ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.19.2001.1
sp. zn. 29 Odo 19/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl ve věci žalobce Č. k. a., proti žalované ing. G. S., správkyni konkursní podstaty úpadce Č. H., a. s., zast. advokátem, o určení existence pohledávky, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2000, čj. 13 Cmo 164/99-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, čj. 13 Cmo 164/99-36, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999, čj. 25 Cm 359/98-22, jímž tento soud určil pravost pohledávky žalobce za úpadcem ve výši celkem 182,479.878,45 Kč, sestávající z jistiny 119,135.336,17 Kč, úroku 40,764.699,10 Kč, úroku z prodlení 10,664.743,29 Kč, smluvní pokuty 11,913.533,62 Kč, poplatku za vedení účtu 300,- Kč, úroku záporného účtu 194,27 Kč, sankce za nedodržení obchodních podmínek 4.000,- Kč a poplatků za výpisy a příjem z clearingu 72,- Kč, včetně práva žalobce na oddělené uspokojení ve výši 100,000.000,- Kč a dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že smlouvou č. 41/DÚ/95 ze dne 1. 6. 1995 byla upravena veškerá práva účastníků k pohledávkám ve výši 119,135.356,17 Kč a úpadce tyto pohledávky uznal co do důvodu i výše.
Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená smlouva je narovnáním ve smyslu §585 obč. zákoníku a závazek úpadce proto vyplývá z této smlouvy. Pro narovnání byly dány podmínky, a to i s ohledem na to, že pohledávky z úvěru poskytla osoba odlišná od žalobce a pohledávky byly následně dvakrát postoupeny. Úpadce proto mohl se svými námitkami vůči smlouvě z 1. 6. 1995 uspět pouze za podmínek uvedených v §586 odst. 1 a 2 obč. zákoníku.
Vzhledem k uvedenému shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v celém rozsahu, tj. i v žalované výslovně nerozporovaném výroku stran příslušenství jistiny ohledně práva na oddělené uspokojení.
Odvolací soud neshledal důvodným návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, protože posouzení vzniku pohledávky žalobce za úpadcem v případě, kdy pohledávka vznikla ze smlouvy o narovnání dle §585 obč. zákoníku, není otázkou zásadního právního významu.
Dovoláním bez data, které bylo odesláno poštou dovolacímu soudu dne 15. 3. 2000, napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozovala z ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaná uvedla, že před vynesením rozsudku odvolacího soudu formulovala svůj návrh na připuštění dovolání tak, že je „pojmově vyloučeno, aby došlo k platnému uzavření narovnání podle §585 obch. zákoníku (správně obč. zákoníku) ohledně neexistující pohledávky, byť i formálně uznané úpadcem podle §323 obch. zákoníku“. Návrh na připuštění dovolání byl učiněn proto, že již soud prvního stupně vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že první smlouva ze dne 27. 12. 1990 byla uzavřena mezi žalobcem a úpadcem, což odporuje obsahu spisu, neboť tato smlouva byla uzavřena mezi K. b. a Č. K., s. p. V důsledku diskontinuity úpadce a předchozího subjektu Č. P. H., a. s. nemohlo dojít k platnému uznání dluhu. Na posouzení této otázky je založeno rozhodnutí odvolacího soudu a proto je v této věci dovolání přípustné.
Dovolatelka dále uvedla, že „z hlediska ust. §585 obch. zákoníku“ (správně obč. zákoníku) je „rozhodující, aby proti pohledávce, která je sice sporná, avšak existující, byla uplatněna další pohledávka, rovněž existující“. Pojmově je vyloučeno, aby se narovnání týkalo závazku, který vůbec v době narovnání neexistoval a o tento případ v dané věci jde. Proto výklad odvolacího soudu „neodpovídá ust. §585 obch. zákoníku“ (správně obč. zákoníku).
Vzhledem k tomu dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že zák. č. 239/2001 Sb., o České Konsolidační agentuře a o změně některých zákonů byl s účinností od 1. 9. 2001 zrušen žalobce a jeho právním nástupcem a tedy i nástupcem procesním se od tohoto data podle §19 uvedeného zákona stala Česká konsolidační agentura, upravil v tomto smyslu označení žalobce a nadále jednal s Českou konsolidační agenturou.
Nejvyšší soud s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. věc projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů, tj. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu, resp. v něm řešené právní otázky, mají po právní stránce zásadní význam, aby mohl event. dospět k závěru, že dovolání je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání k níže uvedené otázce, neboť v případě, kdy pohledávka vznikla na základě smlouvy o narovnání ji nepokládal za právně významnou.
Z citovaného ust. §239 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaná do protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 27. 1. 2000 před vyhlášením rozsudku navrhla, aby „odvolací soud připustil dovolání k vyřešení otázky vzniku závazku navrhovatele vůči úpadci“.
V dovolání žalovaná uvedla, že otázku, u niž žádala připuštění dovolání formulovala tak, že „je pojmově vyloučeno, aby došlo k platnému uzavření narovnání podle §585 obch. zákoníku, ohledně neexistující pohledávky, byť i formálně uznané úpadcem podle §323 obch. zákoníku“.
Dovolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že nebyly splněny předpoklady požadované pro aplikaci §239 odst. 2 o. s. ř., neboť nejde o právní otázku zásadního právního významu, protože aplikace ust. §585 obč. zákoníku provedená odvolacím soudem vychází z rozhodovací praxe soudů.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek ze dne 15. 6. 1999 je v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně v této věci.
Dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. též neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto vady řízení nebyly odpůrcem v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §239 odst. 2, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení a na to, že navrhovateli podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. března 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu