ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.236.2001.1
sp. zn. 29 Odo 236/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce Č. s. a. d., státního podniku, H. K., proti žalovanému T., a.s., o zaplacení 229.149,- Kč s příslušenstvím, k dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v Praze ze dne 8.11.2000, č.j. 12 Cmo 364/99-76, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.11.2000, č.j. 12 Cmo 364/99-76 změnil odvoláním napadenou část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.8.1999, č.j. 48 Cm 1035/97-58, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7.10.1999, č.j. 48 Cm 1035/97-63 v bodě III. a IV. výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5% p. a. jdoucím od 17.10.1995 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení 50.118,- Kč; v části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 6,5% p. a. z částky 150.000,- Kč jdoucím od 17.10.1995 do zaplacení odvolací soud zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci 10.575,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu označenou jako zasilatelská, která je však svým obsahem smlouvou o provozu dopravního prostředku ve smyslu §638 a násl. obchodního zákoníku, zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle smlouvy se žalobce zavázal provádět pro žalovaného přepravu kovového šrotu velkokapacitním návěsem NS 1 o nosnosti 23 t po dobu nejméně 3 let podle dispozic pracovníků sběren kovového odpadu.
Ve smlouvě si účastníci v čl. VII., bodě 7 sjednali, že přímé jednání pracovníků dopravce (tj. žalobce) s pracovníky příkazce (tj. obchodní společnost C., s.r.o., H. K.) a mezizasilatele (tj. žalovaného) o podmínkách provádění přepravy je nepřípustné. Porušení této úmluvy je sankciováno smluvní pokutou ve výši 150.000,- Kč. Daňovým dokladem č. FVV 136/95 ze 16.10.1995 vyúčtoval žalovaný žalobci smluvní pokutu 150.000,- Kč dle citovaného ujednání za přímé jednání se s.r.o. C. H. K., bez jakékoliv bližší specifikace, v čem mělo porušení úmluvy spočívat. Dopisem z 25. února 1997 pak učinil žalovaný úkon započtení, s nímž ovšem žalobce nesouhlasil. V průběhu soudního řízení bylo objasněno, že žalobce úmluvu porušil tím, že uzavřel přímo se s.r.o. C. H. K. bez prostřednictví žalovaného další smlouvu na svoz železného odpadu vozem, odlišným od vozu vyčleněného pro žalovaného na základě předmětné smlouvy.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že si sporné strany platně sjednaly smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč pro případ porušení výše citované smlouvy, spočívajícím v přímém jednání pracovníků žalobce s pracovníky s.r.o. C. H. K. o podmínkách provádění přepravy. V průběhu soudního řízení však nebylo prokázáno, že by žalobce měl ve vztahu k vozidlu vyčleněnému pro potřeby žalovaného v souladu s citovanou smlouvou přímé jednání se s.r.o. C. H. K., když za takovéto jednání, a tedy porušení smluvního ujednání, nelze považovat uzavření další samostatné smlouvy o přepravě mezi žalobcem a s.r.o. C. Takovýto výklad jednání žalobce by přesahoval rámec základního – hlavního smluvního ujednání, což je v rozporu s ustanovením §544 obč. z. Z uvedeného vyplývá, že žalovanému právo účtovat smluvní pokutu nevzniklo. Žalovaný proto neuplatnil vůči žalobci vzájemnou pohledávku způsobilou k započtení. Soud prvního stupně proto pochybil, když dospěl k závěru, že část uplatněného nároku v rozsahu 150.000,- Kč zanikla započtením.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud změnil odvoláním napadenou část rozsudku soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 5.1.2001 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000.
V dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, především pominul dodatek č. 2 k zasilatelské smlouvě č. 2/A – 94 ze dne 29.7.1994, a to č.l. 3 odst. 1, v němž bylo uvedeno „Protože došlo k porušení ustanovení čl. VII. odst. 7, navrhuje zasilatel, aby byla platnost smlouvy zasilatelské ukončena ke dni 30. září 1995“ a dodatek byl podepsán ředitelem Č., s.p. H. K. filiálka nákladní dopravy – 6, P.. Z čl. VII. odst. 7 předmětné smlouvy pak vyplývalo, že přímé jednání pracovníků dopravce s pracovníky příkazce bylo nepřípustné a porušení této úmluvy bylo sankciováno smluvní pokutou ve výši 150.000,- Kč. Z uvedených důkazů vyplývá, že žalovaný uznával porušení smlouvy a z toho důvodu byla smlouva ukončena.
Dovolatel se proto domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v procesním dokazování a věc byla nesprávně právně posouzena a proto navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil, i když mu byl stejnopis dovolání doručen.
Nejvyšší soud s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17. přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“) a v souladu s ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 1 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel byl při podání dovolání zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím tak, jak bylo uvedeno výše.
Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné zhodnocení provedených důkazů, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], konkrétně, že odvolací soud pominul dodatek č. 2 k zasilatelské smlouvě č. 2/A – 94 ze dne 29.7.1994 a čl. VII. odst. 7 uvedené zasilatelské smlouvy a poté věc byla nesprávně právně posouzena [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů, které nebylo dovoláním zpochybněno, vyplývá, že v čl. VII., bodu 7 zasilatelské smlouvy č. 2/A – 94 bylo dohodnuto, že „Přímé jednání pracovníků dopravce s pracovníky příkazce, a mezizasilatele o podmínkách provádění přepravy je nepřípustné. Porušení této úmluvy je sankciováno smluvní pokutou ve výši 150.000,- Kč“. Předmětem uvedené smlouvy podle čl. III bylo poskytnout zasilateli (žalovanému) dopravcem (žalobcem) jeden velkokapacitní návěs NS 1 o nosnosti 23 t pro přepravu kovového šrotu. Doprava šrotu byla pak prováděna pro bývalý K. H. K. (příkazce), nyní C., podle dispozic pracovníků příkazce.
Z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný uzavřel s příkazcem další smlouvu o provedení přepravy dalším návěsem (viz protokol o jednání u soudu prvního stupně ze dne 30.3.1999).
V dodatku č. 2 ze dne 15.8.1995 ke smlouvě č. 2/A – 94 bylo mimo jiné v čl. 3 odst. 1 uvedeno „Protože došlo k porušení ustanovení čl. VII. odst. 7 navrhuje zasilatel (žalovaný), aby byla platnost smlouvy zasilatelské ukončena ke dni 30.9.1995“, v odst. 2 téhož článku je uvedeno „Dopravce s návrhem souhlasí“ a dále v odst. 3 čl. 3 uvádí, že „……………. vzhledem k dohodě o ukončení smluvního vztahu, nebude uplatněna smluvní pokuta dle čl. VII. odst. 4 zasilatelské smlouvy“.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání podat z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. zejména, že soud vycházel ze skutečností, které z důkazů nevyplynuly, popř. rozhodné skutečnosti, které z dokazování, popř. jinak vyšly v řízení najevo pominul a tyto skutečnosti jsou rozhodné při posouzení věci po právní stránce.
Z výše uvedeného vyplývá, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývají z provedeného dokazování, které provedl zejména soud prvního stupně, tj. odvolací soud poté právně posuzoval zejména ust. čl. VII. odst. 7 zasilatelské smlouvy a zjištění týkající se porušení povinnosti stanovené smluvní pokutou. Odvolací soud na základě toho dospěl k závěru, že žalobce čl. VII. odst. 7 zasilatelské smlouvy neporušil, neboť nebylo prokázáno jeho přímé jednání se s.r.o. C. H. K. ve věci týkající se předmětu uvedené smlouvy, neboť za takovéto jednání ve smyslu výše uvedeného ujednání nelze pokládat uzavírání dalších smluv o přepravě žalobcem se společností s.r.o. C. nad rámec smlouvy č. 2/A – 94.
Je však skutečností, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezabýval hodnocením dodatku č. 2, i když soud prvního stupně důkaz tímto dodatkem provedl.
K tomu je nutné uvést, že za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobce smluvní povinnost dle čl. VII. odst. 7 smlouvy neporušil, nebyl již dodatek č. 2 z tohoto hlediska významný.
Pokud se žalovaný domnívá, že z tohoto dodatku vyplývá, že žalobce porušil povinnost sjednanou v čl. VII. odst. 7 smlouvy, je nutné uvést, že z textu dodatku, který byl uveden výše, takováto skutečnost jednoznačně nevyplývá, neboť žalobce výslovně souhlasil pouze s návrhem na ukončení platnosti zasilatelské smlouvy. I pokud by žalobce v tomto dodatku potvrdil, že porušil povinnost uloženou v čl. VII. odst. 7 smlouvy, je i poté rozhodující, zda skutečně k takovému porušení došlo či nikoliv a k tomu žalovaný, ani v odvolacím řízení, žádné důkazy nenavrhl. Uvedený skutkový stav poté odvolací soud správně právně posoudil podle ust. §544 a násl. obč. zákoníku.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí odvolacího sodu vychází, mají oporu v provedeném dokazování a že odvolací soud věc správně právně posoudil a proto důvod dovolání dle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. není dán. S ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. popř. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §238 odst. 1 písm. c), §241 odst. 3 písm. c), §242 odst. 3 a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalobce v dovolacím řízení a na to, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. října 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu