ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.3.2001.1
sp. zn. 29 Odo 3/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně … banky, a.s. proti žalovaným: 1) B., společnost s ručením omezeným, 2) J. P., a 3) J. J., o 24,517.474,09 Kč, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 4 Cm 100/97, k dovolání I. G. H., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2000, čj. 5 Cmo 193/2000 – 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shora označeným usnesením v předmětné věci rozhodl, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2000 čj. 4 Cm 100/97 – 47 se potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně uvedeným usnesením uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek v částce 980.700,- Kč a částku 135.900,- Kč na náhradu nákladů právního zastoupení žalovaného 3).
K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce je povinen soudní poplatek za řízení v prvním stupni (který dříve zaplacen nebyl) uhradit, jelikož řízení bylo zastaveno až po jednání, a že výrok o nákladech řízení je (ve smyslu §146 odst. 2 věty první o. s. ř.) odůvodněn procesní zaviněním žalobce na zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala včas dovolání obchodní společnost I. G. H., a. s., IČ …, s tím, že je procesním nástupcem původního žalobce. Procesní nástupnictví ve sporu dovozoval dovolatel z toho, že (jak bylo doloženo odvolacímu soudu v průběhu řízení před soudy nižších stupňů) předmětná pohledávka přešla ze žalobce na společnost N. a. s. již 10. 6.1999. Skutečnost, že pohledávka, která byla v řízení po žalovaných vymáhána (24,517.474,09 Kč) mu posléze byla postoupena, dovolatel v dovolacím řízení dokládal dohodou o narovnání ze dne 30.10.2001, uzavřenou mezi … bankou a.s., i. A. A., a.s. (dříve N., a.s.) a I. G. H., a.s.,
Dovolatel dále v dovolání (jež má za přípustné /a současně i důvodné/ dle §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o. s. ř.) snáší podrobné argumenty na podporu závěru o existenci uvedených vad řízení přičemž v tomto rámci kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem a domáhá se toho, aby žalobci povinnost k úhradě soudního poplatku a náhradě nákladů řízení uložena nebyla.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, případně jeho procesním nástupcem (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z obsahu spisu je patrno, že žalobu dne 28. března 1997 podala … BANKA, a. s. (srov. č.l. 1). Pro zpětvzetí žaloby touto společností, k němuž došlo dne 24.6.1999 (srov. č.l. 23) soud prvního stupně řízení ve věci samé usnesením ze dne 1.7.1999, č.j. 4 Cm 100/97-26, zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalobkyně. Ve výroku o zastavení řízení přitom usnesení nabylo právní moci již 28.7.1999 a procesní nástupnictví formou singulární sukcese bylo v řízení uplatněno až po tomto datu, podáním ze dne 2. září 1999 (srov. č.l. 36).
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. §107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle §51 a §52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v rozhodném období v občanském soudním řádu upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese liší jen tím, že při ní na nabyvatele přecházejí jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171).
Jestliže ovšem k uplatnění procesního nástupnictví formou singulární sukcese došlo až v době, kdy řízení o postupované pohledávce bylo pravomocně skončeno (řízení ve věci samé bylo beze zbytku zastaveno), pak k procesnímu nástupnictví v rozsahu procesních práv a povinností závislých na projednání věci samé (včetně práva na náhradu nákladů řízení a poplatkových povinností) již dojít nemohlo a ohledně těchto akcesorických výroků zůstal účastníkem řízení ten, kdo byl účasten řízení o věci samé (zde původní žalobkyně – jež s účinky zápisu do obchodního rejstříku od 27. 9. 2000 změnila obchodní firmu do podoby uvedené v záhlaví usnesení).
Dovolání podané I. G. H., a. s., je tudíž ve smyslu ust. §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř. podané osobou neoprávněnou, která není účastníkem řízení. Dovolací soud proto dovolání z uvedeného důvodu podle cit. ustanovení odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (per analogiam) ve vazbě na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když dovolatel procesně zavinil, že dovolání bylo odmítnuto a ostatním účastníkům náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. června 2002
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r. předseda senátu