ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.414.2002.1
sp. zn. 29 Odo 414/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně F. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 126.364,59 Kč příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Cm 495/96, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2001, čj. 3 Cmo 436/99-88, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2001, čj. 3 Cmo 436/99-88 se v rozsahu, ve kterém tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 24.2.1999, čj. 29 Cm 495/96-61, zamítl žalobu na zaplacení 126.364,59 Kč přísl. a zavázal žalobkyni k zaplacení náhrady nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení žalované částky s přísl. jako 25 % daně z poskytnutého plnění - podílu na zisku či jeho zálohy, kterou poskytla žalovanému jako bývalému společníkovi v plné výši, ačkoliv mu měla srazit uvedenou daň. Tuto daň byla povinna jako plátce daně odvést státu.
Soud prvního stupně uzavřel, že právo na podíl na zisku patří podle ustanovení §123 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) pouze společníkovi, nikoli bývalému společníkovi, jenž ukončil svou účast ve společnosti převodem obchodního podílu na ostatní společníky, jak je tomu v projednávané věci. Žalobkyně proto neměla vůči žalovanému žádné závazky a neměla ani důvod pro vypořádání podílu na zisku. Jestliže žalovanému vyplatila určité částky, ať již byly označeny jako podíl na zisku či záloha na podíl na zisku, dělo se tak bez právního důvodu, a to i v případě, že šlo o zisk nakumulovaný za několik let zpětně, a žalovaný proto neměl platit žádnou srážku daně.
Výrokem I. napadeného rozsudku změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou tento soud zamítl žalobu na zaplacení 126.364,59 Kč tak, že uložil žalovanému požadovanou částku zaplatit. Ohledně 19 % úroku z prodlení od 16.5.1996 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uznal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Souhlasil rovněž se závěrem, že jestliže žalovaný v době uzavření dohody o vypořádání (uzavřené mezi účastníky v souvislosti s převodem obchodního podílu) již nebyl společníkem žalobkyně, došlo k plnění na základě této dohody bez právního důvodu. Za nesprávný však označil závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně, aby byl žalovaný zavázán k zaplacení srážky daně ze zisku, je nedůvodný. Podle žaloby žalobkyně nepožadovala, aby žalovaný zaplatil srážky daně ze zisku, ale požadovala vrácení bezdůvodného obohacení, tedy té části plnění, o kterou „žalovaného přeplatila.“ Výše požadovaného bezdůvodného obohacení odpovídala výši daně ze zisku (po odečtení 8.400,- Kč za silniční daň) z vyplaceného plnění, kterou žalobkyně, jak tvrdí, uhradila.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Dohodu o vypořádání uzavřenou dne 22.12.1994 (dále též jen „dohoda o vypořádání“) mezi účastníky, na jejímž základě žalobkyně žalovanému plnila, shledal neplatnou podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť tato dohoda upravovala výplatu podílu na zisku či jeho zálohy osobě, která již nebyla společníkem žalobkyně, což s ohledem na ustanovení §123 obch. zák. není možné, když nárok na podíl na zisku náleží pouze společníkovi. Dohoda svým obsahem odporuje zákonu a úpravou takového vypořádání a nakonec i poskytnutým plněním účastníci zákon (§123 obch. zák.) obešli. Žalovaný tak obdržel plnění z neplatného právního úkonu, které je dle ustanovení §451 obč. zák. povinen žalobkyni vydat - v rozsahu, ve kterém se žalobkyně jeho vydání domáhá.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že ohledně okamžiku vzniku prodlení s vrácením požadovaného příslušenství žalobkyně nic netvrdila a ani neprokazovala, takže nesplnila povinnost tvrzení a neunesla ani důkazní břemeno.
Výroky o náhradě nákladů odůvodnil tak, že každý z účastníků měl ve věci „částečný úspěch - přibližně v jedné polovině žalované částky s příslušenstvím (požadované příslušenství ode dne 16.5.1996 do dne rozhodnutí tímto rozsudkem narostlo do hodnoty odpovídající žalované částce).“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení.
Žalobkyně v dovolání uvedla, že závěr odvolacího soudu o tom, že nic netvrdila a neprokazovala ohledně požadovaného příslušenství „vychází z naprosto nesprávně zjištěného skutkového stavu“. To, že požadovala příslušenství vyplývá již ze žaloby a z důkazů navrhovaných v ní navrhovaných (viz bod III. žaloby). Ze shodného tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobkyně požádala žalovaného o vydání žalované částky. Měl-li soud v tom směru jakékoli pochybnosti, pak nebylo nic snazšího, než vyjít z data, kdy byl žalovanému doručen platební rozkaz se žalobou.
Dále pak žalobkyně namítá, že výroky o náhradě nákladů řízení nemohou mít oporu v aritmetickém propočtu procenta úspěšnosti. Není vinou žalobkyně, že spor trval tak dlouho, když průtahy v řízení způsobil soud.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení §238 odst. 1 písm. a), co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Tvrdí, že soudy obou stupňů uzavřely, že dohoda o vypořádání je neplatná. Jestliže tedy žalobkyně na základě takové dohody plnila správci daně 126.369,59 Kč na srážkové dani, je takové plnění bez právního důvodu a žalobkyni vznikl nárok na vrácení této částky vůči správci daně. Jestliže uplatňuje tento nárok vůči žalovanému, uplatňuje jej vůči osobě, vůči které ji nárok nevznikl - v tom směru odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když chybně aplikoval ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák.
Odvolací soud rovněž pochybil, když pominul právní otázku, zda dohoda o vypořádání nesplňuje náležitosti jiného - platného - právního úkonu. Podle názoru dovolatele měl soud uvedenou dohodu posoudit jako darovací smlouvu, jejímž předmětem jsou movité věci a obsahem povinnost žalobkyně převést vlastnictví k těmto věcem na žalovaného, a to bezúplatně. Projev vůle stran k jednostrannému plnění přitom lze mít za prokázaný. Z platné právní úpravy vyplývá, že ani v této souvislosti nemohla žalobkyni vzniknout povinnost k odvedení srážkové daně a jestliže ji odvedla, vznikl jí nárok na její vrácení od správce daně.
Pro případ, že dohoda o vypořádání nesplňuje náležitosti žádného právního úkonu, dovolatel poukazuje na to, že předmětem dohody bylo nepeněžité plnění. Jestliže pak odvolací soud zavázal žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v penězích, nikoli k vrácení přijatých movitých věcí (k jejichž vrácení by byl žalovaný povinen v případě bezdůvodného obohacení jejich přijetím) věc nesprávně právně posoudil. Na peněžité plnění by žaloba mohla směřovat pouze tehdy, kdyby žalobkyně prokázala, že se vydání věcí nemůže úspěšně domáhat; pouze tehdy by mohl žalobkyni vzniknout nárok na náhradní peněžité plnění.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v projednávané věci, neboť soud prvního stupně i odvolací soud o věci rozhodly podle občanského soudního řádu účinného do 31.12.2000, což ostatně odvolací soud výslovně uvedl v odůvodnění svého rozsudku.
Dovolání žalobkyně je opožděné.
Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usnesení ze dne 2.1.2002, sp. zn. I. ÚS 660/01 a ze dne 24.1.2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01).
Dovolání v této věci proto mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to určuje ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před. 1.1.2001.
Dle doručenek založených ve spisu u č.l. 92 byl rozsudek odvolacího soudu doručen advokátovi žalovaného dne 28.1.2002. Advokátovi žalobkyně byl doručen 30.1.2002 a téhož dne nabyl právní moci.
Posledním dnem lhůty k podání dovolání tedy byl 28.2.2002 (čtvrtek). Dovolání žalobkyně podané k poštovní přepravě dne 28.3.2002 je tedy zjevně opožděné. Po uplynutí lhůty k podání dovolání bylo ostatně i vyhotoveno. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že podle žaloby žalobkyně nepožadovala, aby žalovaný zaplatil srážky daně ze zisku, ale požadovala vrácení bezdůvodného obohacení, tedy té části plnění, o kterou „žalovaného přeplatila.“ Výše požadovaného bezdůvodného obohacení odpovídala výši daně ze zisku (po odečtení 8.400,- Kč za silniční daň) z vyplaceného plnění, kterou žalobkyně, jak tvrdí, uhradila.
Dohodu o vypořádání, na jejímž základě žalobkyně žalovanému plnila, shledal odvolací soud neplatnou podle §39 obč. zák., neboť tato dohoda upravovala výplatu podílu na zisku či jeho zálohy osobě, která již nebyla společníkem žalobkyně, což s ohledem na ustanovení §123 obch. zák. není možné. Žalovaný tak podle odvolacího soudu obdržel plnění z neplatného právního úkonu, které je dle ustanovení §451 obč. zák. žalobkyni v rozsahu, ve kterém se jeho vydání domáhá, vydat.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Je sice pravda, že žalobkyně v žalobním petitu neuvedla, z jakého důvodu se domáhá zaplacení požadované částky, její vylíčení skutkového stavu však odpovídá jejímu tvrzení, že bezdůvodné obohacení vzniklo proto, že vyplatila žalovanému podíl na zisku, aniž odečetla daň, kterou byla povinna z toho důvodu zaplatit. Na základě jejích skutkových tvrzení tedy nebylo možno rozhodnout o zaplacení požadované částky z jiného důvodu, než právě z toho, který žalobkyně uplatnil. Postup, který zvolil odvolací soud by mohl být namístě pouze tehdy, kdyby žalobkyně navrhla změnu návrhu a požadovala vydání věcí, o které se žalovaný bezdůvodně obohatil z neplatné smlouvy, popřípadě se domáhala peněžité náhrady (§458 odst. 1 obč. zák.) a soud takovou změnu návrhu připustil. To se však v projednávané věci nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 123/2001).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1, 2, věta prvá, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu