ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.213.2001.1
sp. zn. 29 Odo 213/2001-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Mgr. V. K., o neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti L. K., a. s., , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 185/99, o dovolání navrhovatele, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000, č.j. 7 Cmo 333/2000-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21.1.2000, č.j. 47 Cm 185/99-17, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti L. K., a.s. (dále jen „společnost“) konané dne 29.6.1999, jímž valná hromada rozhodla o změně podoby akcií společnosti ze zaknihovaných na listinné a o zrušení veřejné obchodovatelnosti části akcií.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožňuje se i s jeho právními závěry.
Odvolací soud uzavřel, že rozhodování o změně podoby akcií není rozhodováním o změně práv spojených s některým druhem akcií. Přeměnu listinných akcií na zaknihované (správně má být zaknihovaných akcií na listinné) umožňuje obchodní zákoník i zákon o cenných papírech, který tuto přeměnu podmiňuje rozhodnutím emitenta akcií (§9 a 10 zákona č. 591/1992 Sb.). Změna podoby akcií je podle ustanovení §187 písm. a) obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v působnosti valné hromady. Protože podoba akcií je obsahem stanov, je k přijetí takového rozhodnutí třeba souhlasu dvou třetin přítomných hlasů (§186 odst. 2 obch. zák.). Žádné zákonné ustanovení neurčuje, že by změnou podoby akcií docházelo ke zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti. Na veřejných trzích lze obchodovat jak s akciemi v listinné, tak s akciemi v zaknihované podobě. Na tom nic nemění to, že v současné době není fakticky možné s listinnými akciemi na veřejných trzích v České republice obchodovat. Veřejná obchodovatelnost neobsahuje právo na to, aby se s veřejně obchodovatelným cenným papírem na veřejném trhu obchodovalo, tedy aby je organizátor veřejného trhu přijal k obchodování.
Také zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií náleží podle ustanovení §186 odst. 3 obch. zák. do působnosti valné hromady. V projednávané věci byla zrušena veřejná obchodovatelnost akcií 1. emise společnosti, vedených pod ISIN CZ 000 9040457. Z dikce ustanovení §186 odst. 3 obch. zák., které k přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vyžaduje kvalifikovanou většinu akcionářů, majících akcie, jejichž veřejná obchodovatelnost se zrušuje vyplývá, že je možné přijmout takové rozhodnutí i jen pro část akcií společnosti.
Ani zákon č. 591/1992 Sb. nepodmiňuje udělení povolení k veřejnému obchodování s cennými papíry požadavkem, aby se toto povolení týkalo všech emisí akcií jednoho emitenta (§72 odst. 1). Rovněž z ustanovení §74 odst. 1 písm. b) bod 3 cit. zákona, upravujícího náležitosti prospektu, plyne, že dosud vydanými cennými papíry, které se v prospektu uvádějí, se rozumějí cenné papíry, které emitent vydal, ale které nejsou předmětem žádosti o povolení veřejné obchodovatelnosti. Umožňuje-li zákon udělení povolení k veřejné obchodovatelnosti jen k příslušné emisi akcií, předpokládá tak stav, kdy bude jen část akcií veřejně obchodovatelná. Stejná situace pak nastane v důsledku rozhodnutí valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti jen části akcií (jedné emise).
Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť otázky, ohledně kterých požadoval navrhovatel připuštění dovolání nepovažuje za sporné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že je co do přípustnosti zakládá na ustanovení §239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ ).
Dovolatel uvedl, že výklad pojmu veřejná obchodovatelnost akcií, který provedl odvolací soud, je v hrubém rozporu s definicí veřejné obchodovatelnosti ve smyslu ustanovení §71 zákona č. 591/1992 Sb. Ten totiž definuje veřejně obchodovatelný cenný papír jako cenný papír, se kterým lze obchodovat na veřejném trhu. „Uvedená zákonná definice je pregnantním případem právní výrokové ekvivalence, tedy platí i naopak, že cenný papír, kterým lze obchodovat na veřejném trhu, je veřejně obchodovatelným cenným papírem.“ Jak dovodil soud prvního stupně, jestliže nastane stav, kdy nelze obchodovat cennými papíry na veřejném trhu, pak fakticky došlo k přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti těchto cenných papírů (tento údaj dovolatele není správný neboť v projednávané věci soud prvního stupně takový závěr neučinil). Naproti tomu odvolací soud učinil závěr zcela nesprávný, že cenné papíry na veřejném trhu neobchodované nepřestávají být veřejně obchodovatelnými cennými papíry, neboť veřejná obchodovatelnost není podmíněna prováděním obchodů s cennými papíry, ale je důsledkem splnění zákonem požadovaných náležitostí.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že lze rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části akcií společnosti, dovolatel uvedl, že zákon sice k přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti vyžaduje alespoň tříčtvrtinovou většinu akcionářů majících tyto akcie, soud však nevzal v úvahu záměr zákonodárce spočívající v zákazu majorizace akcionářů s veřejně obchodovatelnými akciemi rozhodováním akcionářů s akciemi veřejně neobchodovatelnými. Z platné právní úpravy je zřejmé, že má-li společnost veřejně obchodovatelné i veřejně neobchodovatelné akcie, mohou být a jsou zájmy akcionářů držící akcie různých charakteristik odlišné až protichůdné. V případě přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti musí totiž společnost akcionářům na základě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií za jejich akcie zaplatit. „Jelikož zákonodárce přijetí předmětného usnesení spojil s nárokem akcionářů, kterým by veřejný návrh svědčil s požadavkem na to, aby se pro přijetí návrhu nevyslovovali, činil tak bezpochyby z důvodu logického ztížení snahy určitých akcionářů o ovlivnění pohybu akcií společnosti na veřejných kapitálových trzích či mimo ně, včetně možnosti zajištění vystoupení ze společnosti těch akcionářů, kteří nabyli svobodně a volně akcie společnosti na veřejném trhu nebo alespoň za víceméně konkrétních podmínek. Zákonodárce tak bezpochyby neměl na mysli rozhodování o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části veřejně obchodovatelných akcií emitovaných společností.“ Dovolatel dále uvedl, že procesy zavádění veřejné obchodovatelnosti a jejího rušení nelze chápat jako opačné postupy, protože právní řád neupravuje pro zavedení veřejné obchodovatelnosti odpovídající nároky a sankce, které upravuje pro její zrušení. Dovolatel se proto domáhá, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., není však důvodné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o .s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Pro řešení otázky dopadů změny podoby akcií na jejich veřejnou obchodovatelnost Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledal, neboť tuto otázku již vyřešil v usnesení ze dne 24.9.2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001, ve kterém uzavřel, že změnou podoby akcií ke zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti nedochází a že závěr, podle nějž veřejně obchodovatelným cenným papírem je pouze takový cenný papír, se kterým je fakticky možno obchodovat ve veřejných trzích, je nesprávný.
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může valná hromada rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části akcií společnosti.
Jak správně uvedly soudy obou stupňů, obchodní zákoník v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., 591/1992 Sb., 600/1992 Sb., 286/1993 Sb., 156/1994 Sb., 84/1995 Sb., 94/1996 Sb., 142/1996 Sb., 77/1997 Sb., 165/1998 Sb. a 15/1998 Sb., v ustanovení §186 odst. 3 vyžaduje k rozhodnutí valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti souhlas alespoň tří čtvrtin hlasů přítomných akcionářů majících tyto akcie. Z takto stanovených podmínek rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti nelze než dovodit, že obchodní zákoník vychází z toho, že valná hromada může rozhodovat o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části akcií společnosti, neboť jinak by byl uvedený požadavek dosažení kvalifikované většiny hlasů jen v okruhu přítomných akcionářů majících veřejně obchodovatelné akcie, nikoli všech přítomných akcionářů, nepotřebný a postrádal by jakoukoli logiku.
Zákon č. 591/1992 Sb. v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. 89/1993 Sb., 331/1993 Sb., 259/1994 Sb., 61/1996 Sb., 152/1996 Sb. a 15/1998 Sb., pak, jak opět správně dovodily oba soudy, umožňuje, aby byla veřejně obchodovatelná pouze část akcií akciové společnosti v rozsahu jedné emise, když v §73 odst. 1 stanoví podmínky udělení povolení k veřejné obchodovatelnosti pro jednu emisi cenných papírů. Jestliže zákon č. 591/1992 Sb. takový stav připouští, aniž by jej omezoval jen na případy udělení povolení k veřejnému obchodování, nelze než dovodit, že se vztahuje na všechny případy, kdy se o veřejné obchodovatelnosti akcií rozhoduje, tedy i na rozhodování valné hromady o jejím zrušení.
Pokud se navrhovatel dovolává toho, že účelem úpravy odkupové povinnosti společnosti při zrušení veřejné obchodovatelnosti bylo „logické ztížení snahy určitých akcionářů o ovlivnění pohybu akcií společnosti na veřejných kapitálových trzích či mimo ně, včetně možnosti zajištění vystoupení ze společnosti těch akcionářů, kteří nabyli svobodně a volně akcie společnosti na veřejném trhu nebo alespoň za víceméně konkrétních podmínek,“ lze s tímto jeho závěrem souhlasit, a to především v jeho druhé části. Účelem odkupové povinnosti společnosti při zrušení veřejné obchodovatelnosti nepochybně je umožnit akcionářům, kteří pro zrušení nehlasovali, prodat za zákonem stanovených podmínek akcie společnosti, které v důsledku rozhodnutí jiných akcionářů nemají nadále možnost prodat na veřejném trhu, čímž je jejich prodej podstatně ztížen.
Přisvědčit však nelze závěru navrhovatele, že záměrem zákonodárce bylo upravit zákaz majorizace akcionářů s veřejně obchodovatelnými akciemi ve vztahu k akcionářům s akciemi veřejně neobchodovatelnými. Z ustanovení §186a obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá, že při zrušení veřejné obchodovatelnosti považuje obchodní zákoník za osoby, kterým je nutno v souvislosti se zrušením veřejné obchodovatelnosti poskytnout ochranu, akcionáře mající akcie, jejichž veřejná obchodovatelnost se ruší. Tuto ochranu jim zajišťuje stanovením odkupové povinnosti společnosti. Pokud by zákonodárce hodlal upravit zákaz majorizace, majitelů veřejně obchodovatelných akcií, mohl by tak učinit úpravou odděleného hlasování obou skupin akcionářů a požadavkem dosažení určité většiny v každé z uvedených skupin, jak to učinil v poslední větě ustanovení §186 odst. 4 obch. zák. Jiná situace by ovšem nastala, jestliže by rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti části akcií směřovalo k obcházení zákona nebo by bylo zneužitím práva hlasujícími akcionáři. V tom směru ale navrhovatel žádné tvrzení neučinil a nenabídl ani žádné důkazy k prokázání takového záměru.
V této souvislosti však je třeba uvést, že rozhoduje-li valná hromada o zrušení veřejné obchodovatelnosti jen části akcií, musí být tato část akcií zcela jednoznačně identifikovatelná. Tak tomu není u společností, které vydaly ve více emisích veřejně obchodovatelné zaknihované akcie téhož druhu a téže jmenovité hodnoty. V takovém případě je totiž všem emisím akcií přiděleno stejné číslo pro identifikaci (ISIN) a protože jednotlivé zaknihované akcie neobsahují číselné označení, nelze akcie jednotlivých emisí odlišit od akcií jiných emisí. Tak tomu ale v projednávané věci není.
Protože se dovolateli nepodařilo zpochybnit uplatněnými argumenty správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by společnosti, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu