tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“. Taktéž odvolací soud nesdílí názor 1) žalovaného, že by uznávací prohlášení žalovaných z 26.7.1993 bylo omezeno na částku 876.454,97 Kč, neboť žalobce je podle §95 odst. 1 o. s. ř. oprávněn měnit žalobní návrh, a to kdykoliv před rozhodnutím ve věci. Uznání dluhu není podle odvolacího soudu neplatné ani proto, že nesprávně odkazuje na ust. §558 obč. zákoníku.
Odvolací soud proto změnil odvoláním napadený výrok soudu prvního stupně ohledně částky 876.454,97 Kč tak, jak bylo uvedeno.
Dovoláním ze dne 3.6.1999 napadl 1) žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit částku 876.454,97 Kč a ve výroku o nákladech řízení.
V dovolání 1) žalovaný uvedl, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 o. s. ř. a bylo podáno z důvodů dle ust. §241 odst. 2 (správně odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.).
Dovolatel v podrobnostech v dovolání uvedl, že odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní podepsali platnou dohodu o uznání dluhu a námitky, že byla uzavřena v tísni nepřipustil proto, že se jedná o vztah podle obchodního zákoníku.
Oba žalovaní byli k podpisu dohody o uznání dluhu donuceni tím, že jim zástupce žalobce vyhrožoval, že je nechá trestně stíhat. Dále žalobce vyhrožoval 1) žalovanému, že pokud nepodepíše uznání dluhu, nepřevede na něho dům čp. 176 v R. II., který byl ve vlastnictví žalobce. V listopadu 1992 byla totiž mezi žalobcem jako prodávajícím a 1) žalovaným a jeho manželkou uzavřena kupní smlouva o koupi výše uvedeného domu, kupní cena ve výši 471.630,- Kč byla zaplacena 22.3.1993. Kupní smlouva však měla takové vady, že podle ní nebylo možné u Katastrálního úřadu v K. vložit vlastnické právo na kupující a proto byl návrh na vklad vzat zpět a řízení zastaveno. Dohoda o uznání dluhu byla uzavřena 26.7.1993, a to v době, kdy bylo žalobci a 1) žalovanému známo, že vlastnické právo k domu čp. 176 nebude do katastru nemovitostí vloženo a 1) žalovaný neměl jistotu, zda s ním žalobce uzavře smlouvu novou.
Odvolací soud se podle 1) žalovaného okolnostmi uzavření dohody o uznání dluhu a její platností proto, že nebyla uzavřena svobodně dle §37 obč. zákoníku, nezabýval. V tomto případě jde o neplatnost absolutní, které není třeba se dovolávat a soud by k ní měl přihlížet z úřední moci. Pravdivost tvrzení 1) žalovaného ohledně přinucení k podpisu uznání dluhu v souvislosti s převodem nemovitostí v R. II. odvolací soud zpochybnil, ačkoliv provedené důkazy pro tento závěr nesvědčily.
1) žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce, jak vyplývá ze spisového materiálu, se k dovolání 1) žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání 1) žalovaného ze 3.6.1999 podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb., je v tomto případě nutné dovolání projednat a rozhodnout podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, 1) žalovaný je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3.7.2002, č.j. 36 K 8/2000-16 byl na majetek žalobce – Z. d. R. II prohlášen konkurs. Konkursním správcem byl ustanoven Ing. O. O., L. – P. 118, PSČ …, okr. N.
Na základě výzvy dovolacího soudu navrhl správce konkursní podstaty podáním ze dne 12.7.2002, aby bylo v řízení pokračováno a totéž učinil v podání z 27.6.2000 i 1) žalovaný.
Dovolací soud s ohledem na ust. §14 odst. 1 písm. e/ zák. č. 328/19991 Sb., ve znění novel, bude proto pokračovat v dovolacím řízení; správce konkursní podstaty se přitom stal účastníkem řízení namísto žalobce a s ním bude nadále jednáno.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a to v části, v níž byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek prvního stupně ve výroku, v němž bylo rozhodnuto ve věci samé.
Uplatněnými dovolacími důvody jsou pak tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.].
O vadu řízení a tím i o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. jde tehdy, bylo-li skutkové zjištění, z něhož se při rozhodování vychází, vadné, např. proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů, popř. přednesů účastníků nevyplývaly, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly najevo z provedeného dokazovaní apod.
Z dovolání vyplývá, že 1) žalovaný brojí v zásadě proti tomu, že žalovaní podle odvolacího soudu podepsali platnou dohodu o uznání dluhu a nepřipustil námitku, že dohoda byla uzavřena v tísni, neboť se jedná o vztah řídící se obchodním zákoníkem.
Ze spisového materiálu se podává, že odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním na základě provedeného dokazování, a to zejména ke zjištění, které se týká uznání dluhu ze dne 26.7.1993 a skutková zjištění vyplývají z provedených dokazování. V úvahu byly vzaty pouze skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a v hodnocení důkazů není logický rozpor. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadou řízení, která je uvedena v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Pokud 1) žalovaný dále v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a to neplatnost dohody o uznání dluhu z 26.7.1993 proto, že předmětná dohoda byla uzavřena v tísni pod pohrůžkou neuzavření jiné kupní smlouvy s 1) žalovaným o prodeji domu čp. 176 v R., popř. nebyla uzavřena svobodně ve smyslu §37 obč. zákoníku, neboť jim žalobce vyhrožoval, že je nechá trestně stíhat, dovolací soud konstatoval, že dovolání není z tohoto důvodu na místě.
Odvolací soud ve svém rozsudku správně vycházel z toho, že žalobce a 1) žalovaný podepisovali dohodu o uznání dluhu jako podnikatelé a proto se uvedená dohoda řídí ust. §323 obch. zákoníku, neboť v řízení jde o vztahy týkající se jejich podnikatelské činnosti.
K námitce 1) žalovaného, že předmětné uznání dluhu, resp. dohoda z 26.7.1993, jejíž součástí je uznání dluhu ve výši 1,410.353,84 Kč ke dni 26.7.1993, podepsal v tísni je nutné uvést, že v obchodních vztazích podle ust. 267 odst. 2 obch. zákoníku neplatí ust. §49 obč. zákoníku, podle něhož účastník, který uzavřel smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, má právo odstoupit od smlouvy.
Tato námitka 1) žalovaného není proto v obchodněprávních vztazích namístě a z tohoto hlediska nelze předmětnou dohodu zkoumat.
Podle §37 odst. 1 obč. zákoníku musí být právní úkon učiněn mj. svobodně, tj. právní úkon musí být vykonán bez fyzického či psychického donucení. Má-li jít o bezprávnou výhrůžku (psychické donucení) způsobující neplatnost právního úkonu, musí být takto vynucováno něco, co takto vynucováno být nesmí. Vyhrožováno může být tím, co hrozící není oprávněn provést nebo tím, co je oprávněn provést , ale nemůže tím hrozit s cílem, aby někoho tím donutil k určitému právnímu úkonu. Dále musí být výhrůžka taková, popř. takové intenzity, aby vzbudila důvodnou bázeň u toho, vůči němuž byla použita, popř. vůči osobám jemu blízkým a jehož právní úkon se takto vynucuje.
V posuzovaném případě 1) žalovaný v předchozím řízení a v dovolání tvrdil, že mu žalobce vyhrožoval, že ho nechá trestně stíhat a že na něj nepřevede dům čp. 176 v R., nepodepíše-li uznání dluhu.
S ohledem na uvedené vymezení bezprávné výhružky může být, při splnění tam uvedených předpokladů, pohrůžka žalobce jako věřitele, že „nechá žalované trestně stíhat“ z důvodu dluhu a dále hrozby žalobce, že na 1) žalovaného a jeho ženu nepřevede dům čp. 176 v R., nepodepíše-li uznání dluhu, bezprávná, i když pohnutky, které vedly žalobce k uzavření či neuzavření kupní smlouvy jsou zásadně právně nevýznamné a jsou zcela ve sféře utváření jeho volního rozhodnutí a pro případ podání podnětu k trestnímu stíhání 1) žalovaného jde ze strany žalobce o postup legální.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami ohledně nesvobody vůle 1) žalovaného při podpisu uznání dluhu z 26.7.1993, uplatněnými jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, z hlediska ust. §37 odst. 1 obč. zákoníku, tedy tím, zda může jít v případě tvrzených hrozeb žalobce o bezprávnou výhrůžku, která žalované přiměla k podpisu předmětného uznání, nezabýval.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že právní posouzení věci je neúplné a proto nesprávné a dovolání je důvodné s ohledem na ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním je proto nutné zrušit. V novém řízení bude nezbytné posoudit, zda hrozby žalobce, byť jinak legální, dosáhly v tomto případě takové intenzity, aby u 1) žalovaného vzbudily důvodnou bázeň, jež vedla k podpisu předmětného uznání, tedy zda se jednalo o bezprávnou výhrůžku.
Nejvyšší soud proto podle §37 odst. 1 obč. zákoníku, §238 odst. 1 písm. a/, §241 odst. 3 písm. d/ a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. listopadu 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu