ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.196.2002.1
sp. zn. 29 Odo 196/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., proti žalovaným 1) J. P., 2) J. P., 3) J. P., a 4) B. P., o zaplacení 16,332.577,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 4/99, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2001, čj. 4 Cmo 816/99-89, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23.4.1999, čj. 23 Cm 4/99-38, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svoje směnečné platební rozkazy ze dne 15.12.1998, sp. zn. 2 Sm 467/98 a 2 Sm 466/98.
Žalovaní zastoupení advokátem podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Pokud jde o jeho přípustnost odkazují na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že „jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť byť žalovaní označili zcela jasně důkaz k prokázání svého tvrzení, tento nebyl proveden a tvrzení žalovaných tak zůstalo osamoceno, kdy zůstalo toliko jenom ničím nepotvrzeným tvrzením bez možnosti jeho prokázání jinými důkazy, přičemž v průběhu řízení nebylo rozhodnuto o tom, že se návrh na provedení důkazu zamítá, ale prostě se soud rozhodl, že jej neprovede a taky jej neprovedl“. Důvodnost dovolání pak opírají o ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř., a tvrdí, že rozhodnutí soudu je zatíženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu a i z nesprávného právního posouzení věci.
Konkrétně namítají, že soudy obou stupňů pochybily, když neprovedly žalovanými navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie k prokázání toho, zda v době podpisu směnek žalovanými bylo na těchto směnkách uvedeno datum a místo vystavení. Tato skutečnost je, dle názoru žalovaných, rozhodná pro posouzení opodstatněnosti jedné z jejich námitek proti výše uvedeným směnečným platebním rozkazům – vyplnění směnek v rozporu s ujednáním uvedeným ve smlouvě o vyplňovacím právu směnečném. Zároveň žalovaní napadají právní názor soudu, pokud jde o výklad ustanovení čl. I §10 zákona směnečného a šekového, zejména pak závěr, že za nedostatek dobré víry či hrubou nedbalost na straně majitele směnky nelze považovat počínání, kdy kromě ujednaných údajů jsou doplněny další údaje potřebné pro uplatnění listiny jako směnky.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Odnětím možnosti jednat před soudem dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
V okolnosti, že soud prvního stupně ani soud odvolací nevyhověly návrhu žalovaných a neprovedly v řízení jimi navržený důkaz, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nelze spatřovat. Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - totiž neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud, a ten nemá v řízení sporném, jakým je i toto řízení, zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Musí však, což odvolací soud učinil, odůvodnit proč navržené důkazy neprovedl. Případné pochybení soudu v tomto směru lze - podle okolností případu - vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada - i kdyby byla skutečně zjištěna - přípustnost dovolání založit nemůže. Přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dána není.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaní, kteří z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu