ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.359.2002.1
sp. zn. 29 Odo 359/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce J. B., zast., advokátem, proti žalovanému J. V., zast., advokátem, o 80.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1361/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2001, čj. 11 Co 91/2000-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 80.600,- s příslušenstvím na základě uznání dluhu v dohodě mezi účastníky ze dne 21. 9. 1995 v souvislosti s majetkoprávním vypořádáním zaniklého konsorcia, které účastníci založili dne 1. 6. 1991 za účelem společného provozování, dovozu a prodeje osobních automobilů a náhradních dílů.
Okresní soud v Lounech rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 27. 10. 1999 čj. 9 C 1361/98-15 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 80.600,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ode dne 1. 1. 1997 do zaplacení a náklady řízení v částce 11.775,- Kč na účet , advokáta , vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem rozhodl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80.600,- Kč s 5 % úrokem z prodlení ode dne 1. 1. 1997 do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, se potvrzuje (výrok I.), kdežto v části, v níž se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky 80.600,- Kč převyšujícího 5 % od 1. 1. 1997 do zaplacení, se napadený rozsudek mění tak, že se žaloba zamítá. Ve výroku III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 4.418,50 k rukám advokáta žalobce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě účastníci spolu s třetím účastníkem L. V. založili ke dni 1. 6. 1991 konsorcium podle ust. §106za hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce „hosp. zák.“), které bylo institutem upraveným toliko hospodářským zákoníkem a i když konsorcium ukončilo svou existenci ke dni 31. 12. 1992, je nutno nároky vzniklé z činnosti konsorcia včetně majetkoprávního vypořádání účastníků po zániku konsorcia i po datu 1. 1. 1992, (k němuž byl zrušen hospodářský zákoník), podřídit režimu hospodářského zákoníku. Písemné prohlášení žalovaného ze dne 21. 9. 1995, že v souvislosti s majetkoprávním vypořádáním zaniklého konsorcia žalobci dluží a zavazuje se mu zaplatit částku 80.600,- Kč, je nutno právně posoudit jako uznání závazku ve smyslu §132 hosp. zák.
Dále odvolací soud uzavřel, že jelikož jde o hospodářskoprávní vztah v režimu hospodářského zákoníku, nárok na úrok z prodlení a jeho výše se řídí ust. §378a hosp. zák. a žalobci proto přísluší úrok z prodlení ve výši 5 % ročně, nikoli vyšší.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu v otevřené lhůtě dovolání s tím, že napadá toliko výrok, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba požadující zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky 80.600,- Kč převyšující 5 % od 1. 1. 1997 do zaplacení, byla zamítnuta. Výrok pod bodem I. výslovně nečiní dovolatel předmětem dovolacího řízení.
Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné právě jen ve vztahu k nepřiznanému úroku s tím, že spočívá na nesprávném posouzení věci. Podle názoru dovolatele hospodářský zákoník až do svého zániku upravoval majetkoprávní vztahy mezi účastníky konsorcia, přičemž tyto vztahy jsou svou povahou vztahy občanskoprávní. To ostatně vyplývá i z obsahu smlouvy ze dne 1. 6. 1991, kde bylo mezi účastníky dohodnuto, že veškeré movité a nemovité věci pořízené za dobu trvání společnosti ze společných prostředků jsou v podílovém spoluvlastnictví společníků, přičemž podíly jsou stejné. Účastníci konsorcia – fyzické osoby, se dohodli na tom, že po zániku konsorcia bude provedeno vypořádání. O tomto vypořádání byla sjednána dohoda ze dne 21. 9. 1995, která byla uzavřena po zániku hospodářského zákoníku a za platnosti občanského zákoníku a závazek žalovaného z této dohody je proto podle názoru dovolatele závazkem občanskoprávním ve smyslu §489 obč. zák. Proto je po právu i úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 21 % podle nař. vlády č. 142/1994 Sb., tj.ve výši dvojnásobku diskontní sazby od data splatnosti 1. 1. 1997 do zaplacení.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). V daném případě soud odvolací postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, jak plyne výslovně z odůvodnění i z poučení v závěru odůvodnění napadeného rozsudku, a stejně proto postupoval ve smyslu shora uvedeném též soud dovolací.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (tj. do výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobce domáhal úroku z prodlení z dlužné částky 80.600,- Kč převyšujícího 5 % od 1. 1. 1997 do zaplacení), a dále do výroku III., tj. do souvisejícího výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze aplikovat, když vymáhaná částka úroků z prodlení v dané obchodní věci zjevně převyšuje částku peněžitého plnění, 50.000,- Kč.
Dovolání však není důvodné.
Zásadní právní otázkou, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu o úrocích z prodlení, je otázka, jakým právním režimem se řídí právní vztah, který byl podle názoru dovolatele založen dohodou ze dne 21. 9. 1995 o zaplacení dluhu „v souvislosti s majetkoprávním vypořádáním zaniklého konsorcia založeného smlouvou ze dne 1. 6. 1991 uzavřenou mezi účastníky této dohody“.
Dovolací soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných soudy prvního stupně a odvolacím, zejména z cit. dohody z 21. 9. 1995 a ze smlouvy o založení konsorcia ze dne 1. 6. 1991, popř. z výpovědi z konsorcia ze dne 20. 11. 1992.
Smlouva o založení konsorcia byla výslovně uzavřena „dle ust. §106za a násl. a §360a zák. č. 109/64 Sb. ve znění pozdějších předpisů“, tedy podle hospodářského zákoníku. Smlouva zanikla mezi účastníky výpovědi ke dni 31. 12. 1992, což je rovněž nesporné.
Podle ust. §763 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku (zákon č. 513/1981 Sb., ve znění pozdějších přepisů, ve zkratce, „obch. zák.“), který vstoupil v účinnost dnem 1. 1. 1992 a k témuž datu zrušil hospodářský zákoník (srov. zrušovací ustanovení §772 bod 3.), právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za vady za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.
Dovolací soud dovozuje, že podle cit. přechodného ustanovení je nutno režimu hospodářského zákoníku podřídit v daném případě nejen samotnou smlouvu o založení konsorcia a výpověď této smlouvy, (o čemž mezi účastníky nebylo pochyb), ale i dohodu ze dne 21. 9. 1995, byť byla samozřejmě uzavřena v době po zrušení hospodářského zákoníku. Dohoda ze dne 21. 9. 1995 je právním úkonem, jehož obsahem jsou práva vzniklá z právního vztahu, vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku. Předmětem dohody je závazek vyplývající z majetkoprávního vypořádání zaniklého konsorcia a žádný nový právní vztah se touto dohodou nezakládá.
V této souvislosti neobstojí námitky dovolatele, že hospodářský zákoník neupravoval majetkoprávní vztahy mezi účastníky konsorcia. Úprava tohoto institutu byla kompletně obsažena v ust. §106 za an. hosp. zák. a není rozhodné, zda a do jaké míry bylo v cit. ustanoveních upraveno také majetkoprávní vypořádání po zániku konsorcia (event. bylo možno subsidiárně použít jiná příslušná ustanovení hospodářského zákoníku). V žádném případě však nebylo možno ani podpůrně aplikovat občanský zákoník, resp. předpisy občanského práva, takže se nemohlo jednat o občanskoprávní závazek, jak se mylně domnívá dovolatel.
Dovolací soud proto uzavřel, že závazek žalovaného vyplývající z dohody ze dne 21. 9. 1995 není závazkem občanskoprávním, nýbrž je závazkem hospodářskoprávním a tudíž se na něj vztahuje režim hospodářského zákoníku i co do důsledků prodlení (tj. úroků z prodlení a jejich výše).
Napadený výrok sub II. rozsudku odvolacího soudu je správný a dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 ve vazbě na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl v tomto řízení úspěch, žalovanému pak v řízení o dovolání podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. listopadu 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r .
předseda senátu