ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.235.2002.1
sp. zn. 29 Odo 235/2002-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. G., proti žalovanému V. S., o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 17/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2001, čj. 7 Cmo 390/99-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 17.3.1999, čj. 3 Cm 17/99-25, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 10.2.1999, čj. 3 Sm 367/98-16.
Žalovaný zastoupený advokátkou podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že postupem soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem. Odkazuje tedy na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pokud jde o přípustnost dovolání a zároveň na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., pokud jde o dovolací důvod. Konkrétně namítá, že v řízení před soudem prvního stupně se nemohl řádně vyjádřit k věci jako takové, nebylo mu umožněno předložit veškeré podklady, nebyl proveden jím navržený výslech žalobkyně a nebyli přizváni svědci. Dále napadá postup odvolacího soudu, který jednal v jeho nepřítomnosti, ač žalovaný soudu zaslal potvrzení o pracovní neschopnosti a žádost o odročení jednání s vyjádřením, že trvá na své osobní účasti na něm. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba výše uvedené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Odnětím možnosti jednat před soudem dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
Pokud jde o námitky dovolatele, že mu v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebylo umožněno vyjádřit se k věci a předložit veškeré podklady, je z obsahu spisu zřejmé, že nejsou opodstatněné. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17.3.1999 je patrné, že se jednání osobně účastnil jak žalovaný, tak i jeho právní zástupkyně a dále, že žalovanému (právní zástupkyni, jejímž prostřednictvím realizoval svá procesní práva) byl poskytnut prostor pro vyjádření. Ze spisu také není zřejmé, že by žalovanému bylo jakkoli bráněno předložit „veškeré podklady“. Tyto podklady, které žalovaný nijak blíže nespecifikoval, mohl předložit soudu jak při již zmiňovaném jednání tak i doručit soudu jindy.
V okolnosti, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalovaného a neprovedl v řízení jím navrhované důkazy, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. taktéž nelze spatřovat. Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - totiž neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze - podle okolností případu - vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada - i kdyby byla skutečně zjištěna - přípustnost dovolání založit nemůže.
Poslední námitka žalovaného směřuje vůči postupu odvolacího soudu, který projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který z důvodu své pracovní neschopnosti požádal o odročení. Také v tomto případě nejde o odnětí možnosti jednat před soudem, neboť žalobce mohl realizovat všechna procesní práva v plném rozsahu prostřednictvím své právní zástupkyně, která se jednání před odvolacím soudem zúčastnila.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu