ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.190.2002.1
sp. zn. 29 Odo 190/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce České republiky – Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, tř. 17. listopadu 43, zastoupeného, advokátem, proti žalovaným : 1) R. k. c. S. m., 2) S. m., a 3) A. spol. s r. o., zastoupenému, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 76/95, k dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2001, čj. 26 Co 12,13/2000-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.525,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce ….
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl shora označeným rozsudkem, k odvolání třetího žalovaného, že opravné usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se potvrzuje (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 5. 1999 čj. 7 C 76/95-107, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 1999, čj. 7 C 76/95-125, v této věci rozhodl takto: I. Určuje se, že Česká republika je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to: domu čp. 102 s pozemkem parc. č. 114/1 – zastavěná plocha, pozemku parc. č. 114/2 – zastavěná plocha se stavbou garáže, pozemku parc. č. 136/1- ostatní plocha, pozemku parc. č. 136/2 – zahrada a pozemku parc. č. 138 – ostatní plocha, to vše zapsáno pro obec S. a katastrální území S. u K. na listu vlastnictví č. 361 u Katastrálního úřadu v B. II. Určuje se, že nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku spravuje ve smyslu zákona č. 113/1993 Sb. Fond dětí a mládeže. III. Žaloba s návrhem, aby bylo ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému určeno, že Česká republika je výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. IV. Třetí žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené odevzdat nemovitosti, popsané ve výroku I. Ve výrocích V., VI. a VII. pak soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, přičemž v opravném usnesení byla opravena písařská chyba ve výroku I. a ve výrocích IV. a VI. byly doplněny resp. pozměněny lhůty, stanovené ke splnění povinnosti třetího žalovaného pro vyklizení nemovitostí a pro zaplacení náhrad nákladů řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání, v němž uvádí, že je podává dle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), a z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel poukazuje na to, že ve svém odvolání pro případ potvrzení napadeného rozsudku navrhl, aby odvolací soud připustil dovolání ve smyslu ust. §239 o. s. ř., odvolací soud však o tomto návrhu, který měl projednat ještě ve znění o. s. ř. před novelou, nijak nerozhodl. Tím zkrátil žalovaného na jeho právech.
Žalovaný dovozuje, že jde o rozhodnutí ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Jako důvody dovolání žalovaný uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání bylo podáno opožděně, po stanovené lhůtě dvou měsíců a vyjadřuje se rovněž ve věci samé s tím, aby – pokud dovolání nebude odmítnuto – bylo dovolání zamítnuto a žalobci přiznány náklady dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
V daném případě odvolací soud podle odůvodnění svého rozsudku výslovně rozhodoval „za použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu platných k 31. prosinci 2000, a to dle bodu 15. přechodných a závěrečných ustanovení hlavy I., části dvanácté zákon č. 30/2000 Sb., kterým byl občanský soudní řád novelizován“.
Dovolací soud postupoval rovněž – v souladu s výše uvedeným – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů se rozumí nejen např. posuzování podmínek řízení, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (včetně toho, že v záhlaví usnesení se neuvádí složení senátu); podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá – jako součást procesu projednání a rozhodnutí o dovolání - též včasnost dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod č. 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních z 2 ledna 2002 sp. zn. I. ÚS 660/01, z 24. ledna 2002 sp. zn. IV. ÚS 560/01, jakož i z 29. dubna 2002 sp. zn. I. ÚS 88/02).
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2 cit. ustanovení).
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 7. 2001 (ve spise č. l. 149). Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání den 13. 8. 2001 (pondělí). Dovolání podané třetím žalovaným 29. 8. 2001 doporučeně na poštu (obálka č. l. 165) je tudíž opožděné.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 4 o.s . ř. ve vazbě na ust. §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opožděné dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovení §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný 3) procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto a nemá proto na náhradu nákladů řízení o dovolání právo. Na druhé straně je povinen nahradit tyto náklady žalobci, a to náklady právního zastoupení (jeden úkon – vyjádření k dovolání) ve výši 3.450,- Kč (podle §10 odst. 3, §5 písm. b), §7 písm. d), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. – advokátní tarif) a náhradu paušálních výdajů 75,- Kč (dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 3.525,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. září 2002
JUDr. František Faldyna, v.r .
předseda senátu