ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.473.2002.1
sp. zn. 29 Odo 473/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A., M. B. a.s., proti žalované JUDr. M. K., advokátce, o zaplacení 221.779,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 123/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2000, č.j. 15 Co 501/2000-84, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2000, č.j. 15 Co 501/2000-84, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. října 1999, č.j. 5 C 123/98-67, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 221.779,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.3.1994 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 14.7.1994 do zaplacení, jakož i náklady řízení ve výši 25.392,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání žalované neobsahuje žádné odůvodnění, takže z něho není patrné, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí či postupu soudu. Tím není vymezen směr přezkumné činnosti odvolacího soudu, což je podle něj vadou, která brání dalšímu pokračování odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná tento nedostatek neodstranila ani poté, kdy k tomu byla soudem prvního stupně vyzvána (přípisy ze dne 10. ledna 2000 a ze dne 9. února 2000) s poučením, že pokud vady ve stanovené lhůtě 10 dnů neodstraní, bude odvolací řízení zastaveno, a neučinila tak ani přesto, že sama sdělila v odvolání, že ho dodatečně zdůvodní a později požádala i o prodloužení lhůty, nezbylo odvolacímu soudu, než odvolací řízení podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s. ř.“) za použití §211 o.s.ř. zastavit.
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) c) a d) o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 o.s.ř. [písmeno a)], že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno b)], že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [písmeno c)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d)]. Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. tkví podle dovolatelky v tom, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. Za zásadní pochybení odvolacího soudu (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36/1999 - dále jen „R 36/1999“) označila nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k §212 odst. 3, 4 o.s.ř., neboť podle jejího názoru bylo možné v odvolacím řízení pokračovat a nebyla tak nutnost ho zastavit. V této souvislosti namítla, že její odvolání obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti nutné pro jeho projednání, a to včetně uvedení toho, čeho se domáhala. Dále poukázala na to, že neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení nebrání, když navíc rámcově důvody nesouhlasu spis obsahuje. Dovolání žalovaná dále zdůvodnila tím, že se na jednání u soudu prvního stupně řádně omluvila, přesto však bylo jednáno a rozhodnuto v její nepřítomnosti, aniž byli vyslechnuti účastníci řízení a byla konstatována pouze část listinných důkazů. Za závažné pochybení pak označila i to, že zmocnění k žalobě za žalobkyni dala k tomu neoprávněná osoba, a tak všechna jednání proběhla za účasti někoho, kdo nebyl platně a řádně k takovému jednání zmocněn. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Ve vyjádření žalobkyně označila dovolání žalované za nepřípustné, neboť podmínka uvedená v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nebyla podle ní naplněna, a rovněž za nedůvodné. Podle jejího názoru odvolání žalované nesplňovalo jak obecné podmínky kladené na každé podání k soudu, tak i zvláštní podmínky nutné pro řádné odvolání, když tyto vady ve svém podání dále popisuje. Proto požadovala, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a aby žalobkyni přiznal náklady dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, a je i důvodné.
K vadám uvedeným v §237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.); jelikož jiné vady z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkou.
Námitka dovolatelky, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., není důvodná.
Vada vymezená v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nastane, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Případné pochybení odvolacího soudu při jeho rozhodování o zastavení odvolacího řízení nepředstavuje proto nesprávný postup soudu v průběhu řízení, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) o.s. ř. dán není.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. se pojí s dokazováním skutečností mezi účastníky sporných (se zjišťováním skutkového stavu). Zkoumání vad odvolání – a jen o tom lze u usnesení o zastavení odvolacího řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř. uvažovat, jelikož povaha rozhodnutí vylučuje prověřit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně – však zjišťováním skutkového stavu věci není. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se tedy dovolatelce správnost napadeného usnesení rovněž nepodařilo zpochybnit.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná odvolacímu soudu vytýká jako zásadní jeho pochybení spočívající v tom, že odvolací řízení zastavil, ačkoliv tak učinit neměl. V této skutečnosti lze podle dovolacího soudu spatřovat jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. má být v odvolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí a čeho se odvolatel domáhá.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí (srov. zejména R 36/1999), že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu ho odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně (případně i čeho se odvolatel domáhá), dalšímu pokračování odvolacího řízení; odvolací soud totiž projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. §212 odst. 1, 3 a 4 o.s ř.).
Tím, že odvolací soud zastavil odvolací řízení, přestože v odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně je jednoznačně uvedeno, které rozhodnutí a v jakém rozsahu je napadáno a čeho se odvolatelka domáhá, postupoval nesprávně a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení není správné, dovolací soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první, o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami, které dovolatelka bude mít možnost uplatnit v rámci odvolacího řízení.
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. října 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu