ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.347.2001.1
sp. zn. 29 Odo 347/2001-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. J. V., proti žalované R. i. f. Č. r., a.s., o neplatnost přeměny, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 55/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2001, čj. 7 Cmo 892/2000-55, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2001, čj. 7 Cmo 892/2000-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zrušil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000, čj. 15 Cm 55/2000-26, kterým soud prvního stupně rozhodl tak, že se řízení nepřerušuje a řízení zastavil.
Svůj postup odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaná, R. i. f. Č. r., a.s., zanikla ke dni 14.10.2000 bez likvidace z důvodu přeměny na otevřený podílový fond s názvem P. i. s., a.s. – IPB restituční otevřený podílový fond, podle §35j zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a dále v existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně namítá, že odvolací soud pochybil, když poté, co zjistil, že došlo k zániku žalované, aniž by zjišťoval, zda existují konkrétní osoby – procesní nástupci, kteří automaticky mají vstoupit do práv a povinností žalované, řízení po zrušení rozhodnutí prvoinstančního soudu zastavil. Dle názoru žalobce došlo v tomto případě k univerzální sukcesi, kdy majetek i závazky žalované přešly na jeho akcionáře, resp. podílníky, kteří drželi ve svém majetku akcie žalované k datu jejího výmazu z obchodního rejstříku. Dále žalobce vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv z rejstříkového spisu žalované zjistil, že proti rozhodnutí rejstříkového soudu o výmazu žalované z obchodního rejstříku podal žalobce odvolání, řízení nepřerušil, ale sám toto odvolání posoudil a dospěl k závěru, že k němu nelze přihlížet. Konečně žalobce napadá závěry odvolacího soudu týkající se platnosti přeměny žalované na otevřený podílový fond.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Odvolací řízení je postiženo vadou řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., spočívající v tom, že v daném stadiu řízení odvolacímu soudu nepříslušelo vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. K této vadě dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), proto je činnost odvolacího soudu zásadně činností přezkumnou. Z postavení odvolacího soudu jako přezkumné instance vyplývá, že nemůže v odvolacím řízení rozhodnout o věci samé, bylo-li odvolacímu přezkumu podrobeno rozhodnutí, které povahu rozhodnutí o věci samé nemá. Rozhodl-li např. soud prvního stupně o nedostatku své místní příslušnosti, nebo o pořádkovém opatření, je vyloučeno aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil” tak, že o žalobě rozhodne věcně (vyhoví jí nebo ji zamítne). Ze stejných příčin je vyloučeno, aby odvolací soud vydal rozhodnutí, jímž se řízení končí, nemá-li tuto povahu přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně nebo není-li otázka ukončení řízení enunciátem odvoláním napadeného rozhodnutí (např. vyslovením neúčinnosti zpětvzetí návrhu dle §96 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001) alespoň řešena (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod číslem 106, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci).
Usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl tak, že se řízení nepřerušuje (dle §109 o. s. ř.), není rozhodnutím soudu o věci samé a není ani rozhodnutím, jímž se řízení končí, případně rozhodnutím jehož výrok takovou otázku řeší.
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud nemohl ani postupem podle §221 odst. 2 o. s. ř. zastavit řízení, rozhodoval-li pouze o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §109 o. s. ř.
Jelikož odvolací řízení trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Za dané situace rovněž pokládal za nadbytečné zabývat se námitkami uplatněnými v dovolání. Měl-li odvolací soud za to, že usnesení soudu prvního stupně neobstojí, jelikož je nezbytné zabývat se důsledky zániku žalované, mohl napadené rozhodnutí jen zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. ledna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu