ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.144.2001.1
sp. zn. 29 Odo 144/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl ve věci žalobců A) J. Č. a B) J. Č., oba zast. advokátem, proti žalovaným 1) P. Š., a 2) V. Š., oba zast. advokátem, o 682.660,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u městského soudu v Praze pod sp. zn. Sm 257/96 k dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.11.2000, č.j. 5 Cmo 664/2000-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci B) na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem 7.575,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.
III. Žalovaní a žalobkyně A) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27.11.2000, č.j. 5 Cmo 664/2000-91 potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. Sm 257/96-83, v němž tento soud odmítl námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ze 16.5.1996, č.j. Sm 257/96-7; dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že ve svém předchozím usnesení zrušil obdobné usnesení soudu prvního stupně a tak žalovaným umožnil, aby doplnili potřebná tvrzení k námitce, že se v místě doručení i v době doručování směnečného platebního rozkazu nezdržovali.
Žalovaní, přesto, že byli odvolacím soudem poučeni a jsou právně zastoupeni, nesplnili svou povinnost tvrzení ohledně toho, že nebylo možné směnečný platební rozkaz jim doručit náhradním způsobem.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaných na připuštění dovolání a neshledal otázku řešenou ve svém rozhodnutí za zásadní ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovoláním ze dne 11.1.2001 napadli žalovaní výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
V odůvodnění dovolání žalovaní zejména uvedli, že při doručování směnečného platebního rozkazu došlo k pochybení, neboť byl zasílán jako jediná zásilka na adresu „ Manželé P. Š., V. Š. ……………“, což je v rozporu s judikaturou soudů, např. se stanoviskem Nejvyššího soudu č.j. Prz 36/97, č.j. Rc V/68, rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. Cz 183/67, Rc 19/68. Podle názoru žalovaných měl být směnečný platební rozkaz doručen znovu, a to každému žalovanému zvlášť, čímž by byla žalovaným dána možnost podat námitky ve stanovené lhůtě. Podle žalovaných jim byla v průběhu řízení tímto nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000, neboť nemohli podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Dále žalovaní uvedli, že jim v průběhu řízení nebyla dána možnost osobně vypovídat před soudem, neboť soud prvního stupně ani soud odvolací jednání nikdy nenařídil a tím bylo řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000.
Žalovaní se dále domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., ve znění účinné do 31.12.2000], neboť nesprávně zhodnotil doručování směnečného platebního rozkazu jednou zásilkou na jedinou doručenku oběma účastníkům naráz jako účinné doručení a proto posoudil podané námitky jako opožděné, přesto, že lhůta k podání námitek nezačala žalovaným běžet.
Dovolání je podle žalovaných přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.200, protože rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a rozhodnutí je v rozporu s uvedenou judikaturou.
Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání z 21.2.2001 se k dovolání vyjádřil žalobce B) a uvedl, že dovolání nepřináší žádné nové právní skutečnosti, na jejichž základě by mělo být usnesení odvolacího soudu zrušeno. Žalobce se ztotožnil s právními názory vyjadřovanými v rozhodnutích soudů nižší instance a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 17, hlavu I, část dvanáctou přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl dovolání podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“) a podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o usnesení, je dovolání proti takovémuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
V daném případě bylo usnesení odvolacího soud potvrzeno usnesením soudu prvního stupně, jimž soud prvního stupně odmítl námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 16.5.1996, č.j. Sm 257/96-7, pro opožděnost.
Z toho je zřejmé, že dovolání není přípustné podle §238a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř., neboť se nejedná o žádný z případů, popř. rozhodnutí zde uvedených.
Podle §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., ať již jde o přípustnost dovolání vyslovenou soudem či přípustnost dovolání vyplývající z toho, že dovolací soud dospěl k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je podmínkou přípustnosti to, že jde o rozsudek či usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé.
Dovolání, vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodováno ve věci samé, nemůže být přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., ani podle odst. 2 téhož ustanovení.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být nakonec přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní uvedli, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu při doručování směnečného platebního rozkazu odňata možnost jednat před soudem dle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení tedy je, že v průběhu řízení postupoval soud nesprávně, tj. zejména v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, což způsobilo, že účastník nemohl uplatňovat v řízení svá procesní práva, např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání apod. Toto ustanovení však již nedopadá na samotné rozhodnutí, tj. na případné nedostatky při rozhodování, kdy jde obvykle o vadu spočívající v nesprávném posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Odnětí možnosti jednat před soudem spatřují žalovaní v tom, že jim nebyl řádně doručen směnečný platební rozkaz a tím byli zkráceni ve svých procesních právech podat včas proti němu námitky.
Ze spisu vyplývá, že směnečný platební rozkaz ze 16.5.1996, č.j. Sm 257/96-7 byl žalovaným doručován jako jedna zásilka určená do vlastních rukou, s adresou „Manželé P. Š., V. Š., U. r. 137,… V.“. Písemnost byla uložena na poště 4.6.1996, neboť po druhém pokusu o doručení dne 3.6.1996 se zásilku nepodařilo doručit.
Žalovaní podali dne 10.4.1998 námitky proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu a tento den podali i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.4.1998, č.j. Sm 257/96-7 byly námitky žalovaných jako pozdě podané odmítnuty.
Vrchní soud v Praze usnesením ze 6.8.1998, č.j. 5 Cmo 452/98-24 zrušil výše uvedené usnesení Krajského obchodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nebylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze 23.11.1998, č.j. Sm 257/96-30 se žalovaným zmeškání lhůty k podání námitek neprominulo. Na základě odvolání žalovaných proti tomuto usnesení poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.3.1999, č.j. 5 Cmo 68/99-43 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu byly poté usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.4.1999, č.j. Sm 257/96-46, ve znění usnesení z 19.5.1999, č.j. 257/96-54, odmítnuty.
Na základě odvolání žalovaných proti posléze uvedenému usnesení Krajského obchodního soudu v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.9.19999, č.j. 5 Cmo 367/99-62 toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nutné dát žalovaným možnost, aby prokázali, že se v místě doručení v době, kdy byl doručován směnečný platební rozkaz nezdržovali a proto nemohla být zásilka doručena náhradním způsobem dle §47 odst. 2 o. s. ř.
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 2.12.1999, č.j. Sm 257/96-94 námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu opět odmítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 13.3.2000, č.j. 5 Cmo 41/2000-80 uvedené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení se odvolací soud zabýval otázkou náhradního doručení žalovaným v případě společné zásilky a dospěl k názoru, že náhradní doručení není v tomto případě vyloučeno. Žalovaným však byla znovu dána možnost, aby v dalším řízení prokázali svoje tvrzení, že se v místě doručení směnečného platebního rozkazu nezdržovali.
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2000, č.j. Sm 257/96-83 opět námitky odmítl proto, že žalovaní byli nečinní při prokazování tvrzení, že se v době náhradního doručování nezdržovali v bydlišti (místě doručování). Toto usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno a je napadeno dovoláním.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaní měli možnost uplatnit svoje procesní práva, což také učinili, a to zejména v jejich odvoláních a soud jim v tom nikterak svým postupem nebránil.
Žalovaní, jak vyplývá z jejich podání, nesouhlasí s právním hodnocením soudů ohledně tzv. náhradního doručení směnečného platebního rozkazu, tj. s tím, že soudy dospěly k závěru, že jim tento platební rozkaz byl doručen náhradním způsobem postupem dle §47 odst. 2 o. s. ř. Toto hodnocení je však již činností rozhodovací, jde o otázku právního posouzení. Případné nesprávnosti v právním posouzení nemohou být vadou řízení, kterou má na mysli ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a zakládat i přípustnost dovolání, ale mohou být dovolacím důvodem dle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání není přípustné podle ust. §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2 a ani podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) až e) a g) o. s. ř., i když tyto vady nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud žalovaní dále namítali, že soud prvního stupně ani soud odvolací nenařídil ve věci jednání, je třeba uvést, že podle §175 odst. 3, 2. věty o. s. ř. pozdě podané námitky odmítá předseda senátu, aniž by bylo nařizováno jednání. Taktéž odvolací soud nemusí podle §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařizovat jednání, směřuje-li odvolání proti usnesení, což je posuzovaný případ.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2, 1. věty per analogiam tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci B) na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč (bod 10, hlava I., část dvanáctá zák. č. 30/2000 Sb., §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), neboť procesně zavinili, že dovolání bylo odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 29. dubna 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu