ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.277.2002.1
sp. zn. 29 Odo 277/2002-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. C., proti žalovanému B. d. K., o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 246/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, čj. 7 Cmo 249/2001-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27.1.1998, sp. zn. 22 Cm 246/96-14, kterým tento soud zamítl žalobu na určení členství v žalovaném družstvu (dále jen „družstvo“) ode dne jeho vzniku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že jeho předchozí rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 17.1.2001, čj. 29 Cdo 83/2000-74.
Dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť z dokazování provedeného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel, a to zejména z usnesení o zrušení Bytového družstva Praha 2 ze dne 2. 12. 1993 mj. vyplývá rozdělení členů do jednotlivých nástupnických družstev. Pro případ, že by nebylo možné podle přijatých kritérií určit družstvo, jehož se má ten který člen stát, bylo v usnesení určeno, že takovýto člen se stane členem „BD 50“, tj. Domovního bytového družstva Praha 2.
Pokud odvolací soud s poukazem na to, že klíč pro rozdělení členů, kteří nebyli nájemci bytu, je v usnesení poměrně složitý a počítá s několika možnostmi a na rozporná sdělení jednotlivých družstev, ohledně členství žalobce v nich, nevycházel zejména z usnesení ze dne 2. 12. 1993 a v něm obsaženém rozdělení majetku a členů a věc posoudil tak, že žalobci nebylo nástupnické družstvo určeno, a proto podle §256 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) s přihlédnutím k ustanovení §255 odst. 1 obch. zák. dovodil, že žalobce se stal členem žalovaného družstva, do jehož majetku při rozdělení Bytového družstva Praha 2 přešla předmětná garáž, kterou má žalobce v nájmu, nejsou tyto závěry v souladu s provedeným dokazováním, resp. nevyplývají z provedeného dokazování a s ohledem na to je následně nesprávné i právní posouzení věci.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se v novém řízení měl zabývat usnesením ze dne 2. 12. 1993, včetně příloh o zrušení Bytového družstva Praha 2 a rozdělení jeho majetku a členů ve vztahu k žalobci, popř. i platností tohoto usnesení, a podle výsledku poté znovu rozhodne ve věci.
Odvolací soud provedl důkaz notářským zápisem ze shromáždění delegátů Bytového družstva Praha 2 ze dne 2.12. 1993 z něhož zjistil, že shromáždění přijalo usnesení o zrušení Bytového družstva Praha 2 a o rozdělení majetku a členů. Uzavřel, že podle dovolacího soudu, jehož právním názorem je vázán, z uvedeného usnesení vyplývá i rozdělení členů do jednotlivých nástupnických družstev. To se týká i žalobce. Přitom usnesení členské schůze družstva je třeba považovat za platné, neboť ze spisu nevyplývá, že by byla podána žaloba na jeho neplatnost a v současnosti je právo podat žalobu již prekludováno. Z předmětného usnesení ani z jiných důkazů nevyplývá, že by bylo nástupnickým družstvem pro žalobce žalované družstvo. Protože žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že je členem žalovaného družstva, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce požadoval připuštění dovolání k právním otázkám
- zda je možno rozdělit bytové družstvo takovým způsobem, aby členství jeho člena nepřešlo na stejné družstvo, na které přejde byt nebo nebytový prostor, který člen užívá,
- zda lze považovat za splněný zákonný požadavek na provedení rozdělení družstva podle §255 odst. 1 věta třetí obch. zák., jestliže člen družstva by měl po rozdělení družstva méně práv než měl před rozdělením.
Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť neshledal předpoklady podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), předestřené právní otázky neměly pro rozhodnutí sporu význam. Týkají se platnosti usnesení o zrušení a rozdělení právního předchůdce žalovaného, které je již - pro prekluzi práva - před soudem nenapadnutelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f), co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř.
V obsáhlém odůvodnění dovolání namítá, že usnesení o rozdělení členů Bytového družstva Praha 2 do nástupnických družstev navrhovatele diskriminuje a je hrubým porušením zásady rovnosti práv členů družstva. Klíč k rozdělení členů do nástupnických družstev byl v části, která se ho týká, sice aplikovatelný, ale nebyl použit, neboť nebyl vypracován seznam členů, jehož vypracování usnesení o rozdělení družstva předpokládalo. Z toho, že pro zásadní právní a obsahové nedostatky usnesení o rozdělení družstva nelze zjistit, do kterého z nástupnických družstev má patřit navrhovatel dovozuje, že soud měl určit, že patří do toho družstva, které získalo rozdělením majetek, který užíval.
Dovolatel rovněž dovozuje, že jestliže odvolací soud neprovedl důkaz, jehož provedení navrhoval, a tento procesní návrh ani nezaznamenal v zápisu z jednání, odňal navrhovateli možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Namítá též, že protokol z jednání odvolacího soudu zkresluje ve významných otázkách průběh řízení, a proto je toto řízení postiženo vadou, která má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku. Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatele nesplnil pokyn vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu a nezabýval se usnesením shromáždění delegátů o rozdělení družstva, čímž se dopustil procesní vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Naplnění uvedených podmínek dovolací soud neshledal.
Právní otázky předestřené dovolatelem k posouzení nejsou otázkami, na kterých by založil odvolací soud své rozhodnutí. V projednávané věci odvolací soud neřešil žádné otázky zásadního právního významu. Jak se uvádí shora, dovolací soud mu ve svém zrušujícím usnesení vytýkal, že jeho závěry nejsou v souladu s provedeným dokazováním, což způsobilo nesprávné právní posouzení věci. Přitom námitka dovolatele, že odvolací soud nesplnil povinnost uloženou mu dovolacím soudem a nezabýval se platností usnesení členské schůze o rozdělení, není důvodná. Odvolací soud se touto platností zabýval v rozsahu, ve kterém se jí zabývat mohl, když zkoumal, zda nebylo usnesení napadeno žalobou na neplatnost podle §242 obch. zák. Jakékoli jiné zkoumání platnosti tohoto usnesení odvolacímu soudu nepříslušelo když, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, lze platnost usnesení členské schůze družstva přezkoumávat pouze v řízení podle §242 obch. zák. a v rejstříkovém řízení (srv. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněný v Právních rozhledech č. 7/1999).
Námitky, které dovolatel uplatňuje vůči usnesení o rozdělení právního předchůdce žalovaného družstva, mohl uplatnit v rámci žaloby na neplatnost tohoto usnesení podle §242 obch. zák. Jestliže této zákonem mu dané možnosti dovolávat se neplatnosti usnesení členské schůze nevyužil a toto usnesení úspěšně nenapadl, a ani jiná oprávněná osoba, nelze též - z důvodu právní jistoty - již jeho platnost zkoumat jako předběžnou otázku v jiném řízení.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože soud neprovedl navržené důkazy. Dovolatel tvrdí (čl. 118), že navrhl provedení důkazu k prokázání svých tvrzení, který odvolací soud nejen že neprovedl, ale „návrh na provedení důkazu nadiktoval do zvukového záznamu z jednání, ale v písemném protokolu nebyl podchycen.“ Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, navrhovatel uplatnil některé námitky k protokolaci a soud o nich rozhodl. Námitku shora uvedenou však dovolatel neuplatnil, a to ani následně poté, co dne 8.3.2002 nahlédl do spisu a mohl tedy tvrzený nedostatek zjistit. Z obsahu spisu tedy vyplývá, že dovolatel s protokolací souhlasil.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je odmítl.
Ostatními námitkami dovolatele se Nejvyšší soud za stavu, kdy shledal, že dovolání není přípustné, zabývat nemohl.
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně zavinil, že dovolací soud musel dovolání odmítnout a žalovanému nevznikly náklady řízení, o kterých by musel dovolací soud rozhodnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu