ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.103.2002.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobkyně M. S., zast., advokátem, proti žalované A., a.s., zast., advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 123/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2001, čj. 7 Cmo 147/2001-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9.11.2000, čj. 15 Cm 123/99-29, kterým tento soud zamítl žalobu, aby uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o výplatě podílu na čistém obchodním jmění společnosti M. ch. z., a.s. (dále jen „společnost“), která zanikla ke dni 31.12.1998 bez likvidace, sloučením se společností S., a.s., dnes A., a.s.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně byla majitelkou 430 akcií společnosti a oznámila jí ve lhůtě stanovené v §220a odst. 8 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že nesouhlasí se sloučením. Společnost však s ní neuzavřela dohodu o ukončení účasti ve společnosti.
Odvolací soud dovodil, že v ustanovení §220a odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění, tj. ve znění platném do 31.12.2000, je zakotvena ochrana akcionářů spočívající v tom, že žádný akcionář nemůže být v důsledku sloučení, splynutí anebo rozdělení společnosti zbaven proti své vůli účasti v nástupnické společnosti. Toto ustanovení však nezakládá právo akcionáře vzdát se jednostranně této účasti tak, jak to zákon výslovně umožňuje při změně právní formy společnosti (§220a odst. 6 obch. zák.). Akcionář zanikající společnosti se nestane při sloučení, splynutí anebo rozdělení akcionářem nástupnické společnosti jen, jestliže o tom uzavře dohodu se společností. Dohoda je dvoustranným právním aktem, který nelze proti vůli jedné ze stran vynutit. Protože ze zákona, ze stanov ani z rozhodnutí valné hromady nevyplývá povinnost dohodu podle §220a odst. 1 obch. zák. (dále též jen „dohoda“) uzavřít, nelze se domoci ani nahrazení projevu vůle jedné ze stran dohody soudem. Žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že žalovaný nárok lze dovodit ze znění ustanovení §220a odst. 8 obch. zák. Toto ustanovení míří na případy změny právní formy společnosti a na případy sloučení, splynutí nebo rozdělení jen tehdy, je-li uzavřena dohoda. Odvolací soud dále uzavřel, že úprava v §220a odst. 8 obch. zák. je zcela logická, neboť při změně právní formy se zásadním způsobem mění postavení společníků a nelze je proto nutit, jestliže s takovou změnou nesouhlasí, aby se proti své vůli stali účastníky jiného subjektu s rozdílným postavením.
Protože ze zákona nevyplývá pro případ sloučení, splynutí a rozdělení akciové společnosti povinnost společnosti uzavřít s akcionářem dohodu o tom, že se nestane akcionářem nástupnické společnosti, nepřipadá v úvahu nahrazení projevu vůle soudem, neboť to je možné jen tam, kde povinnost uzavřít smlouvu vyplývá ze zákona. Odvolací soud k žádosti žalobkyně připustil dovolání pro otázku výkladu ustanovení §220a odst. 8 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V dovolání uvedla, že její právo na uzavření dohody podle ustanovení §220a odst. 1 obch. zák. vyplývá z ustanovení §220a odst. 8, věta třetí, obch. zák. Navíc se v prvé větě ustanovení §220a odst. 8 obch. zák. zcela jasně hovoří o tom, že lze uplatnit právo podle odstavce prvého. V odstavci prvém pak lze podle názoru žalobkyně nalézt pouze jedno právo, a to právo na uzavření dohody o tom, že se akcionář nechce stát akcionářem nástupnické společnosti. „Pokud bychom zastávali názor, že se neodkazuje na toto právo na uzavření dohody, musíme zároveň odpovědět na otázku, jaké jiné právo, na které se v odstavci 8 věta prvá odkazuje, tedy lze uplatnit.“ Na tuto otázku ani jeden ze soudů neodpověděl. Žalobkyně rovněž konstatuje, že se nikdy nedomáhala nahrazení projevu vůle žalované, ale domáhala se vždy uložení povinnosti uzavřít smlouvu, přesně podle dikce ustanovení §220a odst. 8 věta třetí obch. zák.
Dovolatelka též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k tomu, aby bylo možno se domáhat uzavření smlouvy podle §220a odst. 8 obch. zák., musí být dříve uzavřena dohoda podle §220a odst. 1 obch. zák. Obchodní zákoník podle jeho názoru nepodmiňuje uzavření smlouvy podle §220a odst. 8 uzavřením dohody podle §220a odst. 1. Podle dovolatele je dohoda podle §220a odst. 1 a smlouva podle §220a odst. 8 obch. zák. „jedna a tatáž věc,“ tedy shodný projev vůle dvou stran, jak to ostatně chápe i teorie.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Z ustanovení §220a odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění vyplývá, že nechce-li se akcionář společnosti, která se rozděluje, splývá s jinou společností anebo se s jinou společností slučuje, stát akcionářem nástupnické společnosti, může o tom uzavřít se společností, jejímž je akcionářem, dohodu. Dojde-li k uzavření takové dohody, vyplývá z ní akcionáři právo, aby mu právní nástupce zaniklé společnosti vyplatil proti vrácení listinných akcií nebo zatímních listů nebo po zrušení zaknihovaných akcií zaniklé společnosti, podíl na čistém obchodním jmění zaniklé společnosti. Z prvé věty ustanovení §220a odst. 8 obch. zák. pak vyplývá, že jestliže akcionáři zaniklé společnosti vzniklo na základě dohody uzavřené podle §220a odst. 1 obch. zák. právo na výplatu podílu na čistém obchodním jmění zaniklé společnosti, musí je akcionář zaniklé společnosti uplatnit u společnosti nástupnické v jednoměsíční lhůtě; jestliže uvedené právo v této lhůtě neuplatní, zaniká.
Pokud jde o druhou a třetí větu ustanovení §220a odst. 8 obch. zák., ty se, jak výslovně uvádí věta druhá, vztahují pouze na uzavření smlouvy k realizaci práva podle §220a odst. 6 obch. zák., nikoli na právo na výplatu podílu na čistém obchodním jmění podle §220a odst. 1 obch. zák.
Z uvedeného plyne, že právo akcionáře vyplývající z ustanovení §220a odst. 1 obch. zák. není právo na uzavření smlouvy, jak tvrdí dovolatelka, ale právo na výplatu podílu na čistém obchodním jmění společnosti - pokud ovšem společnost o tom uzavřela s akcionářem dohodu. Důvody pro rozdílnou úpravu při sloučení, splynutí a rozdělení na straně jedné a změně právní formy na straně druhé, přitom již přesvědčivě odůvodnil odvolací soud a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Shodný závěr přitom Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 30.4.2002, sp. zn. 29 Odo 710/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 114 a nevidí důvodu se od něj odchýlit ani v této věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalované, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu