ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.395.2001.1
sp. zn. 29 Odo 395/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce JUDr. P. M., správce konkursní podstaty úpadce V. k. z., v. o. s., proti žalované O. S. o zaplacení 27.262,- Kč vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 64/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 1999 čj. 22 Co 578/99-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. dubna 1999 čj. 12 C 64/95-128 zastavil řízení ohledně částky 1.213,- Kč a příslušenství, zamítl žalobu na zaplacení částky 27.262,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky řízení byla uzavřena ústní dohoda, podle níž se žalobkyně zavázala osadit do výkopu budovaného pro vlastní elektrickou přípojku betonové kanalizační trubky, odvodnit prostor křižovatky místních komunikací mezi čp. 21 a 108 a umožnit odkanalizování domu J. K. ml. Žalovaná obec přijala závazek objednat a zaplatit potřebné betonové trubky. Cena za provedenou práci sjednána nebyla, nebylo jednáno ani o zhotovení díla ani o jeho zaplacení. Zřízení kanalizační přípojky je stavbou ve smyslu stavebních předpisů, kterou bylo třeba vyprojektovat, povolit a kolaudovat. Za takových podmínek však přípojka pořízena nebyla, z hlediska kanalizace v celé obci nemá širší význam, pro její jednoznačné ocenění neexistují objektivní podklady, její hodnota je určována reálnou tržní cenou. Žalobkyně vybudovala uvedenou přípojku mimo svůj zapsaný předmět podnikání. K vybudování přípojky bylo použito 23 m drážkovaných betonových trubek o průměru 30 cm, jejichž cena činila 100,- Kč/1 m. Z uvedených zjištění učinil soud prvního stupně právní závěr, že na daný vztah je nutno aplikovat občanský zákoník, neboť žalovaná nikdy neměla ve svém předmětu podnikání provádění zemních nebo stavebních prací nebo jinou obdobnou činnost. Přípojku elektrického vedení, do jejíhož výkopu byla kanalizační přípojka položena, budovala žalobkyně pro svou provozovnu, tedy výhradně pro svou potřebu. Na její právní vztah k žalované obci proto nelze pohlížet jako na právní vztah vyplývající z podnikatelské činnosti a aplikovat na něj obchodní zákoník. Na uzavřenou smlouvu je proto nutno použít ust. §51 občanského zákoníku – dohoda účastníků má sice některé znaky smlouvy o dílo, avšak o tento smluvní typ se nejedná, neboť nebyla smlouvou úplatnou. Účastníci se dohodli na obsahu smlouvy v souladu s požadavky §37 občanského zákoníku, smlouva je dostatečně určitá, neboť byly přesně vymezeny smluvní povinnosti jejich účastníků. Žalované obci byla stanovena povinnost k zaplacení ceny betonových trubek ve výši 2.300,- Kč již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. července 1998 čj. 12 C 64/95-92, věc tedy v této části byla rozsouzena. Právo na zaplacení částky 27.262,- Kč požadovala žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, které podle §451 obč. zák. přísluší, pokud bylo plněno bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který posléze odpadl, nebo pokud byl majetkový prospěch získán z nepoctivých zdrojů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně budovala kanalizační přípojku na základě nepojmenované smlouvy, kterou účastníci řízení uzavřeli, a plněno bylo v souladu se smluvním ujednáním, nelze věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení posuzovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 22. října 1999 čj. 25 Co 578/99-145 změnil rozsudek soudu prvního stupně, jen pokud šlo o výrok o náhradě nákladů řízení, ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zkorigoval však jeho závěry právní. Především posoudil vztah mezi účastníky řízení z hlediska časové a věcné působnosti zákonů, jejichž aplikace v dané věci přicházela v úvahu. Vzhledem k tomu, že smlouva byla mezi účastníky uzavřena v roce 1991, byla vyloučena aplikace obchodního zákoníku, který nabyl účinnosti až v roce 1992. Odvolací soud však vyloučil i aplikaci zákoníku hospodářského, protože v daném případě dospěl k závěru, že jde o ryze občanskoprávní vztah, neboť zřizování kanalizační přípojky nijak nespadá do předmětu činnosti žalobkyně a nemohlo se tedy v daném případě jednat o její činnost podnikatelskou. Smluvní závazek účastníků řízení posoudil odvolací soud jako innominátní kontrakt ve smyslu §51 obč. zák., avšak jeho obsah jej přibližuje smlouvě o zhotovení věci na zakázku podle §263 a násl. obč. zák., ve znění před jeho novelizací učiněnou z č. 509/1991 Sb. – tato ustanovení by připadla proto v úvahu k analogické aplikaci. Sama smlouva je jasná a určitá a obsahuje všechny náležitosti právního úkonu. Skutečnost, že se strany dohodly, že žalovaná uhradí pouze cenu materiálu, nikoli cenu práce, odlišuje sjednaný právní vztah od smlouvy o zhotovení věci na zakázku. Vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy o zhotovení věci, jednalo se proto o určitý druh výpomoci či úsluhy ze strany žalobkyně ve prospěch žalované. Z toho potom vyplývá, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení ceny prací, a to ani ze smlouvy uzavřené mezi účastníky, ani z titulu bezdůvodného obohacení ani z důvodu náhrady škody, neboť nedošlo k porušení smluvních povinností. Za věcně správné bylo odvolacím soudem shledáno též rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení, pokud šlo o částku 1.213,- Kč, neboť právě o tuto částku vzala žalobkyně svůj návrh na zahájení řízení zpět a žalovaná s tímto částečným zpětvzetím vyslovila souhlas. Pokud jde o připuštění dovolání, odvolací soud návrhu žalobkyně nevyhověl, protože otázku vymezenou žalobkyní jako otázku zásadního právního významu odvolací soud vůbec neřešil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním ze dne 23. 2. 2000 v celém rozsahu jež odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] a dále rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.]. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky řízení posoudil jako smlouvu innominátní, když podle názoru dovolatelky skutečnost, že smluvnímu ujednání chyběl jeden ze znaků charakterizujících smlouvu náležející k určitému smluvnímu typu, je nutno posuzovat jako důvod neplatnosti smlouvy. Dále vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s vadami dokazování, které se vyskytovaly v řízení před soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními, aniž dokazování doplnil. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž, aby Nevyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu účinném před 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobce se proto projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2001, čj. 40 K 8/2001-66 byl na majetek veřejné obchodní společnosti V. k. z., S. čp. 13, PSČ … prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl po JUDr. D. E. ustanoven JUDr. P. M., S. 672, H.
Tento správce konkursní podstaty po výzvě dovolacího soudu přípisem ze dne 25. 10. 2002 navrhl, aby bylo podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., ve znění novel, pokračováno v dovolacím řízení a správce se tak stal účastníkem řízení místo úpadkyně.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady však ze spisu nevyplývají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.).
I když v dané věci byly rozsudky soudu prvního stupně dvakrát zrušeny a věc vrácena zpět soudu prvního stupně, byly důvodem zrušení rozsudků procesní vady a odvolací soud nevyslovil právní názor, kterým by zavázal soud prvního stupně k určitým právním závěrům, pokud jde o věc samu. Dovolání není proto přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl.
V případě aplikace ust. §239 odst. 2 o. s. ř. platí podle §239 odst. 3 o. s. ř. mj. ust. §238 odst. 2 o. s. ř. obdobně, tj. dovolání není mj. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodní věci 50.000,- Kč.
S ohledem na to, že hospodářskoprávní vztah vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení je nutné nyní posuzovat jako vztah v obchodní věci, je zřejmé, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť za uvedené situace dovolací soud ani nemůže posuzovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože přípustnost dovolání je v daném případě vyloučena ust. §239 odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolatel napadl dovoláním též výrok odvolacího soudu, jímž tento soud změnil výrok soudu prvního stupně, který se týkal nákladů řízení a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, je nutné konstatovat, že dovolání proti těmto výrokům není přípustné, a to podle ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení u tohoto soudu, neboť toto ustanovení dovolání v tomto případě nepřipouští a v případě výroku o náhradě nákladů řízení odvolacího nejde o žádný z důvodů přípustnosti dovolání upravený v §238a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a proto je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud nerozhodl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř., když žalobkyně procesně zavinila odmítnutí dovolání a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. listopadu 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu