ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.340.2001.1
sp. zn. 29 Odo 340/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobce: F. n. m. České republiky, zast., advokátkou, proti žalovanému P. P. spol. s r. o., v likvidaci, zast., advokátem, o 41,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 398/94, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000 čj. 1 Cmo 85/99-106, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.), ve výrocích II. a IV. se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.), ve výroku III. zůstává rozsudek nedotčen (výrok III.), a proti výroku I. tohoto rozsudku je dovolání přípustné (výrok IV.).
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozhodl v této věci rozsudkem ze dne 9. 12. 1998 čj. 10 Cm 398/94-69 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku Kč 28,999.998,- do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku se žaloba zamítá (výrok II.) a konečně v rozsahu částky 6,775.373,72 Kč se řízení zastavuje.
Předmětem řízení je nezaplacený zbytek ceny privatizovaného majetku státního podniku I., tiskárna P., O. 3, převedeného mezi účastníky smlouvou o prodeji podniku z 10. 6. 1993, a dále související úroky z prodlení z dlužné částky.
K odvolání žalovaného do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a souvisejícího výroku o nákladech řízení, odvolací soud přezkoumal tento rozsudek v napadených výrocích podle §212 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud vyšel zejména ze smlouvy o prodeji podniku z 10. 6. 1993 a ze zápisu o převzetí privatizovaného majetku (ust. §19 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon o velké privatizaci“) ze dne 30. 7. 1993. Žalovaný podepsal posledně zmíněný zápis s „výhradami“ s tím, že „manko ve výši 7,527.233,30 Kč, zjištěné při inventarizaci z titulu nesprávné výše rozpracované výroby nutno hodnotit jako věci chybějící ve smyslu zákona č. 92/91 Sb., §20“.
Odvolací soud odkázal na ust. §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci, podle něhož, nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je nabyvatel oprávněn za chybějící nebo vadné věci zahrnuté do zápisu o převzetí požadovat přiměřenou slevu a dovodil, že taková sleva by měla odpovídat údajům účetní evidence, přičemž žalovaný měl na základě schváleného privatizačního projektu náležité informace o stavu převáděného podniku a nesl podnikatelské riziko, spojené s účastí ve veřejné soutěži. Zápis o převzetí z 30. 7. 1993 specifikoval předávaný majetek i chybějící věci podle účetní závěrky k 30. 6. 1993. Ve smlouvě o prodeji podniku z 10. 6. 1993, která nabyla účinnosti k 1. 7. 1993, bylo v čl. IV/1 ujednáno, že „kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci státního podniku ke dni 31.3.1992, zahrnutých do aktualizovaného privatizačního projektu a výsledků veřejné soutěže. Kupní cena činí 101 000 000,- … Výše kupní ceny je konečná a nebude již dodatečně upravována podle výsledku účetní závěrky“. Tato smlouva byla uzavřena F. n. m. na základě vyhodnocení veřejné soutěže, která byla vyhlášena podle rozhodnutí tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z 15. 10. 1992 č. 320/4256/92.
Podle názoru odvolacího soudu nemohou mít údaje účetní evidence z r. 1992 v tomto případě žádný význam pro posouzení přiměřenosti výše slevy, neboť podle dohody účastníků se nemělo přihlížet ke změnám ve stavu majetku, jež nastaly v období po schválení privatizačního projektu do účinnosti smlouvy o prodeji majetku. Odvolací soud dále vzal v úvahu, že v dodatku č. 2 z 27. 1. 1997 ke smlouvě o prodeji podniku byla poskytnuta přiměřená sleva z kupní ceny, týkající se chybějících věcí, odpovídající jejich účetní hodnotě, a to ve výši 6,775.373,72 Kč. Základním kriteriem pro určení výše slevy bude zpravidla příslušná účetní hodnota chybějících movitých věcí.
Odvolací soud dále neshledal z hlediska obecných občanskoprávních předpisů žádný titul pro přiznání slevy z ceny z důvodu nedobytnosti či neexistence některých pohledávek, které přešly na nabyvatele, poněvadž sleva se může týkat jen věcí, nikoli práv.
Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na doplatek ceny privatizovaného majetku byl prokázán minimálně v rozsahu, vyplývajícím z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a proto byl tento rozsudek v příslušné části potvrzen (ust. §219 o. s. ř.). Přiznaná sleva, týkající se chybějících věcí, je přiměřená.
V závěru odůvodnění odvolací soud uvádí, že přípustnost dovolání vyslovil na návrh, obsažený v podání žalovaného z 5. 12. 2000 a je především věcí potenciálního dovolatele, aby vymezil, v čem spočívají příslušné zásadní právní otázky (ust. §239 odst. 1 o. s. ř.). Zásadní právní otázka, vymezovaná žalovaným, týkající se hlavně přiměřenosti slevy, dosud patrně judikaturou řešena nebyla.
Žalovaný podal proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Dovolatel uvádí, že dovolání je přípustné, neboť proti napadenému potvrzujícímu výroku bylo připuštěno odvolacím soudem. Důvodem dovolání je, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především vytýká, že soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami, týkajícími se způsobu výpočtu přiměřené slevy. Cituje ustanovení §20 odst. 2 a 3 zák. č. 91/1990 Sb. (zřejmě má na mysli zákon č. 92/1991 Sb., neboli zákon o tzv. velké privatizaci, ve znění pozdějších předpisů) a podle jeho názoru je nutno přiměřenost slevy posuzovat nejen podle skutečné ceny chybějícího majetku, ale i podle významu chybějících věcí či nesprávně zaúčtovaných práv a závazků pro privatizovaný majetek a také i ve vztahu k ceně, za kterou byly věci nebo práva zakoupeny. V případě, že kupní cena privatizovaného majetku je nižší než jeho účetní hodnota, pak je třeba za přiměřenou slevu považovat slevu upravenou ve stejném poměru, v jakém je snížena cena nabytého majetku k jeho účetní hodnotě. Jinak by mohlo dojít k absurdní situaci, že by poskytnutá sleva převyšovala zaplacenou kupní cenu. Právě proto zákonodárce připouští možnost přiměřené slevy z ceny věci, jak je výslovně stanoveno.
Dovolatel namítá dále, že odvolací soud vychází při výkladu „přiměřené slevy“ z blíže nedefinované „materiální stránky projednávaného případu“, která podle jeho názoru brání výpočtu slevy žalovaným navrženým způsobem, což není žalovanému zcela jasné. Pokud se odvolací soud opírá o definici podniku podle §5 obchodního zákoníku jako souboru všech složek, tj. hmotných složek a práv, což žalovaný nezpochybňuje, avšak není-li účetní hodnota věcí či práv určující pro stanovení ceny za podnik, není důvod pro to, aby byla určující pro rozsah slevy za chybějící složky. Při posouzení výše slevy z ceny podniku by měl soud vycházet i z toho, kdo uvedený stav způsobil, tedy přihlédnout k pravidlům poctivého obchodního styku.
Dovolatel má dále za to, že odůvodnění napadeného rozsudku nemá oporu v provedeném dokazování, když se mimo jiné opírá o skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování.
Závěr odvolacího soudu, že cena nemovitostí, které žalovaný koupí podniku získal, byla vyšší než jejich účetní hodnota a že není možno určit tržní hodnotu neexistujících (chybějících) věcí, jsou závěry, které příslušejí znalci, nikoli soudu.
Dovolatel se domnívá, že implikace, které odvolací soud činí z privatizačního projektu, jsou nepřípustné, odporují zásadám poctivého obchodního styku a ani nebyly předmětem tvrzení a dokazování. Z privatizačního projektu ani ze smlouvy o prodeji podniku nelze dovodit, že by prodávající (žalobce) upozornil kupujícího na to, že prodává to, co z prodávaného majetku zbude v důsledku chybného hospodaření, falšovaného účetnictví apod. Pokud v mezidobí mohlo dojít k určitým změnám oproti privatizačnímu projektu, musely by být podle názoru dovolatele odůvodněny tím, že dosavadní vlastník postupoval s péčí řádného hospodáře. Prodávající však s majetkem nakládal od zpracování privatizačního projektu tak, že zatajil závazky z penalizačních faktur, vykazoval pohledávky za třetími osobami, které byly dílem promlčené a dílem nedobytné, aniž na tyto skutečnosti upozornil, dále vykazoval majetkovou účast ve sdružení M.I.P. jako majetkový vklad, ač ve skutečnosti tento vklad učiněn nebyl a konečně vykazoval výrobu na skladě – tzv. rozpracovanou výrobu, představující cca 25 % účetní hodnoty podniku, která byla vytvořena pouze falšováním účetnictví.
Dovolatel dovozuje, že závěr o tom, že právo na doplatek kupní ceny bylo prokázáno „minimálně v rozsahu vyplývajícím z rozsudku soudu prvního stupně“ bez bližšího propočtu vychází jak z nesprávného právního posouzení, tak i ze skutkových zjištění či závěrů, nemajících oporu v dokazování.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání z 11. 4. 2001 dovolatel opakuje svůj procesní návrh na to, jak má dovolací soud rozhodnout a ve věci samé pak navrhuje, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zastává názor, že oba soudy - prvního stupně i odvolací - postupovaly správně. Při určení výše slevy z kupní ceny je nutno vycházet z účetní hodnoty věcí chybějících, které nebyly předány a nebyly zachyceny v účetnictví. U chybějících věcí uvádí zákon právo na slevu přiměřenou, u závazků na nabyvatele přešlých a nezachycených v účetnictví se přiznává nabyvateli nárok pouze na slevu. Obě tyto slevy - za věci chybějící i za závazky přešlé - žalobce žalovanému poskytl, oba účastníci o tom uzavřeli dohodu ve znění dodatku č. 2 ze dne 27. 1. 1997. Žalobce vzal v této části žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Žalobce namítá, že v dovolání postrádá argumentaci, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci. V úvahu přichází pouze sleva vycházející z hodnoty účetní. Úvaha odvolacího soudu, že cena nemovitostí byla vyšší než účetní hodnota, aniž si o tom soud vyžádal znalecký posudek, nebyla podle mínění žalobce rozhodující pro právní posouzení dané věci.
Žalobce navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že přípustnost dovolání je uplatňována podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
V posuzovaném případě odvolací soud ve výroku rozsudku nevymezil současně otázky po právní stránce zásadního významu. V dovolání lze proto uplatnit všechny otázky po právní stránce zásadního významu, na nichž napadené rozhodnutí resp. napadený výrok rozhodnutí spočívá (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96).
Dovolání může být výrokem rozhodnutí odvolacího soudu připuštěno jen pro řešení právních otázek. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení neumožňují a nemůže být proto v daném případě aplikován ani dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rámci přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. lze tudíž uplatnit jen dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen popř. správně aplikován.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde-li o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné, tj. na celou třídu případů stejného druhu). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. odvolacích soudů a dovolacího soudu) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje odlišné, „nové“ řešení této právní otázky).
Dovolatel však žádnou právní otázku zásadního významu, o jejíž nesprávné právní posouzení by v napadeném rozhodnutí šlo, nevymezuje.
Dovolatel cituje ust. §20 odst. 3 zákona o velké privatizaci a pouze namítá, že soudy prvního stupně a odvolací použily nesprávný způsob výpočtu přiměřené slevy z ceny privatizovaného podniku.
Otázka posouzení přiměřenosti slevy je otázkou skutkového zjištění (mohla by být i předmětem znaleckého posouzení a dokazování), nikoli otázkou právní, tj. otázkou právního výkladu a právní aplikace.
Za této právní situace nelze dovodit, že v dovolání byla uplatněna k řešení dovolacím soudem otázka právní, natož pak otázka zásadního právního významu ve smyslu ust. §239 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. října 2002
JUDr. František Faldyna,CSc., v. r.
předseda senátu