ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.268.2002.1
sp. zn. 29 Odo 268/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Ch., proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení 49.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 130/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2000, č.j. 9 Cmo 297/2000-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 15. října 1999, č.j. 8 Cm 130/96-17, kterým Krajský obchodní soud v Praze žalované uložil zaplatit žalobci 49.000,- Kč se 14 % úrokem od 26. února 1996 do zaplacení a náklady řízení, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a v otázce jeho důvodu odkázal na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Podle mínění dovolatele vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí z důkazů provedených soudem prvního stupně, tyto však zhodnotil odlišně a své rozhodnutí opřel o skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplývají. Odnětí možnosti jako účastníka řízení jednat před soudem spatřuje v tom, že mu bylo znemožněno vyjádřit se ke stanovisku, které odvolací soud zaujal až v odůvodnění svého rozsudku výkladem příslušné části pojistných podmínek.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v ustanovení §237 a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) je ustanovením §238 odst. 2 písm. a) vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o plnění z pojistné smlouvy uzavřené v souvislosti s jejich podnikatelskou činností), v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 49.000,- Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je řízení zmatečné tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, který mu zákon přiznává např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, apod.). O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že skutkové okolnosti neprokazují, že došlo k pojistné události tak, jak je vymezena pojistnou smlouvou ve znění pojistných podmínek), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98 uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f) o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10. Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Lze tudíž uzavřít, že řízení není postiženo ani vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu