ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.431.2001.1
sp. zn. 29 Odo 431/2001-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Š. H., proti žalovanému J. M., o zaplacení směnečné pohledávky 1.968.288,- Kč s postižními právy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Sm 290/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2001, č.j. 7 Cmo 140/2001-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 10. 11. 1999, č. j. 3 Sm 290/99-16, kterým tento soud odmítl námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 14.9.1999, č.j. 3 Sm 290/99-8.
Odvolací soud odůvodnil své usnesení tím, že z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně vydal k návrhu žalobce dne 14.9.1999 směnečný platební rozkaz, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu žalovanou částku a uhradit mu náklady řízení nebo podat v téže lhůtě námitky.
Vrchní soud dále uvedl, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému řádně doručen náhradním způsobem podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“), a to dne 25. 10. 1999. Třídenní lhůta pro podání námitek tak skončila v pátek dne 29. 10. 1999. Pokud žalovaný podal své námitky k poštovní přepravě až dne 8. 11.1999, učinil tak pozdě a směnečný platební rozkaz nabyl účinků pravomocného rozsudku. Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje jednat jen o včas podaných námitkách a žalovaný současně s pozdě podávanými námitkami nepodal návrh na prominutí zmeškání lhůty dle ust. §58 odst. 1 o. s. ř., bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek pro opožděnost správné.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl dále o nákladech řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. Přípustnost dovolání dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. f), když uvedl, že mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Nesprávný postup soudu v průběhu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně ani soud odvolací nezkoumal otázku, zda byl směnečný platební rozkaz řádně doručen a v tomto směru nebylo provedeno navrhované dokazování.
Dovolatel je názoru, že směnečný platební rozkaz nelze doručit náhradním způsobem dle §47 odst. 2 o. s. ř. Je-li takové doručení výslovně vyloučeno ustanovením §173 odst. 2 o. s. ř. pro doručování platebního rozkazu, je třeba toto ustanovení analogicky aplikovat i pro doručování směnečného platebního rozkazu, a to za použití výkladového pravidla „od menšího k většímu“. Nepostačuje ani argument, že ustanovení §175 o. s. ř. výslovně neupravuje vyloučení náhradního doručení, neboť by tím dle žalovaného byla „narušena právní jistota účastníků řízení ve vazbě na nejasnou právní úpravu“.
Podle dovolatele navíc nemohlo dojít k naplnění ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., neboť v době, kdy byl směnečný platební rozkaz doručován, se žalovaný z pracovních důvodů nezdržoval v místě svého trvalého bydliště. Oba soudy se touto otázkou nezabývaly, ačkoliv v tomto směru žalovaný navrhoval provedení příslušných důkazů.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě usnesení zrušil a vrátil věc Krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřil.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I,, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. ji rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací dále posoudil dovolání žalovaného z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem. Odvolání nebylo podepsáno advokátem, z obsahu podání právního zástupce žalovaného (ve spisu na č. l. 50) vyplývá, že se JUDr. J. A. jako právní zástupce žalovaného jednající v dovolacím řízení na základě řádné plné moci s podaným dovoláním plně ztotožňuje.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dovolatel uvádí, že mu soudy svým postupem odňaly možnost jednat před soudem, když použily při doručování směnečného platebního rozkazu náhradní doručení a současně nezkoumaly, zda se žalovaný v této době zdržoval v místě trvalého bydliště.
Odnětím možnosti jednat před soudem §237 odst.1 písm. f) o. s. ř. se rozumí takový nesprávný postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
V projednávané věci však o takový postup nejde, neboť odvolací soud po zjištění skutkového stavu spočívajícího v tom, že dovolateli byl řádně doručen směnečný platební rozkaz, z tohoto skutkového zjištění učinil závěr, vyjádřený v rozhodnutí, že rozhodnutí soudu prvého stupně je správné a proto je potvrdil.
V dovolání uplatněnou námitku žalovaného, že se v čase doručení platebního rozkazu nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, když soudy se touto otázkou i přes navrhované dokazování vůbec nezabývaly, nelze proto považovat za vadu řízení dle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a dovolání není proto z tohoto důvodu přípustné.
K této dovolatelem namítané vadě řízení lze dále uvést, že žalovaný v předchozím řízení, a to ani v řízení odvolacím nenamítal, že se na adrese, na kterou mu soud doručoval, nezdržoval, což vyplývá mimo jiné z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 6. 11. 1999 a odvolání ze dne 6. 12. 1999 a tuto námitku uplatnil až v dovolacím řízení.
Pokud již usnesení soudu prvního stupně ze dne 10.11.1999 vycházelo ze závěru, že námitky prvního žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu byly opožděné proto, že ten mu byl doručen uložením na poště 25.10.1999, pak mohl žalovaný tvrzení o tom, že k řádnému doručení písemností uvedeného dne nemohlo dojít, uplatnit v odvolání. Tak tomu ovšem nebylo.
Dovolatel měl tedy možnost před soudem jednat a tvrzení proti závěru o opožděnosti námitek uplatnit, mohl je uplatnit již v odvolání. Bylo věcí jeho procesní opatrnosti, aby této možnosti také využil. V tom, že tak neučinil (a údaje, které odvolacímu soudu nemohly být známy z jiných zdrojů, tomuto soudu nesdělil), zmatečnost řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřovat nelze.
Ohledně použití ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř. per analogiam, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že k analogické aplikaci právní normy může soud přistoupit pouze v případech, kdy v právu chybí úprava potřebná pro rozhodnutí v projednávané věci. Tak tomu ale v daném případě není. Z toho, že občanský soudní řád nezakazuje náhradní doručení směnečného platebního rozkazu na rozdíl od platebního rozkazu, nelze než dovodit, že takové doručení připouští, stejně jako je připouští i pro doručování dalších druhů soudních rozhodnutí, pro které je výslovně nevylučuje.
Nejvyšší soud v dané věci dále nezjistil, že by dovolání bylo přípustné s ohledem na další vady řízení, k nimž přihlíží i když nebyly uplatněny v dovolání, a které zakládají přípustnost dovolání (viz §237 o. s. ř.). Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se proto nemohl zabývat případnými jinými vadami řízení (§242 odst. 3, 2. věta o. s. ř.) a proto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu