ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.503.2002.1
sp. zn. 29 Odo 503/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P. F., proti žalovaným 1) B. L., 2) J. L., o zaplacení 742.719,- Kč a o vzájemný návrh žalovaných o zaplacení 1,345.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 188/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2001, č.j. 20 Co 328/2001-164, 20 Co 329/2001, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. července 2000, č.j. 22 C 188/95-125 ve spojení s rozsudkem ze dne 21. prosince 2000, č.j. 22 C 188/95-146 v jeho výrocích, jimiž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částky 625.000,- Kč a 117.719,- Kč, obě tyto částky s úroky z prodlení ve výši 16 % od 1.4.1993 do zaplacení, uložil žalobci zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 625.000,- Kč, zamítl návrh žalovaných na uložení povinnosti žalobci zaplatit solidárně oběma žalovaným 720.000,- Kč a zamítl návrh žalobce na zaplacení úroků z prodlení z částky 742.719,- Kč ve výši 18 % za dobu od 1.1.1996 do 31.12.1996 a ve výši 18 % od 1.1.1997 do zaplacení. Odvolací soud dále změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 78.597,- Kč a státu znalečné ve výši 5.403,- Kč, a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní společně dovolání, ve kterém uvádějí, že odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání za podmínek §237 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), a proto této možnosti mimořádného opravného prostředku využívají a podávají ho ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. za použití §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve svém podání podrobně rekapitulují celý případ od uzavření smlouvy se žalobcem až do jejího ukončení, jakož i dosavadní soudní řízení. Namítají, že se oba soudy měly podrobněji zabývat jejich námitkami a důkazními prostředky, když jejich veškerá podrobná argumentace je uvedena v podání vzájemného návrhu žalovaných a jeho doplnění. Oběma soudům vytýkají, že všechny skutečnosti, přestože byly řádně v rámci soudního řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem důkazně podepřeny a uplatněny, byly oběma soudy buď nepovšimnuty, zpochybněny či odmítnuty, přičemž za jediný důkaz byl soudy brán v úvahu pouze znalecký posudek soudního znalce B., který je podle žalovaných formální, neobjektivní a nesprávný. Žalovaní jsou přesvědčeni, že ze strany obou soudů došlo k závažnému pochybení, když tyto zcela v rozporu s reálným stavem věci, přirozeným právem a povinností jeho nalézání soudem, svými rozhodnutími žalobci vyhověli. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc se závazným stanoviskem dovolacího soudu vrátil soudu prvního stupně zpět.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku..
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Zmatečnostní vady ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatelé sice ve svém dovolání uvedli, že ho podávají ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. za použití §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jejich dovolací námitky však tvrzený důvod přípustnosti dovolání, tj. odnětí možnosti účastníku v průběhu řízení nesprávným postupem soudu jednat před soudem, nenaplňují, když namítají nesprávné hodnocení důkazů, pochybení ve zjišťování skutkového stavu a rozpor rozhodnutí s přirozeným právem.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jimž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolací soud z obsahu spisu vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. neshledal, není dovolání podle tohoto ustanovení přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem ve věci samé měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 6. prosince 2001 je prvním rozsudkem městského soudu ve věci).
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (odstavec 2). Přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. nemůže být založena – jak se zřejmě mylně domnívají dovolatelé - pouhým poučením připojeným na závěr rozhodnutí odvolacího soudu, které vymezuje podmínky, za nichž je možné dovolání podat. Je-li odvolací soud názoru, že je třeba vyslovit přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, může tak učinit jedině ve výroku svého rozhodnutí; o takový případ však v daném řízení nejde (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (majícího povahu usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř.) rovněž není přípustné, poměřováno ustanoveními §237 odst. 1 a §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř.
Rovněž proti výroku rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení (majícího povahu usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř.) dovolání přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a nemá ani povahu potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (§239 o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když žalovaní, kteří z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu