ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.307.2001.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce V. N., proti žalované V. B., zast., advokátem, o 400.000,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 12/2001, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, čj. 11 Cmo 91/2000 – 41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
7.250,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2000, čj. 11 Cmo 91/2000 – 41 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1999, čj. 52 Cm 35/99 – 22 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 12. 2000, čj. 52 Cm 35/99 – 46 ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, v nichž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni, tehdy L. D., se sídlem v P. 1, Ž. 47, správkyni konkursní podstaty úpadce V. N. bytem v P. 10, O. 6 (dále jen „žalobkyně“) ve prospěch konkursní podstaty úpadce částku 400.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 3. 1. 1996 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 41.300,- Kč a žalobkyni bylo uloženo doplatit soudní poplatek v částce 11.000,- Kč a dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.650,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že neshledal, že by skutkový stav nebyl soudem prvního stupně zjištěn v potřebném rozsahu pro právní posouzení. V daném případě podle §6 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) do konkursní podstaty patří mj. i úpadcovy pohledávky. Proto do konkursní podstaty dnem prohlášení konkursu – 19. 12. 1995 – náležela pohledávka úpadce vůči žalované ve výši 400.000,- Kč z titulu úhrady kupní ceny. Přijetí kupní ceny dne 2. 1. 1996 úpadcem od žalované bylo proto ve smyslu §14 odst. 1 písm. a), věta druhá ZKV ve vztahu ke konkursním věřitelům právně neúčinné. Protože ke splnění závazku žalované zaplatit kupní cenu mohlo dojít jen na základě dvou jednostranných úkonů a právní úkon úpadce jako věřitele, jímž převzal plnění od žalované je podle §14 odst. 1 písm. a), druhá věta ZKV vůči konkursním věřitelům neúčinný, ke splnění závazku žalované a k zániku pohledávky úpadce ve vztahu ke konkursním věřitelům nedošlo, proto se žalobkyně domáhá právem zaplacení 400.000,- Kč ve prospěch konkursní podstaty.
Dovoláním ze dne 15. 12. 2000 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že právní názor vyslovený v rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a proto jeho potvrzení odvolacím soudem bylo zcela nepředvídatelné a v rozporu s očekáváním účastníků a proto žalovaná v odvolacím řízení neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že rozhodování zejména soudu prvního stupně nebylo transparentní, nebyly tím splněny základní požadavky ochrany lidských práv, tj. práva na spravedlivý proces a proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu event. i soudu prvního stupně, ačkoli nejsou formálně doplněny podmínky pro podání dovolání. Zároveň žalovaná odkazuje i na novelu občanského soudního řádu účinnou od 1. 1. 2001, kdy dosavadní ust. §239 odst. 2 o. s. ř. již nebude relevantní.
Dále žalovaná uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné ve svém právním závěru, neboť je v rozporu s právním názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 542/98, publikovaném pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999. V dané věci nebyly podle dovolatelky zkráceny možnosti konkursních věřitelů k uspokojení jejich nároků, když úpadcem, který přijal plnění, je fyzická osoba ručící za závazky celým majetkem zahrnujícím i toto plnění.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se v přípise ze dne 24. 1. 2001 vyjádřila žalobkyně a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
V obsáhlém odůvodnění vyjádření žalobkyně zejména uvedla, že postup podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění zák. č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2001, by byl s ohledem na bod 17, část dvanáctou, hlavu první uvedeného zákona nepřípustným zásahem do právní jistoty účastníků a znamenal by porušení zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dovolání je proto třeba odmítnout pro nepřípustnost.
Dále žalobkyně ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 542/98 řeší zcela odlišnou situaci, neboť se týká zcizovacího úkonu úpadce, nikoliv úkonu, kterým úpadce přejímá plnění náležející do konkursní podstaty. V daném případě správce konkursní podstaty pokládal podle §14 odst. 1 písm. a) ZKV přijetí plnění náležejícího do konkursní podstaty úpadcem za úkon neúčinný, neboť prohlášením konkursu ztratil úpadce dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty a proto úpadce nesměl přijmout smluvní plnění. Plnění úpadci po prohlášení konkursu by mohlo mít soluční účinky pouze v případě, že by úpadce toto plnění vydal do konkursní podstaty. Pokud tak neučinil, trvá i nadále závazek žalované k plnění do konkursní podstaty a žalobkyně se proto může domáhat plnění dle ust. §27 odst. 4 ZKV.
Žalobkyně se proto domnívá, že rozsudek odvolacího soud není v rozporu s konstantní judikaturou a přípustnost dovolání není dána ani podle ust. §239 o. s. ř. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. 1. 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) posoudil dovolání podle dosavadních předpisů, neboť rozhodnutí odvolacího soud bylo vydáno před 1. 1. 2001. Podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2001, čj. K 12/95-617, zprostil L. D. funkce správkyně konkursní podstaty poté, co tento soud usnesením z 28. 5. 2001, čj. K 12/95-609, zrušil podle §44 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění novel (dále jen „ZKV“) po splnění rozvrhového usnesení konkurs prohlášený na majetek úpadce V. N., bytem P. 10, O. 6. V souladu s ust. §45 odst. 1 ZKV zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) ZKV. Vzhledem k tomu bude dovolací soud dále v řízení pokračovat se žalobcem označeným jako V. N., bytem P.10, O. 6 (dále jen „žalobce“).
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání v posuzovaném případě přípustné.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu lze podle §236 odst. 1 o. s. ř. napadnout dovoláním, pokud to zákon připouští.
Je-li dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné v případech uvedených v §237 odst. 1, §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Potvrzoval-li odvolací soud svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné v případech uvedených v §237 odst. 1, §238 odst 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolací soud, a to i s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř., neshledal, že by dovolání bylo přípustné pro vady řízení uvedené v §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení), i když dovolatel v dovolání takovéto vady řízení ani neuplatňoval, a dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud dovolání proti svému rozsudku ve výroku svého rozhodnutí nepřipustil.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem aplikace ust. §239 odst. 2 o. s. ř. je zejména to, že dovolatelka včas – před vyhlášením (vydáním) rozsudku (usnesení) – navrhne, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání a tomuto návrhu není zcela, popř. zčásti vyhověno.
V daném případě je i ze samotného dovolání zřejmé, že takovýto návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalovaná vůbec neučinila. Z toho tedy vyplývá, že dovolací soud již nemůže posuzovat, zda rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv a poté event. dospět k závěru, že dovolání je přípustné.
Pokud dovolatelka dále uváděla, že novelou občanského soudního řádu provedenou zák. č. 30/2000 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2001 změněny podmínky přípustnosti dovolání [§237 odst. 1 písm. c)] a s přihlédnutím k tomu by dovolací soud měl přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí, je nutné konstatovat, že tomu brání výše uvedené přechodné ustanovení. Taktéž nelze přisvědčit, s ohledem na výše uvedené, závěru, že by dovolatelkou tvrzená nepředvídatelnost rozhodnutí, rozpor rozhodnutí s judikaturou, popř. porušení práva nespravedlivý proces, mohla vést bez dalšího k založení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud se s ohledem na to, že dovolání není přípustné, nemohl již zabývat věcnými námitkami dovolatelky a z jejich hlediska přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §236, 237 odst. 1, §238 odst. 1, §239 odst. 1 a 2, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první o. s. ř. (per analogiam) s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady tohoto řízení ve výši 7.250,- Kč (§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. července 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu