ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.347.2002.1
sp. zn. 29 Odo 347/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K. B. a. s. „v likvidaci“, proti žalované J. H., o zaplacení částky 512.294,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 1578/95, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 3 Cmo 920/99-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 23. září 1999, č. j. 17 Cm 1578/95-45, neprominul žalované zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 22. dubna 1999 (č. j. 17 Cm 1578/95-32). Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná převzala rozsudek dne 23. června 1999, skončila jí lhůta k podání odvolání 8. července 1999. Jestliže plnou moc k zastupování udělila svému zástupci dne 25. června 1999 a ten byl nemocen v době od 3. července do 14. července 1999, měl stále možnost podat odvolání v době od 25. června 1999 do 3. července 1999, případně mohl pověřit vypracováním odvolání některého ze společníků advokátní kanceláře. Skutečnost, že právní zástupce žalované byl v uvedeném období nemocen, že mu lékař předepsal úplný klid na lůžku a užívání antibiotik, a že žalovaná se o nemoci zástupce nedozvěděla, proto soud neměl za omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 3 Cmo 920/99-57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když uzavřel, že z předloženého lékařského potvrzení neplyne, že zdravotní stav zástupce žalované byl takový, že odvolání vskutku nemohl podat. Pouhá skutečnost, že zástupce žalované byl nemocen, podle odvolacího soudu ještě neznamená, že by proto byla vyloučena z úkonu, který jí příslušel, tedy že nemohla podat odvolání.
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Konkrétně namítá, že soudy jí zabránily, aby mohla před soudem jednat, tím, že jí neprominuly zmeškání lhůty k podání odvolání. V této souvislosti kritizuje skutkový závěr odvolacího soudu o obsahu lékařského potvrzení, jakož i jeho právní závěr o tom, že uplatněný důvod není omluvitelným důvodem zmeškání.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ji - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.- rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o prominutí zmeškání lhůty ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
K vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti a jejich existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu; jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudů obou stupňů, že důvod, pro nějž žalovaná žádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti výše cit. rozsudku, není omluvitelným důvodem zmeškání ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř.), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení” (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8).
Jelikož dovolatelka spojuje zmatečnost řízení právě s nesprávností závěrů soudů nižších stupňů o tom, že nebyly splněny předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty, lze uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí.
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu